Ve svém dokumentárním románu Bergersdorf popsala v roce 2003 až loni medializovanou hromadnou vraždu na louce Budínka u vsi Kamenná (německy Bergersdorf) na Jihlavsku. 19. května 1945 tu skupina opilých Čechů, údajných partyzánů, probodala rýči a krumpáči tucet německých starousedlíků, těla naházela do hrobu, který si oběti musely samy vykopat. V českém překladu Vladimíra Piláta kniha právě vychází v nakladatelství Paseka. Do rozhovoru se zapojil také manžel paní Kennelové Gerhard Köpernik, jehož rodina pochází přímo z Kamenné.

Vaše kniha Bergersdorf, která právě vychází v češtině, vzbudila pozornost kvůli masakru českých Němců na louce Budínka, ale vy mu věnujete jen několik odstavců na konci…

Od začátku jsem chtěla vyprávět příběh Bergersdorfu a jeho starosty, zobrazit světové dějiny na životě malé vesnice. Knížku ohraničuje osud hlavního hrdiny, který umírá 17. května 1945 po třídenním mučení. Vražda na Budínce následuje o dva dny později, proto jsem ji ještě zařadila. Ale upřímně – víc prostoru jsem jí věnovat nechtěla.

Knihu jsem psala čtyři roky, téma je velmi komplexní a těžké, na což jsem ovšem přicházela až postupně. Psaní bylo vlastně čím dál těžší.

I proto, že starosta Kamenné Wenzel Hondl byl váš příbuzný?

Ne pokrevní, do jejich rodiny jsem se přivdala. Ale ono je jedno, jestli oběť patří do rodiny. Tohle se vás prostě dotkne velmi silně. Každý bergesdorsfký osud, každá tragická scéna mě emocionálně velmi vyčerpávaly. Jenomže já jsem nechtěla psát vyčerpaná. Chtěla jsem psát s horkým srdcem a jasnou, chladnou hlavou. Dokonce jsem chtěla přestat.

Byla jste první, kdo psal o Budínce?

Ano, ale informace jsem získala od jednoho českého přítele, který je měl od pamětníků už z devadesátých let a který velice pečlivě rešeršoval a poskytl mi podklady. Dala jsem mu přečíst rukopis a on mi potvrdil, že takhle se to stalo. Také zprostředkoval kontakty s českými svědky a tlumočil nám. To bylo zásadní, protože k dispozici nejsou žádné písemné prameny, ani v policejních archívech.

Mezi jinými zprostředkoval svědectví místního spisovatele, který v květnu 1945 jako devítiletý viděl těla jiných zavražděných u dalšího masového hrobu u zdi kostela sv. Barbory v Polné. O Budínce věděl například od synovce jedné z obětí, který tam jel den nato a viděl zkypřenou hlínu na místě, kde mrtvá těla ležela. Vůdce pachatelů dokonce přiměl jeden český manželský pár, aby pohřbil zbytek těl, protože v noci nenašli všechny ostatky. Ta žena se pak svěřila našemu příteli. Takže jemu patří všechny díky.

Jak se váš přítel jmenuje?

Už zemřel. Chtěl zůstat anonymní kvůli mnoha lidem odtamtud, kteří se postarali o to, aby se o ničem po desetiletí nemluvilo. Plus samozřejmě příbuzní pachatelů vůbec nechtěli, aby se to celé dostalo na denní světlo, dodává manžel paní Kennelové Gerhard Köpernik.

Herma Kennelová

Herma Kennelová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Protiřečili si čeští a němečtí svědci?

Ne. Tedy co se týká společných zážitků a všedního soužití. Politicky to samozřejmě vypadalo jinak. Němečtí svědci si stěžovali na „český útisk“ po vzniku Československa. Čeští svědci hovořili o národním utrpení, kterému byli vystaveni za protektorátu, o teroru SS a gestapa, zatímco němečtí svědci se vyjadřovali tak, že se Čechům nedařilo zle. Němečtí svědci popisovali brutality, kterým byli oni nebo jejich příbuzní a známí vystaveni po 9. květnu od takzvaných partyzánů. Naopak o době po válce Češi, až na několik málo výjimek, mlčeli.

Možná stačilo málo a mohli jsme mít písemný důkaz o masakru psaný rukou jednoho z vrahů…

Fritze Hondla jsem poznala během autobusové cesty organizované Společností jihlavského jazykového ostrova. Také jeho otec byl zavražděn, ale v Polné. A Fritz odtamtud dostal v roce 1965 dopis adresovaný „Hondlovi, Magdeburg“. Víc nic, nebyla tam ani ulice. Dopis byl česky a zřejmě ho psal někdo, kdo chtěl ulevit svému svědomí. Tlumočník ho odmítl přeložit, že je to nebezpečné, bylo to v tehdejší NDR. Fritz Hondl dopis raději spálil. Bohužel.

Myslíte, že kdyby se případů poválečných vražd na českých Němcích nechopila média, veřejnost by dál zůstávala v klidu?

To je jasné. Média jsou nezbytná, aby vzbudila diskusi. Hodně pomohly filmy Davida Vondráčka – nejnověji Řekni, kde ti mrtví jsou. Vzbudí zájem především mladých lidí, protože ještě před deseti lety se o tomhle tématu vůbec nikdo nebavil, říká Gerhard Köpernik.

Dávnou vraždu dostala na stůl policie, ale ve vesnici to vře, loni vztyčený kříž nedávno někdo přeřízl. Byla jste připravena na negativní reakce Čechů?

Dokonce jsem přemýšlela o tom, že tu kapitolu vyhodím. Negativní reakce na obou stranách jsem čekala už během psaní, protože na obou stranách byli pachatelé i oběti. Mně bylo taky leccos proti srsti. Třeba členství některých vesničanů ve Zbraních SS, což se týkalo i starosty Hondla. Nechtěla jsem tomu věřit, ale vyplynulo to z podkladů ve Spolkovém archívu v Berlíně.

Zaujaly mě všednodenní detaily, jako „neděle s eintopfem“: „V každé německé domácnosti, v každém německém hostinci se bude příští neděli vařit pouze eintopf!“ napsal Mährischer Grenzbote. Finanční prostředky ušetřené eintopfem k nedělnímu obědu měly být jako dar poukázány na konto Díla válečné zimní pomoci. V rámci minulé „neděle s eintopfem“ se v Bergersdorfu vybralo 335 korun, jež byly poukázány Německému kulturnímu svazu. I proto že to dlouho vypadá, jako by žádná válka nebyla. Vesnice žije, pořád se něco slaví…

Z regionálních jihlavských novin Mährischer Grenzbote jsem čerpala informace o všedním životě pod hákovým křížem. To víte, život běží i ve válce. Dokud vás neodvedou k armádě, dokud nejsou zavedeny potravinové lístky, dá se spousta věcí ignorovat…

Herma Kennelová

Herma Kennelová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Velice mě zarazilo vaše tvrzení, že vesničané nevěděli o vyhlazení Lidic.

Ne. Poslední zpráva v Mährischer Grenzbote z 21. června 1942 nese titulek: Heydrichovi vrazi zastřeleni. Kostel jako skrýš – kněží jako pomahači. Ale o zničení dvou vesnic se skutečně nic nedočteme.

Lidé ale nečetli jen jedny noviny, chodili do kina, poslouchali rozhlas. Že by se zrovna o Lidicích nedozvěděli?

Tohle byli sedláci. Noviny četli starosta, učitel, prostí lidé určitě ne. Na to vůbec neměli čas. Cizí rozhlas bylo zakázáno poslouchat a Radio Wien vysílalo z Východní Marky, takže zdaleka. Týdeníky v kinech byly čirá propaganda, referovaly jen o tom, co Hitler udělal nebo dokázal, bez špetky informace. Co se týče míry jejich povědomí o tom, co se dělo ve světě, nemůžete očekávat příliš.

Ano, Lidice byly použity jako odstrašující případ, ale pro Čechy. V českých novinách to nafouknu, ale Němce naopak nechám žít v klidu s pocitem, že se nic neděje, dodává Gerhard Köpernik.

Pověsti německých obyvatel Kamenné dodnes škodí, že byla prohlášena Vesnicí SS.

To mi prozradily tamní rodačky na srazu bývalých sousedů. Začala jsem to prověřovat. Strávila jsem tři týdny ve Spolkovém archívu a hledala jenom zprávy o SS vsích. Prošla jsem sedmdesát svazků týkajících se Heinricha Himmlera, velmi zajímavé, ale o Bergersdorfu nic. Černé na bílé to mám z titulky Mährischer Grenzbote z března 1943 a ze Státního archivu v Praze. Tam jsem objevila, že mezi listopadem 1944 a únorem 1945 jakýsi úředník z Hlavního úřadu pro rasu a osídlení SS z Berlína navštívil Jihlavu a Bergersdorf.

Co bylo pozoruhodné, ale co už se do knížky nevešlo a co možná zmíním v doslovu: tomuhle úředníkovi připadali němečtí obyvatelé Jihlavy „rasově příliš promíšení“. Měli na něj příliš mnoho české krve. Takže je otázka, co by se s jihlavskými Němci stalo po konci války.

Máte v Kamenné přátele?

Na začátku roku 2008 mi přišel e-mail z Jihlavy, jestli bych neměla historické fotky vesnice. Udělala jsem kopie a spolu s dalšími podklady je poslala. Načež přišla odpověď, že Bergersdorf slaví na začátku roku 2008 sedmisté výročí založení a jestli bychom nechtěli přijet. Ve staré škole byla velká výstava z obrázků, které jsem poslala. Děti neměly nejmenší ponětí, že to byla kdysi německá vesnice s německým jménem. Většina lidí si myslí, že Němci přišli v roce 1938. Nikdo neví, že tu bydleli stovky let.

Byli jste se podívat na statku, který patřil rodině vašeho muže?

Poprvé jsem tam byla v roce 1996, nikdo neotevřel. Dveře čísla 23 zůstaly zavřené i v roce 2004, kdy vesnici navštívil můj muž s naším synovcem. Až v roce 2008, když se slavilo to výročí a my byli ohlášeni českým přítelem, nám otevřela stará paní a přátelsky nás pohostila kávou a buchtami.

Herma Kennelová
Bergersdorf
Přeložil Vladimír Pilát.
Paseka 2011

FOTO: Archív nakladatelství Paseka