Když dočtu knihu, o níž tuším, že se mi do mozku a do života zaryje jako tříska a budu na ni narážet ještě řadu dní či let, rozprostře se ve mně po poslední stránce ticho. To ticho ale jakoby pulzuje a zároveň je v něm klid, klid pochopení něčeho, co jsem ani nevěděla, že nechápu. Tohle se mi čím dál častěji stává, když si přečtu nějakou knihu od současného nizozemského spisovatele. Ať je to Cees Nooteboom nebo Arnon Grunberg, Tommy Wieringa nebo Willem Frederik Hermans.

Možná je to tak, jak píše Hermans (1921–1995) ve svém románu Už nikdy spánek: „Když se celý národ po staletí specializuje na bydlení na kusu země, který vlastně patří rybám, na území, které fakticky není stvořené pro lidi, tak si takový národ časem nutně vytvoří filosofii, která už nemá nic lidského! Filosofii, která vychází výhradně ze sebezáchovy. Světový názor, který se zaměřuje jedině na to, aby nám nenateklo do bot!“ Takhle se posmívá v Hermansově nové knize holandskému studentovi geologie jeden nesnesitelný norský profesor.

A právě proto jsou mi nizozemští autoři tak blízcí. Svým naprosto nelidským, černočerným smyslem pro humor, svou filosofií sebezáchovy prostřednictvím absurdity, nebo možná tím, jak mi vyprávějí věci na hranici kafkárny a burlesky, o nichž jsem dřív ani neuvažovala.

Hermans je specialistou na takováto iniciační témata. Ve své první knize Temná komora Damoklova – česky vyšla loni – vypravuje o nizozemském odboji za druhé světové války. A líčí ho jako absurdní divadlo, v němž nikdo neví, zda je hercem, nebo režisérem, postavy se pohybují v kafkovském zámku a nazdařbůh se zabíjejí a unikají z pastí, aby do nich znova o několik kapitol dál padaly.

Ve druhé knize Už nikdy spánek se mladý jelimánek vědy Alfred vypravuje pro letecké snímky území, jež touží probádat, „protože pravý geolog v sobě pořád ještě nezapře krev zlatokopa“. A on si navíc myslí, že je povinen stát se po tragicky zesnulém otci špičkovým vědcem. Už jako malému sirotkovi mu vštěpují, že by měl kráčet v otcových stopách. Jeho vlastní ambicí je ale stát se flétnistou, jenže se učí hrát na špatný druh flétny, na který už se dávno nehraje, a přeučování by jeho matku stálo mnoho peněz a vůbec, vědecká kariéra je pro toho, kdo lehce chápe, co se píše v knihách, a skládá díky tomu všechny zkoušky na výbornou, jak šitá na míru.

Všechno vlastně v životě mladého geologa klape. Až do chvíle, kdy se v Oslu setká s podivínským, téměř slepým profesorem Nummedalem. Ten mu nedá slíbené letecké snímky oblasti, kde chce mladík hledat stopy po dávno spadlých meteoritech. Místo toho ho pošle do vzdáleného ústavu v jiném městě, kde ale snímky také nemají. Roztáčí se kafkovsky laděná zápletka, neústí však do žádného příliš okatého ani rafinovaného tajemství. Je to úvod do mnohem závažnějšího dobrodružství v norské divočině, na území, kde dokážou přežít pouze Laponci.

Mladý Holanďan ve svých směšných pohorkách, bez zkušenosti s divočinou, společně se třemi dalšími norskými studenty, kterým fyzicky nestačí, vyráží na svou první opravdovou cestu do neznáma. Zažívá mnoho útrap v panensky krásné, drsné zemi, kde po meteo -ritech není ani stopy. Když si pak poplete správný směr a tvrdohlavě na něm trvá, opouští svého norského kamaráda Arneho, aby si pak sám v pustině sáhl na úplné dno.

Návrat do civilizace, k sestře pámbíčkářce a matce recenzentce, která píše pro sedm periodik o knihách, které nikdy nečetla, je pak dovršením prozření. Nejenže pro mladého hrdinu už věda není „titánským pokusem lidského intelektu osvobodit se z kosmické izolace tím, že věci pochopíme“, ale především začíná chápat, že musí pokud možno racionálně prozkoumat svá iracionální rozhodování o vlastním životě. Prozkoumat kořeny toho, proč když v touze uvidět v průzračné vodě dno dvakrát přeplaval 40 metrů hluboké jezero Rissajaurre, nepodíval se ve vší odhodlanosti ani jednou pod vodu.

Hermans, sám původním povoláním fyzikální geograf, brilantní esejista a kritik poměrů, je dnes klasikem nizozemské literatury. Jeho knihy se zabývají volbou. Jsme svobodní jedinci, kteří mohou volit, ale volbu nelze opakovat. Navíc, ať chceme, nebo nechceme, žijeme v labyrintu, v kafkovském zámku, v surreálné době, o jejíž realitě se dozvídáme z televizní obrazovky mezi zprávami o výbuchu atomové elektrárny a reklamou na chipsy. Nezbývá, než se pokoušet znova a znova zahlédnout v průzračné vodě dno jezera. Alfred na konci knihy pochopí, že lidské snažení o dokonalé porozumění nevede k osvobození intelektu z kosmické izolace, ale stejně jako všechno končí v bludišti absurdity.

Willem Frederik Hermans
Už nikdy spánek
Přeložila Magda de Bruin Hüblová.
Host 2011