Mám někdy pocit, jako by mi chyběla osobnost. Všechny vlivy do sebe nasává jako houba, ale sama se nijak neprojevuje. Žena se se mnou rozvedla, děti nemáme, žiju sám v panelákovém bytě. Mám rád auta, ale nijak zvlášť se o ně nezajímám. Pracuju jako redaktor v nakladatelství a přivádím k životu cizí knížky, stávám se jejich součástí a ony se stávají součástí mě. Když mě zaujme rukopis, pořídím si kopii a originál sním.

Nejdřív jsem hltal stránky na ulici cestou domů jako párky v rohlíku, ale kolemjdoucí se na mě nedívali s porozuměním. Dnes si beru texty domů, mažu si je hořčicí nebo je smažím na cibulce, případně podusím. Papír a inkoust se mi v žaludku spojí v tajemnou směs, které říkám „materia arcana“, protože žije nezávisle na mé vůli a vládne mým tělem. Nejvíc žeru Miloše Urbana.

Jeho Sedmikostelí bylo opravdu maso, materia arcana mě vyvedla z bytu, bělma mi svítila jak papír a panenky se černaly jak inkoust, celou noc jsem prochodil ulicemi. V Křížovnické jsem si uvědomil, jak strašlivý je úpadek Prahy, bývalého města králů a císařů. Po mé pravé ruce se v měsíčním světle tyčila Parléřova mostecká věž, z níž na mě shlížely sochy císaře Karla a jeho syna Václava, nad nimi se tyčil svatý Vít. Všichni měli v obličejích naděláno od holubů.

Po levé ruce jsem měl Klementinum, kdysi velkolepé sídlo pražských jezuitů, naproti němu přes Karlovu ulici dům, v němž žil rudolfinský astronom Johannes Kepler, přímo přede mnou stála budova, kde sídlila redakce novin Karla Havlíčka – pamětní deska je dnes tak zašlá od výfukových plynů projíždějících aut, že skoro nejde přečíst. A v přízemí pod Havlíčkovou redakcí je pasáž osvětlená neony, kde za rachotu disko hudby ruští kramáři prodávají turistům bábušky a umělé beranice.

Materia arcana mi sevřela žaludek, já vešel do rozsvícené pasáže a všechny ty ruské vyvolavače nesmyslů jsem zabil kapesním nožem. Tohle tady turisté ještě neviděli. Seřadil jsem mrtvé na podlaze od největšího k nejmenšímu, vyvrhl jim útroby a poskládal jejich těla jedno do druhého, takže všichni dohromady vytvořili komickou bábušku. Vyvržené vnitřnosti jsem pak rozvěsil na sochách na Karlově mostě, abych upozornil na to, že barokní sochy na gotickém mostě taky nejsou úplně v pořádku. Nejvíc pyšný jsem na úpravu Jana Nepomuckého, kterému jsem drátem připevnil k obličeji jazyk jednoho z potrestaných Rusů. Oněmělý světec tak získal zpátky orgán, který mu kdysi Jan Blažej Santini uzmul a uložil v kostele ve Žďáře nad Sázavou.

Japonští turisté mě začali zuřivě fotit, ale v mé hlavě bouřily jiné věci než blesky z jejich aparátů. Díval jsem se přes Vltavu na katedrálu svatého Víta a říkal si, jak strašná je to stavba. Vznešenou představu Matyáše z Arrasu uzemnili začátkem dvacátého století pražští politici a obchodníci, kteří do pseudogotických okenních vitráží namísto obrazů oslavujících Boha vtiskli mozaiky oslavující Živnobanku a další dobové mecenáše dostavby. Napadlo mě, že bych zabil aspoň kostelníka a jeho oči napíchl na špičky svatovítských věží, ale to už materia arcana v mém těle pomalu přestávala účinkovat, tak jsem šel domů.

Veronika Holcová: Boletus arcanus II, duben 2011, exkluzivně pro Salon.

Veronika Holcová: Boletus arcanus II, duben 2011, exkluzivně pro Salon.

FOTO: Petr Horník, Právo

Od té doby jsem s kručícím žaludkem vyhlížel každý další Urbanův román a s jeho inkoustem ve své krvi jsem pak prožíval fantastický život. Utopil jsem několik nafoukanců, kteří pohrdali ekologií a nevěřili ve vodníky, a zkusil jsem podpálit parlament, což se bohužel nepovedlo, protože mi při předchozím dobrodružství zvlhly sirky.

Silně mě zasáhl Urbanův milostný horor Michaela. Zhltl jsem ho na posezení, ale než se mi povedlo ten text strávit, svíjel jsem se v bolestivých křečích. Manželka se se mnou rozvedla poté, co jsem ji pak v rámci milostné předehry zkusmo narazil na kůl, a milenky, jež jsem si v opojení materií arcanou nacházel, utíkaly s křikem z mého bytu, když jsem se je snažil přesvědčit, aby si před stykem vsunuly do pohlaví nějaký ostrý předmět, například ježka v kleci. Přesto byla Michaela jednou z nejhutnějších lásek, jaké mi kdy prošly žaludkem.

S jistou úlevou jsem se pak s dalšími knihami vrátil k zabíjení v zájmu architektury, ale postupně jsem zjistil, že se dostávám do jakéhosi kruhu a že jsou Urbanovy romány čím dál neslanější nemastnější. Moje osobnost hubla a pomalu se vracela ke své původní bezvýraznosti.

Oto víc jsem se upnul k jeho novému románu. Když se mi v e-mailové schránce zjevil soubor s titulem Boletus arcanus, mimoděk mi na klávesnici ukápla slina. Podle obvyklého scénáře jsem text dvakrát vytiskl, jednu verzi si strčil do kabely a zmizel z redakce. Šéfredaktorovi jsem ve dveřích řekl, že si beru práci domů, což byla svým způsobem pravda. V sídlištní samoobsluze jsem v náhlé inspiraci koupil deset vajec, protože jsem věděl, že Urbanova novinka pojednává o tajemném druhu houby, a napadlo mě připravit si jeho rukopis jako smaženici.

Doma jsem se ani nezul a hnal se rovnou do kuchyně. Roztápěl jsem olej na pánvi amezitím krájel rukopis na malé čtverečky. Rozklepl do pánve čtyři vejce a z prkýnka k nim nasypal první třetinu knihy. Přidal jsem kmín.

Když byla smaženice hotová, odnesl jsem ji ke stolu a hltal rovnou z pánve. Nebylo to špatné. V některých soustech jsem dokonce cítil chuť Sedmikostelí. Boletus arcanus byl vlastně variací Čapkovy Věci Makropulos, a zároveň zručně napsaný thriller o nadpřirozeném hřibu, který dělá z houbařů nadlidi. Cítil jsem, jak mi v břiše bobtná materia arcana, a vytáhl jsem ze šuplíku kapesní nůž, kterým jsem kdysi ztrestal ruské prodavače. Tentokrát jsem ho chtěl použít k houbaření.

Kdybych se vydal do lesa v tomto rozpoložení, proběhlo by vše jako obvykle, možná bych potkal osudovou ženu, možná někoho zabil. Ale já byl nenasytný a rozbil na pánev další vejce a vsypal do nich celý zbytek Urbanova rukopisu.

Čekal jsem, že budu nacpaný k prasknutí a že mi materia arcana opřede útroby jako nekonečné podhoubí, ale nestalo se kupodivu nic. Připadal jsem si ještě prázdnější, než když jsem začal jíst. V břiše se mi mísil řídký vývar z Věci Makropulos, přepálená černá groteska, jalová politická satira a nedopečená antiutopie. Nic, s čím by si normální žaludeční šťávy nedokázaly poradit. Materia arcana zmizela.

Mdlou chuť ještě podpořily rozklížený příběh, nedůsledný jazyk a nevěrohodné postavy. Měl jsem chuť to Urbanovi přepsat. Změnit zápletku. Zasadit ji do reálného rámce. Ubrat na nesmyslech a fantasmagořinách. Seděl jsem za kuchyňským stolem nad prázdnou pánví. Pak jsem uložil kapesní nůž zpátky do šuplíku a odešel do práce. Gotické romány nade mnou ztratily moc.

Z redakce jsem zavolal bývalé ženě. Řekl jsem jí, že jestli už jí to srostlo, rád bych ji pozval na večeři.

 

V Salonu již vyšly parodie Štěpána Kučery na knihy Jaroslava Rudiše, Michala Viewegha a Bohuslava Vaňka-Úvalského.