Dokud jsem v kině neviděl Okupaci ve 26 obrazech (1978), všechny válečné filmy a vůbec filmy o válce byly pro mě natočeny tak, aby divák kromě hrůz a nesmyslnosti pochopil i tezi o válce spravedlivé. Tedy že oběti nejsou marné, proti zlu je třeba bojovat. Film Lordana Zafranoviče o spravedlivosti nebyl, ale hrůz v něm bylo až dost. A navíc ten popis vyhřezlé iracionality, která ze sousedů udělá během jednoho dne nepřátele. Jako když motor auta za několik vteřin vyvine stokilometrovou rychlost. Je samozřejmě takových filmových děl mnohem víc, ale zážitek z tohoto jugoslávského filmu byl pro mě iniciační.

Ty dva dny se nic nedělo. Non-stop nějaké seznamy, rozdělování, podepisování, registrace, zapisování. Dinár slábl pomalu, ale pivo zdražovalo rychle, dávali nám cigarety, džusy, čokolády… A pak najednou shon, chaos, nervozita. Vy tři – slyším textilního dělníka ve funkci velitele – běžte a vytáhněte všechny z hospod!

Jugoslávie, pro obyvatele Československa jakýsi poloviční Západ a věrný přítel (Malá dohoda, 1968), jejíž federativní uspořádání bylo důkazem, že národností politika je řešitelná, se v devadesátých letech minulého století stala válečnou zónou. Téměř za humny se dělo něco, čemu jsme nerozuměli. S tezí o spravedlivé válce operovaly všechny strany, všechny měly svou pravdu a ta pravda byla macerována v krvi. Promítala se další Okupace ve 26 obrazech, tentokrát doslova v přímém přenosu.

Vzpomněl jsem si na fotku záložáků s transparentem „NATO, vzdej se, umřeme na chlast“ a cikánů s heslem „Tohle je romská čtvrť, letiště je tam“. Plus šipka, aby se z té galerie náhodou nespletli.

Kosovo, o které Srbové přišli v roce 1389, se stalo národním mýtem, sjednocujícím praporem, pod který se dalo schovat cokoli. Občanská válka, jež zde v roce 1997 propukla mezi většinovými Albánci a menšinovými Srby, pokračovala zásahem srbské armády a poté operací NATO Spojenecká síla, včetně bombardování jugoslávského území, na jaře 1999. Saša Stojanovič (1963), veterinář a spisovatel, zažil kosovskou válku u pěchotní brigády, poté u něj byly diagnostikovány posttraumatické stresové poruchy.

FOTO: ČTK

Teď už asi chápeš, kronikáři, proč nevidím smysl v tom, co jsem děti učil tolik let. Všichni píšou o vítězstvích a o slávě. Ale já jsem viděl jedině strach a krev, hnis a slzy, zoufalství a bláto. Na počátku byl, ha ha, byl, ha, ha, ha, na počátku byl logos…

Jeho třetí román Svár (přeložil Jan Doležal, Dauphin 2011) je podobně jako Zafranovičův film bez hrdinů a vítězství, pokud za hrdinu neoznačíme to temné v lidech, to hnusno, které na povel, na nějaký skrytý kód vyskočí na povrch a pak se nedá zastavit. Z několika desítek fragmentárních příběhů účastníků války (jedno, zda jde o řezníka nebo zloděje nebo o toho, kdo náhodou byl na špatném místě) je utkána absurdní zpráva o nejistotě, nesmyslnosti, chaosu v jedné části Evropy. Evropy, kde všichni lidé bratři jsou.

Autor absurdní rozměr svého „řvaní“ rozšířil ještě využitím biblických postav (evangelistů, ale i Jidáše), jež jsou vyslány zjistit pravdu. A názvy některých kapitol jsou totožné s názvy světových literárních děl (Hodina anatomie, Kouzelný vrch, Mistr a Markétka, Nebezpečné známosti).

I logos může trpět posttraumatickou stresovou poruchou.