Sábatova samota

Ta kniha je černá, těžká a má 551 stran. Ernesto Sábato ji psal třináct let. Jmenuje se Kniha o hrdinech a hrobech. Četla jsem ji před lety, ale její atmosféru, zápletku a hlavní postavu už nikdy nezapomenu. A nezapomenou ani milió ny Argentinců (v sedmdesátých letech se jednalo o jednu z nejčtenějších argentinských knih vůbec) a čtenářů v desítkách dalších zemí. Stejně jako její autor je to kniha záhadná, složitá a funguje jako magnet – temný zdroj v podvědomí, který vás nepustí, dokud nepodlehnete jeho přitažlivosti.

Ernesto Sábato by se letos dožil sta let, kdyby v dubnu nezemřel na bronchitidu. Jako většina současných Argentinců se narodil přistěhovalcům – italskému otci a albánské matce. Nejdříve studoval na univerzitě v La Platě kvantovou fyziku a jako fyzik pak působil třeba ve Francii, kde se spřátelil s mnoha surrealisty. Zároveň se mu ale věda začala zdát nelidsky zahleděná do sebe, a tak zničil svou laboratoř a definitivně dezertoval k literatuře. Prvního ohlasu se dočkal po vydání souboru esejů Jedinec a vesmír, v němž poukazuje právě na diskutabilní morální neutralitu vědy a nebezpečí přetechnizované společnosti.

Jeho trilogie Tunel (1948), Kniha o hrdinech a hrobech (1961) a Abbadón zhoubce (1974), psaná s odstupem třinácti let, začíná brilantní studií o žárlivosti. Tunel odmítla všechna buenoaireská nakladatelství, a přesto je dnes považován za klasické dílo hispánské literatury. Klasické natolik, že jsou jeho kapitoly používány v mnoha jazykových učebnicích španělštiny. Institut Cervantes dokonce vydal knihu, kde jsou vedle úvodu Tunelu už jen prázdné stránky. Rozdává ji zdarma mladým psavcům s literárními ambicemi, kteří pak mohou román dokončit po svém.

Sábato získal v roce 1984 i nejprestižnější hispánské literární ocenění, Cervantovu cenu – jako druhý Argentinec po Jorge Luisovi Borgesovi.

Sám sebe považoval oslavovaný i haněný spisovatel za divného brouka a ve své závěti, vzkazu přátelům z městečka Santos Lugares na předměstí Buenos Aires, napsal: Chci, abyste si mne pamatovali jako souseda, někdy mrzouta, ale ve skrytu duše dobrého chlapíka… Tak jen tohle bych si přál.

Sábato, jenž v mládí prožil románek s anarchismem a komunismem, je ale v Argentině spíš než se svým mrzoutstvím spojován se dvěma historickými událostmi.

Poprvé neblaze proslul, když s dalšími argentinskými intelektuály (včetně Borgese) přijal pod vlivem atentátů a únosů ze strany levicových partyzánů, tzv. montoneros, pozvání vládnoucího generála Videly. Bylo to dva měsíce po vojenském převratu, 19. května 1976. Sábato se tehdy při slavnostní večeři o generálovi vyjádřil jako o „inteligentním a kultivovaném člověku“ a všichni společně pili podle dobových novin whisky, sherry a džus.

Sábato se posléze od této večeře razantně distancoval, a co mu spisovatelské síly stačily, napadal juntu za její zločiny v esejích i na mezinárodních fórech.

Když krutý režim padl, požádal ho první demokratický představitel Argentiny Raúl Alfonsín, aby předsedal Národní komisi pro zmizelé osoby a sepsal zprávu, v níž by byly shrnuty praktiky vojenské diktatury.

Tzv. Sábatova zpráva, jak se dokumentu dodnes říká, popisuje zvěrstva junty, ale neopomíná také zločiny zmiňovaných montoneros. Mimochodem právě proto chce současná argentinská prezidentka, středo-levicová Cristina Kirchnerová tento dokument zrevidovat a nechat znovu napsat někým jiným.

Ernesto Sábato vždy zastával přístup padni komu padni a kritizoval nakonec především lidskou malost. A je jedno, jestli v podání komunistů, nebo třeba Perónových fašistů. Zároveň, když se mýlil, dokázal to uznat a snažil se svůj omyl ze všech sil napravit.

Ať už byly Sábatovy názory v průběhu let jakékoliv, jeho tři romány jsou vrcholem argentinské prózy a po jeho smrti psaly všechny hispánské deníky především v tom smyslu, že zemřel poslední skutečně velký argentinský spisovatel.

Nejde jen o to, že je celá trilogie provázaná a všechny knihy na sebe nějakým způsobem odkazují, ale především jsou to díla, v nichž se splétá argentinská historie se současností, incest s osudovou láskou a moderní psychologický román s historickou studií či vědecko-fantastickou teorií spiknutí.

Mnoho literárních kritiků řadí Ernesta Sábata k existencialistům (jeho tvorbu obdivoval a překládal Albert Camus). Přesto jsou jeho knihy především o lásce a nenávisti. Postava záhadné femme fatale Alejandry z Knihy o hrdinech a hrobech, která nakonec zabije svého otce a následně se upálí, je jednou z nejlépe napsaných ženských hrdinek vůbec a žárlivost ztvárněná v Tunelu je sice existenciální, nicméně natolik tělesná, že ji nelze vecpat pouze do téhle škatulky.

Možná byl Ernesto Sábato hlavně autorem samoty. Sám o tom řekl: Jakékoli literární dílo se rodí ze srdcervoucí samoty a očekává, že stejná samota ho přijme.

Sábato nebyl nadarmo fyzikem. Stvořil knihy, do nichž se vešly celé komplikované vesmíry. Jejich stvořiteli a hybateli byly vášeň, osud a historie. Takové knihy se už dnes téměř nepíší. Přestože, nebo právě proto, že byl Sábato svou podstatou vědec, zkoumal člověka, jeho chyby a dvojaké postoje s mrazivou přesností. Ta jistě pramenila i z vědeckého pozorování sebe sama.