Když jsme si sedli k našemu rozhovoru, tak jste si objednal anglický čaj s mlékem. Člověka napadne otázka, jak se asi stravuje unesený člověk, žijící přes sto dnů v zajetí v kolumbijských horách?

Čaj s mlékem tam opravdu nemají. Jedli jsme velmi skromně to, co nám dali. Nebylo toho moc. Stalo se, že během tří dnů tvořil naše menu jen jeden pomeranč. A to se vám stane, že pomeranč jde dovnitř a pak jde pomeranč i ven. Velmi vzácně jsme se dostali k něčemu, jako jsou čokoláda nebo sušenky.

Jak vás změní tak extrémní zkušenost, při níž se konfrontujete se svými hranicemi a kdy se život mění v animální snahu o přežití?

Každý v takové chvíli reaguje jinak. Jeden z Izraelců chtěl například spáchat sebevraždu. Až tak jej to srazilo na kolena, nemohl to vydržet. Naopak já jsem musel stále především věřit, že i mé zajetí má nějaký smysl, že může pomoci místním lidem žijícím v nuzných podmínkách… Jinak bych to nebyl s to zvládnout.

Samozřejmě se taky hodně naučíte o sobě samotném. Poznáte své limity, co ještě můžete přežít. Byl jste otestován a ten zážitek zůstal někde hluboko uložený. Ne že byste na to myslel každý den, ale může vás to posílit.

Na druhou stranu německá turistka Reina mluví o tom, že jí zkušenost ze zajetí vzala život, tedy že ji připravila o „normální“ život.

Zajímavé je, že ona dnes relativně normálním životem žije, čeká dokonce dítě. Očividně jí pomohlo, když jsme se s kamerou vrátili po letech na místo činu, kde nás drželi, konfrontovali se tak s někdejšími traumaty a natočili o tom film.

Za sebe mohu říct, že jsem poznal obě stadia. Bezprostředně po propuštění jsem zažíval pocity euforie a velkého vítězství. Ty ale pominuly asi po třech měsících, najednou jsem se propadl do deprese. Když jsme se vrátili na místo činu a mohli mluvit i s někdejšími únosci, zdálo se nám, jako by se celý příběh uzavřel.

Pro mě osobně bylo důležité pochopit všechny souvislosti našeho únosu. Jinak by ve mně zůstala pochybnost a nejistota, jestli to vůbec stálo za to, k čemu to vlastně sloužilo. Měli naši únosci v něčem pravdu? Musel jsem si zodpovědět podobné otázky, abych se mohl vrátit do normálního života.

Levicoví povstalci možná bojují za dobrou věc, ale zcela špatným způsobem. Ukázalo se, že už ani místní vesničané, jichž se zastávají, je v horách nechtějí. I oni se totiž cítí podobnými zajatci tohoto konfliktu mezi guerillami a pravicovými paramilitaristickými bandami, jako jsme byli my. Jenže oni v tom, na rozdíl od nás, žijí celý život. Antonio a Camilla se nám snažili zpětně vysvětlit své pohnutky. Chápal jsem to od nich jako snahu dát nám to jediné, co mohou – chybějící informace. Byl to jejich způsob, jak se omluvit.

Jak se dnes díváte na jejich politický čin?

V jednom okamžiku filmu říká Eric, jeden z někdejších zajatců, že politika má smysl, pokud má reálný dopad. Naše uvěznění nezměnilo v podstatě vůbec nic. Samozřejmě mi to otevřelo oči, neboť většinou cestujete po nejrůznějších zemích, aniž byste se cokoliv dozvěděl o problémech místních lidí. Na druhou stranu ale vidíte, že celý guerillový boj se za čtyřicet let podstatně změnil. Jeho stoupenci přišli o podporu obyvatel a ocitli se v začarovaném kruhu. Levicoví bojovníci tvrdí, že bojují proti paramilitaristickým skupinám, které zase zůstávají v horách kvůli guerille. Není jasné, jak to rozplést ani jak to zastavit.

Z únosů se stala součást kolumbijské kultury, mnoho lidí žilo celé roky v zajetí, počty obětí únosů jdou do tisíců. Ptal jsem se Antonia, jestli by nešlo bojovat za jejich věc jinými způsoby. Přeci se nelze brát za lidská práva, když přitom zbavíte druhé lidi jejich práva základního – svobody. Je to otázka nových forem politického boje, které se musí hledat.

Jak byste vlastně popsal váš vztah k únoscům? Zažil jste tzv. stockholmský syndrom, kdy se oběť „zamilovává“ do svého únosce?

Během chvíle přijdete o všechny své svobody. Strážce vás hlídá, abyste neutekl, ale zároveň vás krmí i chrání před možným útokem armády. Váš život je najednou v rukou někoho úplně cizího, na němž jste zcela závislý. Já jsem začal sympatizovat s Antoniem, chtěl jsem pochopit jeho boj, už když jsem byl v zajetí. Možná jsem se snažil dosáhnout toho, aby si mě oblíbil. Abych mu byl sympatický, aby pochopil, že mu rozumím. Doufal jsem, že mě pak nezabije. V takové situaci se upínáte k nejrůznějším nadějím, jde jen o přežití.

A co se ve vás dělo, když jste je poprvé po letech znovu uviděl na vlastní oči?

Těsně předtím jsme mluvili s Reinou o tom, jak je přivítat. Že si s nimi asi těžko podáme přátelsky ruku. Pak přišli a my jsme je najednou objali. Já je skoro nepoznal, nebyli v uniformě, ale v normálních civilních šatech. Taky za těch sedm let zestárli. Co bylo zvláštní, začali nám vyprávět, kdo z těch dalších strážců už nežije. Člověk měl pocit, jako bychom byli staří přátelé, i když si vzápětí uvědomíte, že byli vašimi vězniteli. Že vám ublížili. Pocity se pak tak zvláštně přelévaly sem a tam.