Mívalo u nás odedávna každé číslo větší hodnotu než jakékoli slovo. S naší krásnou českou řečí, s jejím chrámem i tvrzí, nešlo bez dalšího ujet víc než den koňmo. Dál už bydlili severně, západně i jižně lidé němí. Naučili jsme se tedy čísla milovat, číslům věřit, s čísly žít. S čísly, od nich s fakty a konečně s věcmi. Jsme věcní. Zvěcnělí.

Hladí nás šťastné vědomí, má třeba žloutkovou barvu, podobně je i lepkavé a rozkvrdlané. Podle Herberta Marcuseho spočívá ve víře, že „skutečné je rozumné a systém poskytuje dobro“. Tu se vrací nevýhoda slova. Slovo se uskutečňuje jen v myšlení, teprve z mnoha myšlenek vzniká nejistá potencionalita praxe. Jenže i číslo je jen potencionální. „Objektivní svět, z něhož zbývají jen kvantifikovatelné kvality, je ve své objektivitě víc a víc závislý na subjektu,“ píše Marcuse v Jednorozměrném člověku.

Video

Expirované video

Detailní záběry poškozených reaktorů fukušimské jaderné eletrárny.

Jaderná havárie ve Fukušimě je jistě výsledkem nešťastných okolností. Intenzitě tisícileté tsunami nemohla odolat žádná předpokladatelná či technicky zkonstruovatelná bezpečnostní opatření. Je ale i výsledkem zákonitostí spojených nerozlučně s atomovou energií od prvního štěpu.

Výbuch připomněl, že jaderná energetika přesahuje míru člověka, jde za lidský horizont. A to eticky – člověk není schopen předvídat důsledky ani zahladit dopady jejích hrozeb, politicky – jádro nikde není předmětem jen soukromého podnikání, vždy se účastní stát, tedy je jaderná energetika nedílně také společenským rozhodnutím, a také hospodářsky – žádná pojišťovna světa nepojistí jadernou elektrárnu proti rizikům, právě proto, že jsou nepojistitelná.

Tím, že se havárie stala Japoncům, národu technické avantgardy, obnovila v celém světě s různou mírou závaznosti debatu o legitimitě atomové energetiky. Postavila znovu vedle sebe rovnocenně skutečné a možné – jadernou energii a jadernou katastrofu. Neumí-li zabránit nukleární explozi Japonci, jak blízko jsme jí my u nás v Düsseldorfu, Lille, Padově či Třebíči?

Události ve Fukušimě jádro – Ecovými těšiteli už téměř obhájené – nanovo zpochybňují s odkazem na princip předběžné opatrnosti. Pro přesnost je třeba říci, že se tak děje hlavně ve světě. U nás, ač Češi jinak pochybují o všem, včetně smyslu své existence, je jaderná víra nezviklatelná.

„Chceme dosáhnout éry obnovitelné energie, co nejdříve to půjde,“ řekla po čtvrtém fukušimském výbuchu německá kancléřka Angela Merkelová. „Musíme mít na zřeteli, že i naše elektrárny se připravují na tzv. vážné havárie, protože už i Isaac Newton řekl, že cokoli je možné, může se jednoho dne stát,“ shrnula naopak naše možnosti po třetím výbuchu tamtéž ředitelka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Mezi těmito dvěma výroky neleží jen Krušné hory. Jsou to promluvy s různými poločasy rozpadu.

Bylo už řečeno, že u nás váží slovo méně než čísla a fakta. Jenže tady nezabírají ani fakta. Čistá roční výroba elektřiny z Temelína v roce 2009 byla 12,6 TWh, z Dukovan 13,7 TWh. Čistý vývoz elektřiny z Česka do zahraničí byl 13,64 TWh. Celou jednu jadernou elektrárnu tedy vyvážíme. Výstavba Temelína II má stát pět set miliard bez rozvodových sítí, očekávat lze podstatná navýšení částky. Ekologické škody po těžbě uranu v oblasti Stráže pod Ralskem dosahují sta miliard korun.

Rozumná společnost se vyznačuje schopností učit se z dílčích chyb, náprava katastrofou je už znakem iracionálna. Co ale musí být v povaze země, kde jsou výbuchy takzvané a skutečná je prý až po nich následující hysterie? Jak vést rozpravu, jak skrze ni hledat ve veřejném prostoru nejlepší řešení, jak konec konců žít tam, kde jsou neprůkazné nejen ideje, ale kde i fakta prokazují právě jen opak sebe sama?

Část havarijního štábu JE Temelín

Část havarijního štábu JE Temelín

FOTO: ČTK

Umberto Eco píše: „Fetiš se vyznačuje tím, že umí znemožnit diskusi a svést ji do emotivních reakcí.“ I pouhé varování před hrozbou jaderné havárie je v Česku fetišizováno jako nepodložená hysterie, jako strašení aktivistů, kteří získávají na své kampaně finance především odjinud, čímž se v podtextu pohybují na hraně vlastizrady. A přece tito aktivisté brání svým nasazením utajování dílčích nehod v našich elektrárnách, takže jejich označování za magorrry není projevem ničeho jiného než neodpovědného populismu. Jenže tato fetišizace je až důsledkem nevídané podpory, jíž se v Česku jádro těší.

Podpora jádra je u nás od dob komunismu tradiční, přirozeně navazuje na náš zápal pro uhlí a ocel v padesátých letech či pro chemický průmysl o desetiletí později. Těžký průmysl, mezi ním i jaderný, byl od počátku diktován RVHP a v ní samozřejmě Sovětským svazem. Těžko se ubránit srovnání – první slova, která pronesl nový americký velvyslanec Norman Eisen letos v lednu po příjezdu do Česka, patřila Temelínu, bude prý „velice aktivně“ prosazovat jeho dostavbu (firmou Westinghouse).

Z této tradice plyne, že se naše technická inteligence, jak se jí říkávalo v době vědeckotechnické revoluce, prostě inženýři, přírodovědci a ekonomové, těší nesrovnatelně vyšší prestiži než humanitní vědci. Jsou zdrojem naděje v hmotný pokrok, jak to památně shrnuje Richtova Civilizace na rozcestí. Jenže i u technické inteligence, a více u ní než u vědců humanitních, se projevuje Le Bonovo: „Několik shromážděných jedinců tvoří dav, a i když to jsou vynikající vědci, nabývají všech vlastností davu.“ A právě tato davovost postihuje českou debatu o jádru. Kritický názor je tu předpokládán jako nevědecký, v důsledku toho dekvalifikuje a časem se zcela vytrácí.

Přístup do diskuse nemají kritici jádra z řad občanů a odborníci se jí vzdávají sami. Vzniká spirála mlčení. To je koncept, s nímž přišla v polovině osmdesátých let před rokem zesnulá německá socioložka Elisabeth Noelle-Neumannová. Říká zhruba, že čím hlasitěji je vyjadřován určitý názor, tím méně jsou jeho odpůrci ochotni svůj nesouhlas projevovat veřejně. V debatě o jádru byli kritici zesměšněni, jejich argumenty bagatelizovány, jejich postoje denuncovány, až umlkli. Někteří, jako Jan Beránek, který dnes vede protijadernou kampaň ve světové centrále Greenpeace, z Česka raději odešli.

I reakce na havárii v Japonsku byly předběžně opatrné. Nesmělo se po vzoru Ecových skeptiků hlasitě zavolat: Říkali jsme vám to! Třeba programový ředitel české pobočky Greenpeace Michal Komárek se v Hospodářských novinách půlku článku omlouvá, že si dovoluje připomenout znovu aktualizovaná rizika, a raději text nazve Fukušima není argument, aby od čtení předem neodradil. Přesto tu přechodně prostor je, aspoň do doby, než se znovu utopí v inzerátech na úspornou duhovou energii, jejíž „mix“ umí spolehlivě zajistit, aby závislost na jádru neklesala.

V úvodu zmíněné Marcuseho šťastné vědomí má své důsledky. Energie je klíčovým zdrojem dnešní moci, bez energie se nestane nic a každá ilustrace tak samozřejmého tvrzení by byla jen banalitou. Jádro výrobu energie nevídaně koncentruje, ovládání jaderných zdrojů je tedy zdrojem koncentrace moci. Jsou-li provázány státní moc a moc vyplývající z výroby jaderné energie tak, jako je tomu v Česku čili ČEZsku, je-li tedy samotnou hospodářskou bází existence našeho státu ČEZ, s ním jaderná energie a především její vývoz, mělo by se to přiznat a říct, že neumíme světu nabídnout nic jiného než energii z Temelína. Všechno ostatní jsme už prodali, vzdělání a výzkum udržujeme jen formálně a zbytek investic pohltily stavby budov a dálnic, takže nic nevymýšlíme, jsme jen dodavateli dotované energie, jíž vyrovnáváme propad bilance zahraničního obchodu.

„Nic není skutečné, co není neoliberální?“ ptá se Erazim Kohák. Naše šťastné vědomí je tak prvotně, dětinsky uspokojené věčným světlem, tím Baudrillardovým „přepychem bohaté civilizace, jež má stejný děs z vyhasnutí ohně jako lovec v prvotní noci“, že je ochotno jeho jistotě obětovat všechnu svobodu.

Právě koncentrovaná moc atomu, dříve poutající planetu jadernými raketami, dnes závislostí na dodávkách energie, nereflektovaně zakládá poměry sil ve světě. „Celý lidský rod je dnes zajatcem jaderných zbraní, které sám vytvořil,“ psal o tom Erich Fromm. Spoutává hrozbou ve válce, spoutává i vytvořením závislosti v míru. Použitá v konfliktu, umí všechno zničit, použitá v produkci, umí jakoby všechno zajistit. Zdá se tedy absolutní, úplným vězením i úplným osvobozením. Tím, že se zdá řešením, čistým a věčným, vytváří iluzi neomezené výroby, neomezené spotřeby, neomezeného růstu. Je to ale dějinná iluze – byť hypoteticky a v představách zajišťuje jádro absolutní dostatek, přímo úměrně tomu a právě tím vytváří i absolutní nepostřehnutelné spoutání, umožňuje a vnucuje tisíce nových potřeb, jež jsou zdrojem sociální kontroly.

Teprve skrze decentralizaci výroby energie, skrze navyšování individuální energetické soběstačnosti získané využíváním plurality obnovitelných zdrojů, a tedy osvobozováním se člověka od závislosti na externě získávané energii lze provést redukci moci. A jedině redukce moci svým rozptýlením na jednotlivce umožní člověku být soběstačným, a tím i svobodným.

Pustou, cizí krajinou jen s krátery po žárem vysušených jezerech a s ohořelými pahýly uschlých stromů jde žena a vede několik dívek. Jdou krajinou tak samotnou, tichou, kde člověk zůstal úplně sám, protože tenkrát všechno chtěl. Nejtrezorovější, za normalizace dokonce rozstříhaný snímek Konec srpna v hotelu Ozón natočený Janem Schmidtem podle námětu Pavla Juráčka zobrazuje svět po blíže neurčené, ale velmi úplné katastrofě. Česká rozprava po něm zůstala dodnes němá.

 

Daneš Burket: Konec elektrického věku? O české zálibě v jednoduchých řešeních a jediné pravé pravdě

Vraťme se o devět roků zpátky, do srpna 2002. Miroslav Ševčík z Liberálního institutu si vzal kalkulačku a spočítal, že Praha vůbec nemusela skončit pod vodou. Zájemce odkazuji na web institutu, kde si lze přečíst jeho článek Povodně a základní jednoduché počty. Ostatní, koho nezajímá metodologie, ušetřím nudného a bohužel z gruntu falešného výkladu.

Pan Ševčík hledal viníka zaplavené Prahy a našel ho. Při nehodách na železnici to většinou odskáče výhybkář nebo výpravčí, za povodně jsou zodpovědní vodohospodáři a za havárii ve Fukušimě mohou projektanti, kteří tak nějak nepočítali s tím, že vlna tsunami může být třikrát větší, než udávají pravděpodobnostní propočty. A kromě toho existuje ještě jeden zásadní viník: člověk, který v honbě za blahobytem a ziskem přezírá rizika a neuvědomuje si, že jaderná energetika je „nezvládnutá“ (někteří lidé dokonce tvrdí, že „nezvládnutelná“) technologie, a proto ji kvůli Fukušimě zakažme, nejlépe na celém světě.

Tato idea, sama o sobě poněkud nesmyslná, se pak podkovává v našich zeměpisných šířkách hrozbou havárie, která by nadobro zahubila hustě osídlenou Evropu, a výpočty hodnými páně Ševčíkovými, že vyvážíme produkci celého Temelína nebo Dukovan. Na druhé straně Šumavy a Krušných hor se zase politici trumfují, zda, obrazně řečeno, skoncují s atomovou energetikou za týden, anebo až za čtrnáct dní. A všem jim nadšeně tleskají jiní lobbisté, kteří cítí obrovské kšefty, když vypadne ze hry konkurent.

Pravda, tvrdí neustále, že atom hraje ve světové energetice marginální roli, ale ona čtvrtina německé nebo třetina tuzemské elektřiny je příliš lákavá na to, aby se o ni nestrhl boj. O bezpečnost německé jaderné energetiky jde až v poslední řadě – vždyť o úplném a definitivním odstavení všech reaktorů hodlá spolková vláda rozhodnout už v červnu, bez ohledu na to, jak dopadnou zátěžové testy ve druhém pololetí.

Německá solární lobby se ústy šéfa společnosti Solarworld Franze Asbecka nechala v deníku Handelsblatt slyšet, že díky raketovému růstu této branže je možno odstavit německé jaderné bloky v roce 2020 – a možná ještě dříve; navíc prý jediným neštěstím, které může tento zdroj postihnout, je zatmění Slunce. Docela vtipné, že?

Stejně optimisticky mluví uhelná lobby, jež má svého představitele v komisi kancléřky Merkelové. Šéf hornických, chemických a energetických odborů Michael Vassiliadis nedvojsmyslně prohlásil, že „přechodovou technologií“ do éry obnovitelné energetiky bude uhlí, a nabídl, že jeho branže to dokáže.

Větrná lobby se do těchto půtek příliš nezapojuje a sází spíš na vizi eurokomisaře Günthera Oettingera: V Evropě budou na severu obří větrné farmy a na jihu neméně velké solární parky. Propojí je inteligentní sítě, které dodají dostatek proudu ve správný okamžik na správné místo.

Jak prosté, že? A jakkoli se všichni bojovníci proti atomu shodují, že katastrofa ve Fukušimě – připomeňme znovu, že ji způsobilo nikoli zemětřesení, nýbrž tisíciletá, možná dokonce dvoutisíciletá vlna tsunami – bylo obrovské neštěstí, vskrytu se možná radují, že přišla jako na zavolanou. Pravda, výčitky svědomí si nedělají – co na tom, že z oněch 25 tisíc mrtvých nebo pohřešovaných Japonců, které má na svědomí březnové zemětřesení a obří mořská vlna, žádný život neodnesla havárie ve Fukušimě! Co na tom, že bez přístřeší zůstaly stovky tisíc, možná milióny obyvatel, které spláchla voda?

Takový přístup má být vzorem pro Česko, radí tuzemští oponenti atomu. Stěžují si, že lidé u nás onu pravdu, kterou uzřeli a snaží se jim přiblížit, nechápou. Že stále podporují atom, protože je to tak naučil bolševik. A že jsou pro svůj „neordinární“ pohled na problém ostrakizováni, umlčováni atd. atp.

Tito věrozvěstové si nedokáží připustit, že by jejich „pravda“, jakkoli vycházející do jisté míry z reality, mohla trpět stejnou metodologickou vadou jako povodňové propočty páně Ševčíkovy. My přece nepotřebujeme tolik energie, potažmo tolik zdrojů, protože s německou pomocí jsme vytvořili program, jenž dokládá, že se u nás dá ušetřit nejméně 60 procent energie. Stačí jen zavelet, naplánovat několik pětiletek a budeme v ráji!

Za kolik? Přesnou cenu nikdo nepředložil, avšak lze dojít alespoň k hrubému odhadu. Jakkoli se vyhýbám „kalkulačkovým řešením“, přece jen jedno předložím:

Na tuzemských střechách, především však polích vyrostly solární elektrárny o celkovém výkonu více než 1800 megawattů, tedy téměř stejném jako u obou temelínských reaktorů. Při ceně kolem 80 tisíc korun za instalovaný kilowatt to představuje zhruba 150 miliard korun, podstatně více, než se vydalo za první dva bloky v Temelíně. Vzpomeňme si, jak před lety protiatomoví aktivisté poukazovali na to, že se cena Temelína vyšplhala na „neuvěřitelných“ téměř 100 miliard korun.

Zásadní rozdíl však tkví v tom, že jaderné (a uhelné) bloky dodávají elektřinu 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Přihlédneme-li k nezbytným odstávkám, běží naplno kolem sedmi tisíc hodin ročně – kdežto solární v nejlepším případě jen tisíc hodin. Jinými slovy: zmíněných 150 miliard, které zaplatí v ceně proudu všichni spotřebitelé, přinesly výdělek bankám, jež poskytly úvěry, a provozovatelům, kteří získali výtečný způsob zhodnocení kapitálu. Ten, kdo platí, z toho nemá nic! Solární proud nepotřebuje, elektřiny je přece dost, ale přispět musí!

Nemám rád jednoduchá řešení složitých problémů – a energetická budoucnost naší civilizace představuje nadmíru komplikovanou otázku. Točí se v ní bilióny eur, o které se ucházejí různé lobby tvrdící, že pouze ten její produkt je ten jedině správný a všespasitelný. Shodnu se se zastánci tzv. ekologické energetiky v jednom: Klíčem k udržitelné energetice není až tolik výroba. Nejsou to však ani pouze úspory. O budoucnosti civilizace založené na elektřině rozhodne, zda nalezneme způsob, jak proud skladovat.

„Slunce a vítr nám neposílají účty!“ tvrdí s mírnou dávkou nadsázky německý ministr financí Wolfgang Schäuble, když mluví o „nezbytném útlumu atomové energetiky“. Dodejme, že neúčtují palivo, vše ostatní je třeba zaplatit. Dnes stále ještě podstatně více než za elektřinu založenou na fosilních palivech – a není to jen a dokonce ani především proto, že by se do ceny elektřiny vyrobené z uhlí, plynu nebo atomu nezahrnovaly externí dopady těžby a spalování na přírodu.

Příčiny jsou dvojího rázu: Na jedné straně vítr a sluneční záření jsou velice „řídkými“ energetickými zdroji, na druhé straně účinnost přeměny této energie příliš nepřevyšuje využití potenciálu fosilních „energetických konzerv“. Optimisté uvádějí, že fotovoltaické panely dosahují účinnosti kolem 20 procent. Zhruba stejnou nebo jen o málo větší vykazují pohonné hmoty v silniční dopravě, mírně nad 30 procent atomové a k padesáti procentům se blíží nejmodernější uhelné bloky s kombinovaným cyklem.

Je to dáno fyzikálními zákony přeměny energie – ty, kdo chyběli ve škole, odkáži na jméno Nicolas Carnot (1796-1832) a cyklus nazvaný jeho jménem. Mimochodem, kdybychom současné uhelné či jaderné elektrárny využívali pouze v teplárenském režimu, což je samozřejmě nesmysl, dostali bychom se daleko za 80 procent.

Skladovat elektřinu ve velkém jsme se naučili zatím jen prostřednictvím přeměny proudu na kinetickou energii – tedy v přečerpávacích vodních elektrárnách. Výzkum ostatních způsobů (rozklad na vodík apod.) je zatím v plenkách. Zda strádá nedostatkem zdrojů, nevím. Jen si myslím, že kdyby se prostředky investované do bouřlivého rozvoje fotovoltaiky – Česko nikterak nezaostává za německým vzorem! – a větrných zdrojů vložily právě do výzkumu, přinesly by větší užitek.

Právě tady dochází na lámání chleba.

Nabízí se jako velice jednoduché řešení vize decentralizované energetiky. Její zastánci soudí, že malé místní zdroje budou díky chytrým sítím fungovat stejně dobře jako současné centralizované velkozdroje se základním, středním a špičkovým zatížením. Ideologie o pozitivním dopadu takového systému na demokratický vývoj společnosti má zřejmě zastřít sociální inženýrství jejích přívrženců, kteří zřejmě tuší, jakou revoluci by uskutečnění jejich vize vyvolalo ve fungování současné civilizace.

Možná není nejdokonalejší, možná nadměrně drancuje přírodní zdroje, možná skutečně vyvolává neúměrný růst obyvatelstva, na nějž Země není „stavěna“. Nedovedu si však představit, že někdo dobrovolně sleví ze svých nároků a že další osvícení ho budou následovat. Spoléhat pouze na tzv. obnovitelné zdroje znamená návrat do období, z něhož se lidstvo před staletími dostalo, když se naučilo využívat „energetické konzervy“ dřevo, uhlí a posléze i atom.

Tedy degrese? Jakkoli se takové řešení jeví jako velice jednoduché, dávám přednost podstatně sofistikovanějšímu. Pracovně ho můžeme nazývat udržitelným nebo vyváženým energetickým mixem využívajícím efektivně všechny zdroje a moderní technologie. Zatímco decentralizovaná verze povede spíše ke konci elektrického věku, rozvoj současných možností a v první řadě vyřešení problému efektivního skladování elektřiny nabízí šanci dále tuto civilizaci rozvíjet.

V takovém případě bude zcela jedno, zda se při jejím získávání budeme opírat o fosilní nebo obnovitelné zdroje, které se naučíme využívat mnohem efektivněji. A nebude hrozit, že Země se změní v „cizí krajinu s ohořelými pahýly“, což může mít stejně dobře na svědomí drancování zdrojů jako, obrazně řečeno, návrat do jeskyní.

Autor je prezidentem České nukleární společnosti a pracuje v dukovanské JE.