Nejstřízlivější je ale asi označit ji jako příslušnici tzv. druhé generace. Generace, která se sice narodila do nového světa, ale skrze pojivo rodinných vztahů v ní stále rezonuje prapůvodní vlast.

Spisovatelka publikovala zatím tři knihy – dvě povídkové sbírky: Tlumočník nemocíNezvyklá země, které u nás vydalo nakladatelství Argo, a román Jmenovec. Za první získala Pulitzerovu cenu a taky mé srdce nevyrostlé z Ecem opovrhovaného stadia naivní čtenářky, která potřebuje postavy především chápat, protože pak si je teprve může vysadit na piadestal oblíbených hrdinů.

Lahiriová popisuje pocity lidí, kteří se musí vypořádat se statusem párije. Ten nebude nikdy pořádně patřit ani do jedné země a namísto pevného sklenutí mezi kulturami si v sobě buduje jen hodně vysokou věž samoty. Svou jemnou empatii však spisovatelka rozehrává i v charakterech starousedlíků, kteří špatné základy své vratké psychiky nemůžou svalit na multikulturalismus, ani žádný jiný -ismus, a tak by jim vlastně nemělo nic bejt, jenže je.

Nutná spisovatelská legenda praví, že se mladá Jhumpa (která se báječně učila a dělala svým rodičům čest mezi ostatními snaživými původem indickými dětmi) jednou seznámila s mužem, co se živil coby tlumočník nemocí, jako jakýsi styčný bod mezi přistěhovalci, kteří neuměli pořádně anglicky, a americkými lékaři. Lahiriová, jež (jak dál rozvíjí jímavá legenda) v té době samozřejmě vůbec nepomýšlela na tvůrčí psaní, si výraz tlumočník nemocí poznamenala do zápisníku. A o pár let později lakonický zápis roztáhla na knihu plnou postav, které své hluboce zahryzlé neduhy nedokážou sdělit ani s cambridgeským výkladovým slovníkem.

Postavy Lahiriové trpí pocitem, že právě příslušnost k menšině – národnostní, sociální, názorové – je odsuzuje k tomu, dokazovat okolí svou unikátní přizpůsobivost a ochotu splynout s hlavním proudem. První generace, která do Ameriky přijela budovat štěstí pro nadcházející pokolení, to pak měla překvapivě snazší. Zakousnuta do své lákavé vize vytrvala, aby pak plody svého snažení mohla předat dětem – zrozpačitělým a nerozhodným, ztrápeným tíhou rodinného odkazu.

Indičtí rodiče z povídky Dobrota sama ve sbírce Nezvyklá země tak dlouho ukazují dětem výstřižky o úspěších ostatních Indů na americké půdě, až se z toho syn propije do slušného alkoholismu a dcera prosnaží do konformní husičky, která dělá všechno tak, jak se to má dělat, opatří si uhlazeného britského manžela a zařizuje život jak vystřižený z katalogu.

Je to ale nakonec její bratr, válející se na gauči obklopen prázdnými lahvemi, kdo se dokáže s představou o zářné budoucnosti druhé generace popasovat lépe a rozpozná, že nemá cenu trumfovat akademické úspěchy svých generačních a národnostních souputníníků další nepodstatnou sestavou zarámovaných ocenění od okresních recitačních soutěží po diplom z Harvardu. Že daleko účinnější obranou je rezignace. Na ambice rodiny, okolí i ty tajné, svoje. Autorka, která sama má tři magisterské tituly a univerzitní odér, se snaží zrovnoprávnit skromný, niterný útěk jako druh osvobození s tzv. hrdinným vytrváním a nezlomným čelením nepříznivému osudu.

S dočtením poslední stránky jsem se dojatá, zcela v souladu s nevyspělým analytickým čtenářským stadiem, rozhodla umístit Lahiriovou do soukromé galerie lidí od nás, což je kategorie vzniknuvší po několika hlubokých rozhovorech na téma proč jsou ostatní lidé jiní. Psychologie nás sice učí rozdělovat lidi na spoustu skupin podle náhledu na svět nebo tělesné fyziologie, ale řešením daleko snazším je rozpůlení populace na lidi od náslidi odjinud. Přičemž do první kategorie si lze zařadit kohokoli, o kom si myslíte, že byste s ním mohli duševně souznět. Lidé odjinud jsou pak všichni ostatní, ti jakože normální.

Jelikož tahle typizace velkoryse překračuje čas i prostor, lze si do osobního výběru přizvat kohokoli. Jhumpa Lahiriová se svou obsesí ve zdánlivě nepodstatných detailech mezilidských vztahů a porozuměním pro nesoutěživce si u mě zajistila stálé místo.