Potom mě napadlo, že bych si mohl stoupnout a jen tak zbytečně postát chvíli vedle křesla. Nápad mě potěšil, ale zůstával jsem raději sedět. Nacházel jsem se sice doma sám, takže bych si to mohl klidně dovolit, ale nechtěl jsem vypadat sám před sebou jako blbec. Tahle obava mě totiž provází již od dětství.

Ovšem najednou jsem po tom tak silně zatoužil, že mé obavy šly stranou a já se zvedl z křesla a postavil se rychle vedle něho.

Kdybych měl ponětí o psychologii, pravděpodobně bych si vysvětlil, že za to může mé sedavé zaměstnání. Při nakouknutí do minulosti jsem objevil zajímavý fakt – skoro všechny peníze jsem vydělal při sezení na židli, v křesle či na stoličce. Jistě, během některých performancí nebo malby obrazů jsem třeba i popocházel, ale stejně jsem je vymyslel v křesle. Odtud pramenila již rychlá úvaha k tomu, že bez svého zadku bych byl ztracen.

A jak jsem tak stál vedle svého křesla a sem tam rozpačitě přešlápl, uvědomil jsem si, že je to sice výborné, ale něco tomu chybí. Postávat si sám doma nedávalo velký smysl. A potom to přišlo jako satori: Chybí mi fronta! Docela obyčejná fronta! Jenom fronta totiž dodá postávání smysl.

Chvíli jsem přemýšlel o frontě, samozřejmě opět hluboce zabořen v křesle, a zjistil jsem, že o frontě jako takové skoro nic nevím. Na internetu jsem našel slovo fronta, pocházející z latinského frons, frontis a znamenající čelo, ale o zbytečném postávání tam nebylo nic. Pro jistotu jsem ještě zadal slovo zátylek a první odkaz mě docela ohromil. Místo abych se dozvěděl něco o konci fronty, jak jsem očekával, obdržel jsem od Googlu popis jakéhosi ptáka, v tomto případě zobouna amerického.

Bylo mi hned jasné, že internet mi nepomůže. Proto jsem se, tak jako obvykle, obrátil na svůj mozek a pokorně ho poprosil, jestli by se neuráčil poskytnout mi v této oblasti své služby. Odpověď přišla téměř okamžitě: Běž si, blbče, stoupnout do fronty a hned zjistíš, co to ta fronta je!

Asi se urazil a žárlí na internet, napadlo mě. Než jsem se však zvedl z křesla, rozhodl jsem se, že si přece jen napřed trošku nestranně zapřemýšlím, abych svůj mozek uchlácholil, mívá to totiž rád: Je mylné se domnívat, že lidé stojí ve frontě pouze kvůli tomu, aby na ně přišla řada. Jistě, najdou se jedinci, pro které se stává stání ve frontě otravným zdržením, ale mohou si za to sami. Kdyby se ve frontě nad sebou trošku zamysleli a přestali chvíli zuřit, zjistili by, že jsou vlastně šťastní, protože se nemusí moc namáhat. Nebo: Jak rychle se může pohybovat fronta, než se promění v běžící dav? Či: První vlaštovka jaro nedělá, stejně tak první člověk frontu. Fronta vzniká teprve od druhého jedince, protože ten první se třeba jen zastavil u přechodu, nebo se zakoukal na něčí nohy.

A v tomto okamžiku jsem si uvědomil, že tlachám a že si potřebuji opravdu stoupnout do fronty, abych ji mohl nezaujatě prožít.

Zítra mají přivézt na naši náves v 10.00 vajíčka! Vzpomněl jsem si na mail, který jsem obdržel z obce, a začal se těšit, i když jsem žádná vajíčka nepotřeboval, protože jsem je koupil před týdnem.

Zarazil jsem se. Když mě žena minulý týden požádala, abych zašel na náves pro vajíčka, vůbec mě nezaplavil tenhle nedočkavý pocit. Fronta totiž čítala někdy i přes dvacet obyvatel. Ale tentokrát budu stát ve frontě jen tak a užívat si to, protože žádná vajíčka nepotřebuju!

V 10.00 jsem došel na náves a chvíli si postál ve frontě. V okamžiku, kdy jsem byl téměř na řadě, otočil jsem se a vrátil se domů.

Pravděpodobně jste zvědaví na mé pocity, ale nic vám neřeknu, zkuste si to sami, jenom vám mohu prozradit, že to stojí za to.