Pascal Mercier
Noční vlak do Lisabonu
Přeložila Eva Pátková.
Plus

Život má dvě krajní podoby: dobrodružství téměř každý den, nebo naopak jednotvárná cesta od narození ke smrti. Raimund Gregorius, rozvedený profesor klasických jazyků a suchar, je ukázkovým příkladem té druhé. Nicméně jednou při cestě do školy potká tajemnou ženu, jež na něj promluví portugalsky, a od té chvíle se všechno změní. Gregorius je z nejasných pohnutek hnán do knihkupectví, kde je mu přečtena ukázka z náhodně vybrané knihy od portugalského autora: Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás – co se stane se zbytkem? Profesor si knihu koupí a po přečtení několika stran „vystoupí“ ze svého života – vše opustí a okamžitě odjede do Lisabonu. Hledat a unikat. Unikat a hledat…

Dagmar Urbánková
Chlebová Lhota
Baobab

Česká literatura pro děti prožívá generační přelom, na scénu vstoupili třicátníci se svou vlastní poetikou. Spisovatelka, výtvarnice a divadelnice Dagmar Urbánková (1972) vydala ve svém kmenovém nakladatelství třetí knížku pro děti, příběh o vesnici, která vyrostla z toho, co opadalo z chlebovníku – z baget, z dalamánků a samozřejmě z velkých vypečených chlebů. Nejstarší obyvatelkou Chlebové Lhoty je bába Patková a ta umí prý upéct snad úplně všechno: židle, peřiny, pečivo, lednice… K napsané a nakreslené pohádce nafotil Michal Hladík bábu Patkovou, ale také Paka, učitele Jana a jeho ženu Jasmínu, co připlula ve vaně. František Skála, zdá se, svým Cílkem inspiroval nejen Jana Svěráka ke Kukymu.

Vladimír Just
Divadlo v totalitním systému
Academia

Důkladně přepracovaná a doplněná práce vycházející z dávno rozebrané publikace Česká divadelní kultura v datech a souvislostech 1945–1989 z roku 1995. Po úvodu a úvaze o dějinách české divadelní kultury představuje Vladimír Just jednotlivá období: léta 1945 až 1948, pokračuje stalinistickou érou do roku 1956, uvolněním do roku 1970 a uzavírá kapitolou Divadlo a „normalizace“. Mimořádným kulturním počinem je však v knize Chronologie událostí – historie českého divadla od roku 1945 do roku 1989 krok za krokem ve třech sloupcích. Na 450 stranách v nich běží za sebou události politické, uprostřed domácí události divadelní (tedy především divadelní premiéry) a v posledním sloupci události domácí i světové kultury.

Tomáš Weiss
Postkomunismus: záškrt

Za tratí

Básnická sbírka, jež rehabilituje i zdůvodňuje smysl poezie, které se nesmyslně říká angažovaná – jako kdyby umění už ze své vlastní podstaty mohlo být neangažované. Jde přece „jenom“ o to jak. Weiss píše verše jako diagnostik, který popisuje projevy hnusné nemoci, na niž se, pokud není řádně léčena, umírá. Weissovy básně jsou politické, občanské, brechtovsky nekompromisní obžaloby smradu, který se šíří od hlavy, a přitom bohaté darem rozhořčené, vzteklé obraznosti připomínající kupříkladu takového Ivana Diviše: Jen tu vlajku máme furt správně / Červené a bílé pole s modrým klínem / Republika imrvére nakopávaná do rozkroku / Přirození samá modřina.