Markéta Navrátilová (1975) je majitelkou nakladatelství LePress, Sylva Ficová (1970) překladatelkou z angličtiny. Obě se otevřeně hlásí k lesbické orientaci. Jejich poslední společnou prací bylo vydání amerického komiksu Lesby k pohledání (LePress 2010) autorky Alison Bechdelové. Povídaly jsme si na ose Praha–Brno.

Markéto, v nakladatelství LePress vydáváte literaturu pro lesby, často psanou ženami. Proč je potřeba dělit literaturu na lesbickou, homosexuální, ženskou nebo mužskou? Není prostě jen dobrá nebo špatná literatura?

MN: S nakladatelstvím jsem začala, protože mi přišlo, že jsou tady u nás lesby neviditelné. Což je problém jednak vzhledem k heterosexuální většině, která si pak může myslet, že lesby vůbec neexistují, a ignorovat nebo bagatelizovat jejich problémy, ale i vzhledem k samotným lesbám.

Většina z nás totiž prošla, nebo stále prochází obdobím, kdy má potřebu nepřipadat si jako jediná svého druhu v republice. A někdy stačí vidět nějakou lesbu v televizi, nebo si o ní alespoň přečíst.

SF: Z mého pohledu má dělení literatury na většinovou a menšinovou smysl jedině, pokud jde o téma. I když jsou v literatuře určitě jakoby všeobjímající témata, která mohou oslovit všechny čtenáře, jsou další, která jsou už ze své podstaty skutečně menšinová, např. téma coming-outu. Proto má nakladatelství jako LePress určitě smysl a jeho vznik mě nadchl.

Jinak je to ale myslím podobné jako u tzv. ženské a mužské literatury. Z principu mi vadí už termín ženská literatura. Patří do ní to, co píšou ženy, nebo všechny knížky o ženách, nebo jen knížky o tzv. ženských tématech? MN: Já si myslím, že i v rámci všeobjímajících témat je pro nás důležité vidět je očima leseb.

Zůstaňme u coming-outu, zviditelnění vlastní sexuální orientace. Je to jedno z ústředních témat americké autorky Alison Bechdelové, jejíž kultovní komiks Lesby k pohledání LePress vydalo. Hlavní hrdinky, lesby z knihkupectví Herdekbaby, dokonce pořádají každoroční coming-outovou party a běžně mluví o tzv. vyoutování se. Proč se vlastně slovo coming-out nepřekládá do češtiny? Např. španělština pro tohle termín má, říká se tomu vylézt ze skříně.

SF: Líbí se mi klasické vyjít s tím ven, ale to je moc dlouhé, a podstatné jméno z toho nevytvoříte. Anglické spojení coming-out mi nevadí, já i termín late-bloomer používám běžně, i když pozdě rozvitá květina by jistě znělo líp. Na český termín nerezignuju, ale zatím mě vhodný nenapadá.

Možná je to i známka toho, že je comingout u nás přece jen větší tabu, než se domníváme. Ostatně, kolik máme veřejně činných vyoutovaných leseb?

V politice neznám žádnou. Přitom česká společnost, na rozdíl třeba od hispánské, není vůči homosexuální menšině agresivní. Zároveň ale jako by ji schválně nevnímala, jako by platila tichá dohoda: Vy na sebe nebudete upozorňovat a my vám dáme pokoj. Podle mých zkušeností tento názor převládá i v českých médiích. Co si o tom myslíte?

SF: Myslím, že u nás nepanuje tolerance, spíš lhostejnost – ovšem jen dokud lesby a gayové nejsou moc vidět. Zákon o registrovaném partnerství je přesně v tom stylu. Jde o gesto, které nemá velký reálný dopad.

Jak to?

MN: Zákon řeší z praktických věcí spíše drobnosti a v případě adopce dětí je dokonce diskriminační. Registrací totiž ztrácíte možnost dítě adoptovat.

SF: Podle tohoto zákona není registrované partnerství de facto rodinný stav, ale osobní. Zákon neřeší třeba společný nájem registrovaných partnerů nebo vdovské a vdovecké důchody. Dvě lesby nemohou žádat o umělé oplodnění, zatímco nesezdaný heterosexuální pár, který společně ani nežije, ano.

Jste tedy pro homosexuální sňatky?

MN: Určitě, plné zrovnoprávnění je jediná cesta.

Sylva Ficová (vlevo) a Markéta Navrátilová

Sylva Ficová (vlevo) a Markéta Navrátilová

FOTO: Petr Horník, Právo

Vraťme se ještě na chvilku k překládání anglických termínů. Markéto, vy jste jako nakladatelka přistoupila na anglicismy vyoutovat se, coming out apod. Proč jste víc netlačila překladatelku, aby kreativně vytvářela české termíny? To není výčitka, jen mě to zajímá z lingvistického hlediska.

MN: Nechtěla jsem zavádět novou terminologii, ale pracovat se stávající. To je problém i slova lesba. Taky nejde o moc české slovo. Navíc do těch bublin v komiksu nenacpete dlouhé věty, co by hezky česky opsaly krátký anglický výraz, kterému navíc dnes skoro každý rozumí. I tak se pár velmi pěkných českých výrazů do překladu díky Sylvě dostalo, třeba herdekbaby.

SF: Jako překladatelka určitě dávám přednost počeštěným slovům. Bylo by fajn protlačit nějaké češtější výrazy, ale myslím, že to není reálné. Mladší generace slova jako coming-out používá úplně běžně.

A slovo herdekbaby se teď užívá v nějaké jiné konotaci?

SF: V angličtině jsou to madwimmin a původně mě napadly divoženy. Pak jsem to pořád přemílala v hlavě, i s partnerkou, a nelíbilo se nám to. Teprve pak se nějak vynořily herdekbaby – označení pro sebevědomé, energické baby, ne nutně lesby. Tohle označení mimochodem používal i můj děda.

Když už jsme u té lesby, já nikdy nevím, jak to správně použít. Lesba, nebo lesbička? Někomu přijde lesba moc drsné, někomu lesbička moc infantilní.

SF: Líbí se mi anglické slovo dyke. A taky lesba… Slovo lesbička nepoužívám, ale nevadí mi, když to slovo použije někdo mimo komunitu. Všimla jsem si ale, že hodně mých heterosexuálních přátel a známých má problém i s tou zdrobnělinou. Přijde jim to jako nadávka.

V lesbické komunitě je odpor k termínu lesbička poměrně velký – znám jen málo leseb, kterým nevadí. Většině naskakují spojení jako lesbička – krabička – žehlička.

Slovo dyke se objevuje i v názvu komiksu Alison Bechdelové Dykes to Watch Out For. Jak jste vlastně na tuhle autorku narazily?

MN: Nenarazit na Alison Bechdelovou, respektive na Dykes to Watch Out For ani nejde, pokud se alespoň trochu o literaturu o lesbách zajímáte. Tyhle stripy vycházejí ve Spojených státech od osmdesátých let a i u nás se s nimi mohly čtenářky setkat na stránkách lesbického časopisu, který tady v devadesátých letech vycházel.

Postavy Bechdelové jsou většinou hodně uvědomělé, angažované, progresivní. Účastní se demonstrací za práva menšin, jedí zásadně biofazole a čočku. Autorka si z nich dělá legraci, ale částečně popisuje realitu, která je v Česku docela nezvyklá. Mám dojem, že tady o lesbách není moc slyšet ani v tomhle angažovaném kontextu. Čím to je?

SF: To je těžká otázka. Myslím, že obecně aktivismus není v českých zemích samozřejmý v jakýchkoli oblastech, natož v těch menšinových.

MN: Mimochodem demonstraci před ministerstvem práce a sociálních věcí dnes asi nikdo z nás nestihne, že?

SF: Dávat o sobě moc vědět se prostě u nás nenosí, u žen zvlášť, navíc ve společnosti, která se navenek tváří, že muž musí mít ve všem hlavní slovo.

Demonstraci z Brna, kde teď sedím, nestíhám.

MN: Protestní shromáždění osob se zdravotním postižením se bude konat paralelně i v Brně jako podpora protestů v Praze!

SF: Nestíhám ani to, možná konec, jsem ostuda.

MN: Jak říká Sylva, angažovanost obecně je u nás dost slabá. Ale nechci českou realitu srovnávat s komiksem. I mezi mými známými je spousta angažovaných leseb, co nakupují v biopotravinách nebo jsou vegetariánkami.

SF: Srovnání s komiksem bude asi kulhat vždycky, přesto je zajímavé, kolik paralel mezi atmosférou v USA na přelomu osmdesátých a devadesátých let, která se v Lesbách k pohledání popisuje, a současnou českou situací je. Hlavní hrdinka Mo a ostatní si v komiksu stěžují na vzrůstající konzervatismus, na korupční skandály, na Bushovu válku v Zálivu apod. K podobným věcem dochází i u nás: sílící konzervatismus, uměle živený nacionalismus, korupce.

Sylva Ficová (vlevo) a Markéta Navrátilová

Sylva Ficová (vlevo) a Markéta Navrátilová

FOTO: Petr Horník, Právo

A připadáte si tedy někdy v české společnosti jako zdrcená liberálka Mo, která je prakticky pořád v depresi z poměrů a stavu světa?

MN: Já tedy depresi ze současných poměrů u nás mám. Když jsme připravovaly vydání komiksu, právě nám začala vládnout pravice. Roman Joch se stal poradcem premiéra pro lidská práva a já si na demonstraci proti němu připadala úplně jako v naší knize. Teď na mateřské nemám naštěstí tolik času číst noviny.

Markéto, jsme u mateřské. Vy jste s partnerkou vašeho syna Toníka adoptovat nemohly…

MN: Jsme registrované, a tím pádem podle současného zákona adoptovat nemůžeme. Toníka jsem porodila a moje partnerka, ač je pro něj jednou ze dvou nejbližších osob, je podle českého zákona cizí člověk, který sice má povinnost se o něj starat, ale nemá naprosto žádná práva. A i ty povinnosti má ztížené tím, že je cizí. Třeba když s ním půjde k doktorovi, tak by se s ní teoreticky ani nemusel bavit, protože není příbuzná.

SF: Kdyby se aspoň prosadilo, co je možné v Německu – adopce dítěte partnerky/partnera, jako je tomu u heterosexuálních manželství. V české společnosti ale zatím vládne představa, že to není zapotřebí, protože „teplé rodiny u nás přece nejsou“. Přitom jsou jich spousty, a pořád přibývají a přibývat budou.