V každém případě bych doporučoval místnost, ve které není nic slyšet. Ale pozor! Ve speciálně upravených místnostech lze prý vyvolat až takové ticho, kdy jedinec slyší své srdce, potom, jak mu rostou nehty, a nakonec se zblázní. Tak takové ticho si nahrát nechci. Uvažoval jsem o docela obyčejném tichu, kdy prostě jen nic neslyšíme.

Klidně si dovedu představit rozhlasovou stanici, která by vysílala celý den ticho. Stačilo by vsunout velmi kvalitní mikrofon do zvukotěsného pytle a začít vysílat. Tohle rádio by vůbec nepotřebovalo reklamu, ani zaměstnance, stačil by jeden hlídač, aby ten mikrofon někdo neukradl. Jistě, člověka hned napadne, jestli to má smysl. Já si myslím, že má. Pokaždé totiž, když vypnu po určité době rádio a zavládne v domě ticho, uleví se mi. No, a kdyby existovala rozhlasová stanice s tichem, člověk by jen přeladil a hned by se mu ulevilo a nemusel by rádio ani vypínat.

Zakládat rádio je však administrativně náročné, proto jsem se rozhodl, že si ticho nahraju sám a posléze vypálím na CD, které si budu po libosti pouštět, kdykoliv zatoužím po tichu. Vlastním profesionální nahrávadlo Handy Recorder H4 a jsem si skoro jistý úspěchem. Má to však jeden háček – kde to ticho seženu?

Venku štěbetají ptáci, protože je jaro, a navíc se do nich nepravidelně ozývá vlak, v komoře může zabzučet nepředloženě mrazák, v kuchyni lednička, v obýváku andulky, na záchodě pračka a na chodbě listonoška. Zůstávají mi dvě možnosti. Buď v ložnici pod peřinou, nebo ve sklepě. Jako tutovka mi vyšel sklep s peřinou. Vedle starých jablek položím na zem peřinu a do ní zasunu mikrofon, zapnu a potichoučku sklep opustím. Asi budu nahrávat ve formátu wav, kvůli kvalitě.

Ale než vlezu s peřinou do sklepa, musím se vám svěřit s úplnou novinkou: Víte, že duši vymysleli vodníci? Stejně jako zedníci cihly a inženýři pravítko. Bez vodníků bychom chodili po světě jako bez duše. Sice bychom naříkali na osud stejně jako dnes, ale nemělo by to tu šťávu. Za všechno, čím jsme, vděčíme vodníkům!

Těším se, až Peřinové ticho ze sklepa vypálím na CD a pořádně v přehrávači vosolím, doufám, že bude hlasitější než lednička. A možná, pokud se mi ho podaří opravdu kvalitně nahrát, neuslyším ani vlak za zahradou, nebo pošťačku za dveřmi. To ticho bude možná tak silné a krásné, jako mdloby.

Jedné věci však pořád nerozumím: Proč není duše mokrá?