Životní styl rodáka z Illinois v mnoha bodech připomíná středně pracovitého gangstera, ale už první tóny kterékoliv z jeho desek posluchače zbaví tendence vynášet morální soudy. Mají totiž moc přenést ho do míst s jiným citem pro uspořádání hodnot, kde několik gramů heroinu nebo zbloudilá facka nikoho nezajímají.

Sledovat příběh jednotlivých nahrávek a doprovázet je poslechem vzorků je ostatně pro zjednodušení četby fakty nasycené Davisovy autobiografie velmi užitečné. Jazzman totiž čtenáře od první stránky strhává do proudu jmen, dat a historek, v nichž využívá své takřka fotografické paměti a selektivního přístupu k příhodám, které se mu nehodí do krámu.

Kniha přirozeně obohacuje prožitek z hudby, protože Davisova filosofická a technická východiska pro aranžmá a provedení některých skladeb se občas podobají zadání pro začínajícího sommeliéra, který má zachytit prchavé vlastnosti dobrého vína. Davis se ale ostře ohrazuje proti pojetí jazzu jako žánru pro pár zasvěcených, když tvrdí, že se jedná o „vynález bílých kritiků“ a že odklon publika od tzv. mainstreamu nastal s příchodem „bílého“ a značně intelektuálského free jazzu.

Davis má rázný vypravěčský styl a hlas, jež čtenář slyší i přesto, že čeština tomuto typu vyjadřování dvakrát nepřeje. Ve srovnání s hovorovou angličtinou totiž používá prostředky, které mluvčího zařazují k jiné sociální skupině a místy i do jiné doby.

Jak by se ale vyjadřoval český „ostrý frajer“ z padesátých let s mimořádně silnou vazbou na svou kulturu, řemeslo a lokální dialekt? A jak by měl znít, abychom ho dnes poslouchali jako umělce, který má v životě odslouženo, a neohrnovali nos nad floutkem, který si neustále koleduje o výchovný záhlavec?

Josef Rauvolf stál při překladu před úkolem najít rovnováhu mezi hovorovým jazykem, hudebním žargonem, expresivitou hudebníkova slovníku a autoritou, která přichází se spisovností. Zda ve výběru jazykových prostředků v překladu revidovaném pro druhé vydání uspěl, posoudí každý čtenář sám, nicméně autorka ustrnula u pocitu, že pohlavek by toho v konfrontaci s vypravěčem dost vyřešil.

Překlad také místy trpí cizojazyčnou syntaxí a sémantickými neologismy (budu slyšet namísto uslyším, je to o něčem), nedostatkem českých ekvivalentů k univerzálním a takřka všudypřítomným adjektivům vyjadřujícím jazzmanovo nadšení (vodvazovej je častá a subjektivně sporná volba), případně drobnými přehmaty v reáliích (Hershey´s bar je čokoládová tyčinka, nikoliv Hersheyho bar). Zdaleka největší nesoulad je ale možné pozorovat ve střetávání stylových rovin. Jednoduše řečeno, ve větě, která je vodvazová, většinou nečekáme slovo jelikož. Výsledkem bitek mezi rejstříky je pak nepříjemná fixace na „Milesovu neschopnost“ rozhodnout se, jakou společenskou roli hodlá hrát.

Miles Davis

Miles Davis

FOTO: ČTK

V reálném životě ale Davis mátl veřejnost úplně stejně. Zatímco u dnešních hvězd šoubyznysu pozorujeme touhu splynout s vybranou částí publika, Davis provokoval tím, že jeho životní příběh nebyl dost typický pro rasově obrodné účely, k nimž ho hodlali využívat jeho vrstevníci, ani pro radikály, kteří si sbližování černošské kultury s bílou majoritou nepřáli. Výsledkem této touhy po hudebníkově zaškatulkování bylo mimo jiné i pět kulek, které Davis schytal za domnělou zradu rasy.

Z četby také vyplývá, proč první vydání jeho autobiografie vzbudilo tolik kontroverze (ačkoliv tento výraz silně zavání „bílým kritikem“). Hudebník se i na úsvitu devadesátých let odmítá tvářit, že černo-bílé vidění světa vyšumělo v univerzální porozumění. A tak poopravuje rozšířené drby, nové vytváří a nestydí se uvádět celá jména, což je sympatické, protože už jen málokdo ze seriózních umělců si dnes s takovou chutí nevidí do pusy.

Autobiografie Milese Davise má pro označení bestseller všechny náležitosti a s ohledem na jazzmanův vliv na vývoj hudby ve 20. století se uchází o zařazení na seznam povinné četby. Nebudeme si ale nic nalhávat: pro milovníky jazzu prostě povinná je. A příští rok o něm bude film. Pravděpodobně povinný.