Jsme zahlceni pozvánkami, zprávami a recenzemi týkajícími se tuzemských exhibicí tak, že je nestíháme navštěvovat. Ale reflexe přesahu českého umění do zahraničí chybí. Proto jsme využili příležitosti a zpravujeme o současné invazi českých umělců do britských galerií. Na přelomu dubna a května se v londýnské Lauderdale House koná mezinárodní výstava stuckistického hnutí The Enemies of Art, kde hrají významnou roli i čeští malíři. Stuckismus je umělecký směr, který vznikl v Británii v roce 1999 a jehož punkovým heslem je: Umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění. K rozhovoru jsem se sešla s prvním členem české sekce stuckistů Jiřím Hauschkou (1965) a s jejím nejnovějším přírůstkem Jaromírem 99 (1963).

Čím vás stuckismus přitáhl, že jste se rozhodl posílit jeho řady?

JH: Především tím, že se někdo k tehdy trochu podceňovanému médiu, jako je malba – známe ta všechna prohlášení o tom, že malba je mrtvá –, s takovou silou veřejně přiznal. Také pro mne bylo důležité, že ta parta nevznikla nějakým kalkulem kurátorů nebo sběratelů, jak se to dělo v té době s „oficiálním“ uměním, ale jednalo se o spontánní reakci samotných umělců, kteří se z nějakého důvodu postavili proti tomu, co oficiálně frčelo. A taky se mi líbila jakási surovost a spontánnost jejich malby, včetně výrazové svobody.

J99: Já se k zaseknutým dostal vlastně tady přes Jirku. Mě baví jeho tvorba a sleduji ji už od té doby, co jsme spolu trávili čas na vojně v Prachaticích. Rád jsem hrával na jeho výstavách se svou hudební skupinou Umakart. Pak jsem poznal i věci Jardy Valečky, které mě též dost oslovily svou podivnou atmosférou. Na stuckistech jako takových se mi líbí hlavně jejich přístup, vlastně punkovej: Dělej, co umíš!

Jaromíre, vy budete na londýnské výstavě The Enemies of Art prezentovat cyklus cut-outů, vystřižených portrétů svých přátel. Jak jste se dostal k volné tvorbě?

J99: Hledal jsem médium. Malba mi nikdy moc nešla, i když jsem to zkoušel, ale asi na to nemám trpělivost. Mnohem raději jsem se vždycky pohyboval v sekvenčním umění nebo v ilustracích a poslední dva roky jsem pracoval na jejich propojení v rámci animovaného filmu Alois Nebel – jako výtvarník a spoluscenárista. Což je proces, kde vám text určuje styl práce. Takže teď jsem to chtěl zkusit naopak. A protože mám rád papír a jeho pomíjivost, zkouším obrazy vyřezávat, vystříhávat. Proces vzniku cut-outů mě navíc hodně baví – nutí mě přemýšlet nad dobrým nápadem.

Tyhle práce už získaly docela slušnou pozornost, a to i za hranicemi.

J99: Ano, naposledy si je vybrala Olga Tokarczuková pro svou knížku Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. To mě potěšilo hlavně proto, že Olžino psaní obdivuju, a taky proto, že kniha s těmito ilustracemi vyšla nejen v Polsku, ale i u nás, ve Švédsku a v Německu. Taky tuto metodu používám při tvorbě plakátů, komiksů, triček, placek a tak.

Není to kolem stuckistů už jen punkový mýtus? Podíváme-li se na jejich českou sekci, jsou v ní zastoupeni autoři, kteří patří ke klasice tuzemské malby. Mění se postoj k umění s tak závratnou rychlostí, že během necelých sedmi deseti let to, co bylo vnímáno jako provokativní avantgarda, je najednou klasikou?

JH: Může to tak být. V dnešní zrychlené době čas ztrácí tu hodnotu, kterou představoval před dvaceti nebo třiceti lety. Všechno se odehrává ve zkráceném čase. To, co se dříve vyvíjelo léta, je dnes otázkou chvilky. Je to samozřejmě způsobeno rozvojem médií a komunikačních technologií a to ostatní se s tím jaksi přirozeně veze.

Lidé chtějí stále častěji něco nového a konzumní způsob života je v tom podporuje, a tak snadno podlehnou pocitu, že jim někde ujíždí vlak. Ale v případě umění až delší čas prověří hodnotu té nebo oné umělecké aktivity.

K první části otázky bych dodal jen drobnost. Punkový mýtus asi převažuje, ale já to spíše vnímám jako jakousi přirozenou živelnost a návrat k některým důležitým kořenům.

J99: Já z toho taky cítím návrat k autentičnosti. V hudbě jsme to už zažili mnohokrát. Naposledy třeba s lo-fi music, kde jde hlavně o atmosféru a už méně o muzikantskou zručnost. A podobně to bude asi i u obrazů, výstav, instalací. Už nějaký čas sleduju blogy typu Fecal Face nebo Hi-Fructose, kde se objevují výtvarníci od street artu přes klasické malíře až po různé domácí kutily. Je zajímavé sledovat vernisáže těchto autorů, které mají rozhodně blíž k punku než k snobským akcím s proslovy a vínem. Spíš se tam pije pivo a hraje muzika. V tom je ta punkovost.

Kdo všechno se výstavy The Enemies of Art účastní?

JH: Zastoupení je z mého pohledu velmi reprezentativní a představuje průřez tvorbou celého hnutí. Každá skupina je zastoupena několika charakteristickými malíři, včetně těch již tradičních. Přičemž my, z české skupiny, jsme dostali poměrně široký prostor pro prezentaci maleb i pro jejich reprodukce v rámci reprezentativního katalogu (např. Jaroslav Valečka, Filip Kudrnáč, Martin Salajka či Markéta Urbanová v sekci malby nebo Robert Janás v sekci fotografie). Dokonce bych řekl, že v kontextu umělecké scény světového významu takový prostor nezískali čeští umělci od dob surrealismu šedesátých let minulého století.

Máte strach či obavy z konfrontace? Dokážete odhadnout svou pozici v úzkém spektru vybraných autorů?

JH: O strachu se nedá mluvit, přece jen už nějaký čas společně pracujeme, známe se a sám jsem nějaké výstavy už v Anglii měl. Spíše mě zajímá, jaký bude mít výstava ohlas, protože se jedná o větší společný projekt v dnešní Mekce umění. A jsem taky zvědavý, jak na naše věci zareaguje jednak místní publikum, ale i další milovníci umění jako např. Edward Lucie-Smith. Autor známé publikace Art Today má na výstavu dorazit a zároveň prohodit pár doufám vřelých slov k zahájení.

Jaromíre, a s jakými pocity posíláte své práce vy?

J99: Myslím, že jde spíš o přátelské setkání lidí s podobným pohledem na výtvarnou scénu. I když já se zabývám spíš komiksem a na podobné mezinárodní výstavě jsem poprvé, doufám, že se mé papírové obrazy v té společnosti olejů a akrylů budou cítit dobře.

Není to jediná možnost vidět v Londýně díla českých autorů. V Red Gate Gallery je k vidění i výstava STUCK in the Emotional Landscape, která bude prezentovat tvorbu dvojice Hauschka a Valečka. Čím jste ze všech stuckistů zaujali galeristy právě vy?

JH: Galerie najednou začaly toužit po objevení a vystavení stuckistů. Přesný důvod toho, proč si vybrali mne a Jardu, samozřejmě neznám, ale podle všeho je za tím i fakt, že jsem s anglickou, respektive londýnskou scénou propojený, a tím pádem funguju v určitém kontextu části britského současného umění. Navíc můj rukopis se zdál galeristce něčím nezaměnitelný, asi jí dobře korespondoval s dnešní elektronickou dobou.

V případě Jardy to bylo hodně o barvě a zvláštní náladě v jeho obrazech. Myslím, že jí byl také blízký takovou tou severskou odloučeností, která je někdy cítit i v britských náladách.