Proč je allenovský fenomén v Česku tak úspěšný?

Je úspěšný všude po světě a Česká republika není výjimkou. Mám ale pocit, že éra allenovské popularity je už pryč. Nejde jen o nějaké kvalitativní hodnocení, ale starší snímky byly obecně přijímány s větší láskou. Třeba filmoví recenzenti píšou o Allenových filmech dost předvídatelné věci. Nejvíc mě dokáže nazlobit formulace, že točí pořád o tom samém. To přece vůbec není pravda, těch témat dokázal obsáhnout velké kvantum.

Nějaké tendence k opakování a podobným motivům ale vystopovat lze, ne?

Dřív mě rozčilovalo, jak často Allenovy hrdinky buď vlastnily galerii, nebo toužily si ji pořídit. Podobných věcí by šlo určitě najít víc, ale nejlepší odpověď na to dal sám Allen, když čelil kritice, že v jeho snímcích jsou samí běloši a skoro nikdo jiný než zástupci již mnohokrát variovaných komiků, spisovatelů a galeristek. Řekl, že píše jen o lidech a věcech, které dobře zná. Takový přístup obsahuje velký kus umělecké upřímnosti.

Co říkáte na názory, že Woody Allen už nikdy nepřekonal vrchol svého oscarového filmu Annie Hallová?

Je trochu škoda, že lidé moc nedoceňují Allenovy vážné filmy. Po průlomové Annie Hallové přišly hloubavé Interiéry, a to byl zákonitě dost velký komerční neúspěch.

Já v tomhle souhlasím s Michaelem Žantovským, který Interiérům vyčítá dialogovou prkennost a přecitlivělost.

Té se Allen v dřívější tvorbě přece sám vysmíval. To vychází z intelektuálního prostředí, v němž se postavy pohybují. Já si v Interiérech oblíbila matku, která na sebe i své okolí uplatňuje přehnané estetické nároky. Ta je výborně napsaná a téma nepochopení, s nímž se musí náročná žena zákonitě vyrovnávat, mi bylo blízké. Po divácky neúspěšných Interiérech uvedl ale Allen řadu výjimečných snímků od Zeliga po vynikající čechovovské Září. Nějaké zásadnější výhrady mám až k některým filmům z poslední doby.

Třeba?

Problém jsem měla s Vicky Cristinou Barcelonou, kterou diváci přijali docela nadšeně. Španělé Allenovi nabídli, jestli nechce točit v Barceloně film, a on se chopil takového pěkného nenáročného příběhu, kde se dobře kouká na hezké město i pohledné hlavní hrdiny, ale to je tak všechno.

Na druhou stranu, když jsem se dívala už poněkolikáté na nejnovější snímek Poznáš muže svých snů, uvědomila jsem si, jak závažné je jeho téma beznaděje a bezvýchodnosti. Má to sice kabát milé komedie, ale o nijak zvlášť lehký a humorný film se nejedná.

Nicméně pro Allena je teď zjevně nejdůležitější rodina. Práci bere, jak v rozhovorech sám často tvrdí, jen jako takové narkotikum, aby nemusel myslet na vlastní smrtelnost. Těžko říct, jestli má v plánu natočit ještě něco tak silného, jako byl v posledních letech třeba Dostojevským říznutý Match Point. Možná už to nemá zapotřebí.

Dana Hábová

Dana Hábová

FOTO: Petr Horník, Právo

Za překlad Allenovy sbírky povídek Čirá anarchie jste byla oceněna na několika frontách. Tento výbor se mi ale zdál v kontextu ostatních slabý.

Ta kniha je trochu zvláštní. Allen v povídkách vycházel pokaždé z nějaké absurdně znějící novinové zprávy, kterou pak literárně zpracoval do specifického žánru. Čirá anarchie představovala dost složitý překladatelský úkol – příběhy překypovaly množstvím reálií, často se v nich vyskytovaly jidiš výrazy. V době, kdy jsem Anarchii překládala, jsem byla vděčná za internet, který mě dovzdělal třeba v tom, že tak humorně znějící přístroj, jako je lis na kachnu, není jen allenovským výmyslem, ale skutečným kulinářským přístrojem. Francouzští kuchaři tak lisují své kachny. Tedy ty mrtvé.

Nakolik je důležité, aby byli autor a překladatel myšlenkově spřízněni?

Když se překladatel hodně zaměřuje na nějakého autora, časem s ním začne trochu koeexistovat, abych se vyjádřila po allenovsku. V tom je dobrým příkladem třeba Petr Palouš, který překládá Monty Pythony a dokázal se výborně napojit na pythonovský způsob humoru i styl uvažování. To se v překladu samozřejmě odrazí, protože když bojujete s něčím, co se nedá vyjádřit doslovně, a žádné ekvivalenty nepomáhají, musíte si vypomoct výrazem v duchu autora originálu. Časem se tak dvorní autor může pro svého dvorního překladatele stát v lecčem odhadnutelný. Allen třeba v tom, jak často a rád používá slovo redundantní.

Bylo pro vás předvídatelné osobní setkání s Allenem, když v roce 2008 navštívil Prahu?

To bylo dost tragické. Uvažovala jsem pak, jestli by nebývalo lepší, kdybych tenkrát na Hrad vůbec nešla. Ale zase jsem takhle pochopila, nakolik se už uzavřel a nechce si do svého života pouštět nikoho nového, byť jen na chvíli. Celé to prostředí s tolika lidmi mu muselo být nepříjemné. Komornější setkání by možná dopadlo lépe. Já myslím, že se uvolil dotrmácet se za prezidentem proto, aby svým americkým dcerkám mohl ukázat pravý starý hrad. Ceremonie byla nutným zlem.

Co jste si stačili říct?

Nic moc. Byl u toho Jiří Menzel a ten nás seznámil, i když seznámil je rozhodně silné slovo. Prohodili jsme pár zdvořilostních vět, a když se pak Allen otočil a já na něj tak smutně koukala, jak odchází z mého života, vyburcovala jsem se aspoň k tomu, že jsem ho požádala o společnou fotku. Celé mi to ale hodně připomínalo variaci na Vzpomínky na hvězdný prach, kdy za slavným filmovým režisérem pořád někdo běhá, něco mu nabízí a otravně strká pod nos. Ale říkám si, že jestli se rozhodl nenavazovat nové známosti, musí být v tomto přístupu tvrdý a logicky jsem tedy takovým sítem nemohla projít.

Sledujete současnou českou překladovou literaturu?

Nijak pravidelně, knih vychází každoročně obrovské množství. Sázím na nakladatelství, jako jsou třeba Argo nebo Odeon, u kterých mám záruku nějaké kvality. Úroveň máme dobrou, ale i tak se stane, že se nějaký slušný zahraniční autor dostane do ruky neumětela. Dřív bývalo zvykem, že si nakladatelství nové překladatele ověřovalo nejdřív cvičnými pracemi na zkoušku. Tak se vyhnete nebezpečí, že překladatel sám sebe přecenění a z dobré knihy vyjde mizerná.

A k původní české literatuře se dostanete?

Teď je třeba hodně chválený Jan Balabán. Kdysi jsem četla některé jeho povídky a nemůžu říct, že bych z nich byla nějak oslněna. Větší zděšení jsem ale prožila u jiné opěvované knihy, Zvuku slunečních hodin od Hany Andronikovy. Tam jsem nechápala, proč jsou z toho všichni tak paf.

Mají překladatelé beletrie často sami nějakou neuskutečněnou tvůrčí ambici?

Podobným pnutím jsem naštěstí nikdy netrpěla a dost pochybuju, že bych teď něco napsala a uřízla si tak na stará kolena ostudu. Vždycky jsem k sobě byla dost kritická a mám obavu, že s věkem se to stupňuje.

Často se věnujete přímým přenosům. Nakolik mají v simultánním tlumočení své místo vulgarity nebo nějaká jiná, docela redundantní slova?

Často tlumočím předávání cen Grammy, a když už se tam někdo z těch ztuhlých panáčků k nějaké vulgaritě odváží, s chutí ji přeložím. Dovolit si to můžu i díky pozdní hodině, kdy přenos v televizi běží. Větší problém než já coby tlumočnice mají ale se sprostými slovy zjevně sami organizátoři. Když se například v jednom z výstupů měla objevit píseň Fuck you, pořadatelé ji urychleně korektně překřtili na Forget you za obveselení celého tamějšího dětinského publika. Název jsem smířlivě přeložila jako Kašlu na tebe, ale říkala jsem si, že je ten americký postoj dost pokrytecký.

Dana Hábová

Dana Hábová

FOTO: Petr Horník, Právo

Na jaře jste se angažovala v kampani Vyměňte politiky a v krátkém spotu nabádala lidi k tomu, aby přišli k volbám…

…a říkala jim, že to nebude bolet. Celý ten spot měl být parafrází na jinou kampaň, která tehdy běžela v televizi – a to osvěta, kde známé osobnosti nabádaly lidi k tomu, aby si šli nechat vyšetřit tlusté střevo. Říkala jsem si, jak bude legrační využít tenhle televizní motiv, a až pak mě napadlo, že někdo televizi třeba vůbec nemá a věty jako je to zadarmonebojte, nebude vás to bolet, nebudou znít nijak zvlášť vtipně. Ale s celou kampaní Vyměňte politiky jsem jinak spokojená.

Byla jste spokojená i s výsledky voleb?

Cílem té iniciativy nebylo jakkoli ovlivňovat výsledky. Organizátoři pak sice byli obviněni, že fungují pod patronátem jistého politického seskupení, ale to bylo celé nesmyslné. Mně samotné šlo jen o to, vyburcovat voliče, aby k urnám došli. Jak pak volili, je čistě jejich rozhodnutí. Před volbami se koneckonců objevilo hned několik různých spotů a iniciativ, lidé měli potřebu se k situaci vyjadřovat.

Třeba Jiří Mádl a Martha Issová s videem Přemluv bábu.

I když nejsem zastánkyní žádné přehnané politické korektnosti, přišlo mi to od nich nevhodné, necitlivé. Hodně starších lidí bylo za minulého režimu perzekvováno, bylo hloupé házet je do jednoho pytle. Celé video bylo takové nevybíravé, ano, to je to pravé slovo, nevybíravé.

Když už se účastním nějakého protestu, celá trnu, aby pořadatelé něco nepokazili a celou věc neztrapnili. Jakmile přijde třeba nějaká snaha o laciný humor, je to špatně.

Člověk má teď motivaci občansky protestovat skoro nepřetržitě.

Ano, po magistrátu tady máme třeba petici za knihy. Říkám si, že poslední dobou jsem za všechny ty demonstrace a petice vlastně dost nerada. Je mi z nich smutno. S opravdovou chutí a nadšením jsem naposledy podepisovala jen petici proti klecovému chovu slepic.