Článek
Ale pana Srstku, ředitele občanského sdružení DILIA, už trochu znám, takže vím, že pro silné slovo a pohrůžku nikdy nejde daleko.
Před pár měsíci mi vyhrožoval žalobou, protože jsem (údajně) o jeho DILIA řekl, že je to parazitní organizace. Dostal jsem od právníků dva dopisy, na které jsem nereagoval, a pak to celé utichlo. Řekněme si otevřeně, že šlo o úplný prd ve srovnání s aktivitou, kterou jsme ve spolupráci s Viktorem Stoilovem (nakladatelství Torst) a Mirkem Balaštíkem (nakladatelství Host) vyvinuli tentokrát.
Asi takhle; i kdybych pojem parazitní ve spojení s DILIA užil, šlo by o klišé. Nikdy jsem o parazitismu této agentury nepřemýšlel; o DILIA takhle mluvilo tolik lidí, že jsem to jednoduše převzal jako kolokviální spojení. Starostlivá máma, chudý muzikant, štědrovečerní večeře nebo parazitní organizace DILIA – zkrátka ustálené pojmy.
Když o mě začali najatí právníci jevit takový zájem, nedalo mi to a podíval jsem se trochu zblízka, co tahle DILIA vlastně dělá…
Chtěli mě žalovat za poškození dobrého jména, což mi přišlo docela zajímavé, protože jsem se v životě nesetkal s nikým, kdo by se domníval, že DILIA má dobrou pověst. Většina měla dojem, že DILIA, která vznikla v roce 1949 jako bolševický nástroj na krocení nepohodlných spisovatelů, je postkomunistická organizace, jejíž přítomnost se nejeví být o moc světlejší. Kdo neříkal parazit, použil výraz mafie.
Ale o to ani tak nejde. Podstatné je, že DILIA jako monopolní vlastník licence ke kolektivní správě autorských práv zneužívá svého postavení a od roku 2000, kdy jí novela autorského zákona dala do rukou mocný nástroj, jedná v rozporu se zákonem, neboť neplní svou povinnost vyzvat k evidenci ty autory, pro které vybrala odměny a kteří jsou jí známi. Nevím, do jaké míry jedná ve svůj prospěch, ale každopádně v neprospěch mnoha spisovatelů.
Výsada být jediným kolektivním správcem hodí občanskému sdružení DILIA každý rok přes sto miliónů korun, aniž by muselo hnout zadkem. My teď žádáme, aby ministerstvo kultury DILIA tuto výhradní licenci odebralo.
Takže asi bude rušno.
Text výzvy
Žádáme,
aby Ministerstvo kultury ČR odebralo Občanskému sdružení DILIA, divadelní a literární agentuře, oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv, neboť se dlouhodobě neřídí tím, co jí stanoví zákon.
V důsledku tak DILIA poškodila od roku 2000, kdy vešel v platnost autorský zákon, ekonomické zájmy stovek spisovatelů této země, neboť neplní svoji povinnost vyzvat k evidenci ty autory, pro které vybrala odměny a kteří jsou jí známi.
Domníváme se, že v případě nenaplnění § 101, čl. 10 autorského zákona nešlo a nejde ze strany DILIA o nedbalost, ale o záměr.
DILIA pro nás ztratila kredit k výkonu kolektivní správy autorských práv, a proto se nespokojíme s tím, aby se věc vyřešila pouhou dodatečnou nápravou daného stavu, která stejně může být už pouze dílčí.
Podepsáni
Petra Hůlová (Ortenova cena, Cena Magnesia Litera), Jiří Kratochvil (Seifertova cena, Cena Karla Čapka, Cena Egona Hostovského, Cena Toma Stopparda), Michal Ajvaz (Seifertova cena), Irena Dousková, Emil Hakl (Cena Magnesia Litera), Jiří Gruša (Seifertova cena), Petr Placák (Cena Magnesia Litera), Markéta Pilátová (třikrát nominace na Cenu Magnesia Litera), Ivan Matoušek (Cena Magnesia Litera, Cena Revolver revue), Petr Hruška (držitel Drážďanské ceny lyriky), Lubor Kasal, Ivan Wernisch (Seifertova cena), Pavel Švanda, Zdeněk Rotrekl (Státní cena), J. H. Krchovský (Cena Revolver revue, držitel Drážďanské ceny lyriky), Miloslav Topinka (Seifertova cena), Sylva Fischerová, Zbyněk Hejda (Seifertova cena, Cena Revolver revue), Jáchym Topol (Seifertova cena), Václav Kahuda, Martin Ryšavý (dvojnásobný držitel Ceny Magnesia Litera), Kateřina Tučková (Cena Magnesia Litera), Martin Reiner
Reakce Jiřího Srstky: Dštění páně Reinerovo
Martin Reiner dne 19. 5. 2011 na těchto stránkách rozpoutal lítou kampaň proti DILIA. Takovou snůšku nesmyslů jsem již dlouho nečetl, musím však na ni jako ředitel dotčené organizace reagovat.
První nařčení se týká komunistické minulosti DILIA. No tak všechny právnické osoby, které „přežily“ sametovou revoluci, ji měly, že. Reiner ovšem zcela opomíjí fakt, že DILIA byla přeměněna z polostátní organizace na občanské sdružení, jež založili v devadesátých letech sami autoři. To, že v DILIA nepracuje již ani jeden předrevoluční zaměstnanec, asi zbytečno podotýkat. Zůstal jen název.
Zkratky Reinera v tom smyslu, že když o DILIA mluvilo hanlivě tolik lidí, difamující výrok jím vyřčený (DILIA je parazitní organizace. – pozn. red.) se stal ustáleným pojmem, nelze komentovat, je to jako by jedna, druhá a třetí paní povídala… Koneckonců bych totéž mohl s klidem tvrdit o Reinerovi a jeho nakladatelství a bylo by to z hlediska kvantity a ustálenosti výraziva nedokazatelné. Je to prostě takový bolševický mediální princip, jejž právě DILIA Reiner vytýká.
Nejdůležitější jsou však sentence, kde se Reiner snažil být věcný, avšak je zcela mimo. Autorům (nikoli DILIA!) totiž nehodí kolektivní správa, Reinerem kritizovaná, 100 miliónů, ale 117 miliónů, všechny tyto prostředky jsou rozděleny mezi autory a jejich dědice vyjma povinné tvorby rezervních fondů, které se v následujících letech vrací do rozúčtování, a skutečných nákladů DILIA tvořících 13,1 % z uvedeného inkasa. Tyto skutečné náklady jsou v případě kolektivní správy jedny z nejnižších v Evropě a neobsahují žádný zisk. Netvoří je zdaleka jen mzdy zaměstnanců, ale především náklady na výběr odměn. Ať si zkusí pan Reiner obejít všechna kopírovací zařízení v ČR (je jich kolem 5000) a uzavřít s každým z nich smlouvu.
DILIA registruje 124 058 děl od 3468 autorů včetně jejich dědiců. Je to málo? Já si myslím, že ne. Reinerův výklad ustanovení autorského zákona, kdy tvrdí, že DILIA má oslovovat všechny známé autory, aby si zaregistrovali svá díla, by měl v praxi famózní dopad. Došlo by tak k segregaci těch zasloužilých od těch nezasloužilých, kteří by pak osloveni nebyli. Ono totiž, pane Reinere, vyjde každý rok okolo 17 000 neperiodik a každé má svého autora či autory. Já tedy tuto segregaci odmítám, stejně jako odmítám výklad, že by DILIA měla oslovovat úplně všechny autory včetně jejich dědiců. Jde o podmínku objektivně nesplnitelnou! Evidovat lze totiž všechna slovesná díla autorů, u kterých neuplynula doba 70 let od jejich smrti bez ohledu na to, kdy dílo vyšlo.
To, co na celé věci nejméně chápu, je, že Reiner usilovně kope do vlastních řad, protože i on je autorem. Že by si postěžoval „nenáviděné“ DILIA přímo, ho ani nenapadlo a hned rozjel tuto nenávistnou veřejnou kampaň. Nejsme náhodou v Čechách?
Autor je ředitelem agentury DILIA.