Abych si byl opravdu jistý, že nezačínám psát knihu, používám několik vlastních receptů. Například se důsledně snažím, aby se mi do textu nedostaly další postavy, které by se mohly do sebe zamilovávat, rozcházet se a vůbec zdržovaly a natahovaly text. Nebo odmítám popisovat krajinu, dvorek, zahradu, verandu, sklep, půdu a podobně. Také počasí mě nezajímá. Ale někdy ani tato přísná pravidla nepomohou a z textu začíná vykukovat náznak knihy. V tom případě přestanu okamžitě psát. Vymažu poslední odstavec, text na nějakou dobu odložím a po návratu si již nevzpomenu, co jsem to chtěl vlastně napsat.

Možná vám není jasné, proč se tak zarputile snažím nenapsat knihu. Vysvětlím to. Prý se knihy zdraží až tak, že se nebudou kupovat. Tohle je podivné tvrzení. Přece když se knihy nebudou kupovat, tak je úplně jedno, kolik stojí, že jo? Já si dokonce myslím, že by se knihy měly zdanit stoprocentní daní, aby si vůbec nikdo nevydělal, potom by se teprve ukázalo, kdo je opravdový spisovatel a kdo opravdový nakladatel, a proto jsem se rozhodl maximálně si znesnadnit napsání knihy, abych se vyhnul případné práci zadarmo.

Ale zastesklo se mi po sezení na verandě, topení v kamnech a čučení do monitoru. Řekl jsem si, že napíšu aspoň knihu nečitelnou, která by snad nemusela být zdaněna tak velkou daní, protože co se vlastně u knih daní? Jsou to myšlenky, nebo písmenka? Já doufám, že myšlenky, a tudíž by ta moje nečitelná kniha nemusela být zdaněna jako normálně čitelná, protože bude obsahovat pouze náhodně umístěná písmenka, teda až na mé jméno, to by mělo být fakt čitelné, a velmi! Abych jen tak zbytečně nežil. Ale co když danič (teda ten, kdo daní) pochopí, že nečitelná kniha je vlastně konceptuální kniha, že jde o jednu velkou (možná až obrovsky velkou!) myšlenku, která by se mohla naopak zdanit pořádně! Ocitl jsem se v koncích, což se mi stává obvykle tehdy, pokud moc přemýšlím, nebo nemám peníze, nebo po mně něco chce můj pes.

A já, když jsem v koncích, tak se často uchýlím k praxi. Jenom praxe nám totiž potvrdí to, co jsme si mysleli již dávno.

Vyladil jsem si na internetu rádio BellyUp48Blues (Teda jestli se mohou vůbec ve fejetonech používat názvy rádií? Pokud ne, tak to přeskočte, děkuji.).

A potom, jak to rádio začalo hrát, jsem odložil cigaretu, napil se vína a rytmicky to rozjel:
Kdtddd bsstsrsm, potkldstr, b r o r r r o r o r r r o r r r k s l … Klsjsssnfdmk b b b sklernccbcoll a aanajkDREamankl, morrotpl k i sjdkdle!

No prostě paráda! Konečně jsem psal všemi deseti! Žádné omezení! Do jakého písmenka jsem ťukl, to se objevilo, dokonce i gramatika šla stranou.

Ještě jednou: KKrkrleeejdsk s s sss třít kls anna d kasem dd s sssysys z zz zz.

Pro fajnšmekry musím konstatovat, že hrál Kris Lager Band.

A zase hrají výborně! Ale odolám! Ne, neodolám, tak ještě jednou: D ssysys tk b s sk m nzczv faraarara aka ksll mmanajahdhsjkenb,. K .ksssk jjk . ksmanul.-ssaaajsskdddmdm b b b.

Tohle hrál The Vincent Hayes Project. Dobrý, ne?

Po přečtení uvedených kousků jsem si uvědomil závažnost situace. Nečitelná kniha bude úplně pro všechny, jak pro čtenáře, nečtenáře, ženy, muže i děti. Oblíbit si ji mohou milovníci kvalitní literatury, braku, popřípadě snobi nebo cizojazyčné menšiny, a navíc prolomí hranice mezi čtenářem a analfabetem a jako první upozorní na postradatelnost spisovatele. Pouze snad film natočený podle této knihy by mohl dopadnout rozpačitě.

No, a když jsem měl té nové nečitelné knihy asi dvě stě stran, obrátil jsem se na Martina Reinera z nakladatelství Druhé město, že by to jako mohl i eventuálně vydat. Řekl mi: „Výborný nápad!“