Román Bledý oheň (1) byl časopisem New York Times zařazen mezi sto nejvýznamnějších literárních děl minulého století. Dočkal se nespočtu recenzí, studií a interpretací, přesto spisovatel Vladimir Nabokov (1899 až 1977) zůstává nejširší čtenářské veřejnosti znám především coby autor bestselleru Lolita (2).

Bledý oheň je z jiného tvůrčího kadlubu. Základní dějová kostra je prostá. S básníkem Johnem Shadem se spřátelí, respektive se vetře do jeho přízně, kolega z univerzity Charles Kinbote (3). Shade v té době právě pracuje na rozsáhlé básnické skladbě o 999 verších s názvem Bledý oheň. Po básníkově tragické smrti (5) se Kinbote ujme rukopisu, aby ho připravil k vydání. Čeká ho ale zklamání. Domníval se, že Shade zpracovává jeho vyprávění o rodné Zemble (4), v básni však o ní není ani zmínka.

Samozvaný editor proto bez ohledu na obsah básně v následném komentáři k jednotlivým veršům vylíčí historii Zembly; ta je promíšena s Kinbotovými osobními zážitky. Nabokov tímto vytváří vrstevnaté románové schéma – báseň a komentář v závěru knihy umocňuje ještě podrobný rejstřík s doplňujícími informacemi. Výsledný složitě strukturovaný metatext lze díky tomu číst libovolně na přeskáčku, v mnohých případech vlastně ani nelze jinak.

1bledém ohni se prapůvodně hovoří v Shakespearově hře Timon Athénský, kde jde o nepůvodní odraz světla od něčeho, co není jeho zdrojem, jako je tomu u odrazu slunečního světla od měsíce. V samotném románu se obrat bledý oheň objevuje hned v úvodní předmluvě: Shade zpravidla ničil koncepty ve chvíli, kdy je přestal potřebovat; dobře si vzpomínám, jak jsem ho jednoho zářivého rána viděl ze své verandy likvidovat jich celý štos v bledém ohni domácího spalovače odpadků. Zároveň bledý oheň tvoří jednu z mnoha point románu v komentáři k neexistujícímu závěrečnému tisícímu verši: Můj komentář k básni, který nyní čtenář drží v rukou, představuje pokus utřídit ozvuky a odlesky ohně, bledé světélkující odkazy, všechno to, co si Shade ode mě bezděčně vypůjčil.

2 Román je doslova prošpikován postmoderními odkazy; takto se s nadhledem Nabokov vypořádává s Lolitou. Nejprve jsou tu verše v Shadeově básni: …ty jsi seděla / nad překlady Donna a Marvella / do francouzštiny. Mars žhnul. Dosyta / se vyřádil hurikán Lolita. A Kinbotův komentář: Verš 680: Lolita. Velké hurikány dostávají v Americe ženská jména. Příchylnost k ženskému rodu je dána spíše než pohlavím fúrií a čarodějnic všeobecnými možnostmi využití. Mezi feminina tak v angličtině patří pro svého milujícího majitele každý automobil, stejně jako pro hasiče jakýkoliv oheň (dokonce i „bledý“!) a pro náruživého instalatéra voda.

3 Kinbote představuje přesmyčku příjmení Botkin, což byl další Shadeův kolega z univerzity, americký učenec ruského původu a skutečný šílenec. Zároveň křestní jméno Charles odkazuje na možnou Kinbotovu totožnost se svrženým panovníkem Zembly, králem Karlem II., vládnoucím do roku 1958.

4 Zembla je země ležící kdesi na severu a sousedící s Ruskem. Kinbote z ní byl nucen emigrovat a usadil se v městečku New Wye, kde vyučoval na univerzitě, jak se dozvídáme z komentářů.

5 Básník Shade byl zabit dalším emigrantem ze Zembly, Gradusem. Ani jeho jméno nebylo Nabokovem zvoleno náhodně.

Objektivním faktem je, že Bledý oheň můžeme považovat v přeneseném smyslu slova za knihu úhelnou. Zároveň se ale řadí mezi tituly, které se ne vlastní vinou v našem prostředí minuly s časem. Česká literatura se s ním potřebovala seznámit v době jeho vzniku, což je rok 1962. Ze známých příčin to tehdy možné nebylo.

Současné romanopisectví už je jinde a Nabokovových schémat využívá kdejaká počítačová hra. Bledý oheň s odstupem let přestal být bezprostředním inspiračním zdrojem. Podstatným dílem ale zůstává. Přinejmenším je dobré si ho přečíst na doplnění vzdělání. Shodou okolností se stejným čtyřicetiletým zpožděním vychází nyní knížka Silence, jejímž autorem je hudební skladatel John Cage. Skříň s kostlivci se začíná utěšeně vyprazdňovat. Třeba jednou dojde i na kompletní překlad Joyceovy poslední knihy Finnegans Wake.