Její autor mj. píše: Jejich „výkřiky“ nás k ničemu neinspirují, jejich experimenty nemají vnitřní logiku, působí mnohdy jako „slátanina“ a řazení slov je takové, jak autora napadají kdekoliv a kdykoliv. Nevíme, kdo jim stál u kolébky, v níž se zrodil jejich nápad. A další čtenář navazuje v únorovém čísle: Kde jsou ty časy, kdy básníci zdlouhavě vybrušovali svá díla do formálně a metricky dokonalého diamantu? (…) Nicméně dnes se za poezii často pokládá nevkusná pseudopostmoderní experimentální próza rozlámaná do veršů. A ještě renomovanými kritiky titulovaná atributem „nejlepší“. To je opravdu česká poezie tak špatná? Anebo ji neumíme číst? Jsou jamb, daktyl, „rýmy“ a symetrie podstatou poezie?

První vydání Kolářových Prométheových jater (Československý spisovatel 1990) nebylo sice kompletní, ale zato vyšlo s úžasným doslovem Emanuela Frynty, který autorovo básnictví charakterizuje jako cestu poezie za hranice slova. Když popisuje básnický jazyk, vysvětluje to na dvou krajnostech. Píše o „básnících s Múzou“ a „básnících naslouchajících“. Pro ty první je jazyk neutrálním materiálem a nástrojem, z něhož teprve básník dovede vydobýt estetickou, etickou anebo jinak cennou výpověď – poezii; teprve oni tu mrtvou věc rozehrají. Ti druzí naopak hledají poezii v jazyce; dovedou poslouchat lépe než druzí. A dívat se. Frynta pak cituje jednoho českého autora, který o těch prvních v roce 1907 (!) napsal: Zvláštní typ těchto lidí, zvláštní literatura a produkt. Bloudí zapadlými krajinami, brodí se blátem a marně volají, kdo by je vysvobodil. Nebo píší, jak někdo někde hledí do daleka, ale nikoho v té dálce nevidí. Oblíbené je, že tací básníci „stále“ čekají, kde dávno nikdo nečeká, že jim mraky v duši padají, že stále něco chtějí „vyzdvihnout do nebe“, vzkřísit duše, jež se hroutí, že chtějí zasypat kvítí do srdcí – ale nejde to.

O tomhle švu, rozdělujícím poezii, by se mělo ve škole učit především. To je důležitější než letopočty, názvy a rozbory. Tím citovaným autorem je mimochodem Jaroslav Hašek.