Štěpán Kučera: Mně se ten film líbil. Původní hra mě zklamala, přišla mi jako ne úplně povedená variace na taškařice typu S politiky netančím, ale film k té politické satiře (která mě moc nebavila ani tentokrát) přidal hravost a uvolněnost.

Hned úvodní záběr sošného „přicházení“ kancléře Riegera a jeho dámské družiny, znenadání rozříznutý vejlpůl řetízkovou houpačkou, naznačuje, že ve filmovém Odcházení nepůjde jenom o deklamování textu. Postupně se v zahradě objevují čím dál bizarnější předměty, vynášené z kancléřovy vily, a dávají tak celému „jevišti“ podobu mírně absurdní koláže, na scénu nastupuje postava podivného Albína s otazníkem na hýždi… a všechno vyvrcholí westernovým koncem v záři blesků novinářských fotoaparátů, s Pavlem Landovským coby kočím dostavníku.

Jedna recenzentka na Odcházení kritizovala, že si ho Havel s partičkou kamarádů natočili jen tak pro radost. Mám z toho filmu stejný pocit, a právě tohle se mi na něm líbí nejvíc. Na mě Havel s přáteli tu radost dokázali přenést.

Zbyněk Vlasák: Na mě ne. Ano, k Odcházení můžeme přistoupit s tím, že je to snímek pro Havlovu radost. Vždycky chtěl být filmařem, bylo mu to ale historií znemožněno a on to prokletí na stará kolena prolomil. Je to symbolické i vzhledem k jeho rodinným kořenům. Čest a sláva mu. Myslím, že udělat si radost filmem si zaslouží. Jenže to je všechno dovysvětlování mimo čas a prostor samotného snímku.

Ten v mých očích selhává právě ve své filmovosti. Film Odcházení je moc divadlem Odcházení. Nejde v něm sice „jenom o deklamování textu“, ale jde o něj především. Dění na plátně mi neumožnilo překonat ten přirozený odstup, který má filmový divák na rozdíl od divadelního, od dění před sebou. Neměl na mě kdo sáhnout z jeviště, oživit to všechno. Aby mohl ve své podstatě povrchní příběh fungovat, musel by se zkrátka víc snažit. Občas z té své placatosti vystoupit, pokusit se mi něco podstatného (současného či lépe nadčasového) sdělit, nebo aspoň s jinak nosným a Havlovým oblíbeným tématem fráze trochu originálněji zacházet. Něčím provokovat. „Mírně absurdní koláž“ je pro mě hrozně málo.

Štěpán Kučera: Nejde o čest ani slávu, mluvím o radosti právě uvnitř toho filmu, rodinné kořeny Václava Havla jsou mi jako divákovi docela putna.

Vlastně to mám úplně naopak, v původním divadelním představení na mě z jeviště nikdo nesáhl, a kontakt s Odcházením jsem navázal až teď přes filmové plátno. Ano, je to film-divadlo, Riegerova zahrada je jeviště, ohraničené vilou, jezírkem, zahradním dom kem a louží na příjezdové cestě, herci jsou teatrální a k divadlu odkazuje třeba i v různých variacích se opakující obraz kancléře Rie gera sedícího uprostřed záběru na židli a obklopeného proměnlivou suitou svých „věrných“, pohledy všichni upřené přímo na diváka.

Ale tohle všechno na plátně vyznívá nově a dává to Havlovu filmu osobitost, umocněné – a vyvážené – je to právě piškvorností okolo. Jako by se Havel rozkročil mezi filmem Jana Němce O slavnosti a hostechSedmikráskami Věry Chytilové. Nutno samozřejmě dodat, že oba zmíněné snímky jsou lepší.

Zbyněk Vlasák: A není pro tebe Odcházení „nové“ tedy hlavně tím, že to ve své podstatě není film, čímž mezi ostatními filmy „vyniká“?

Opravdu jsem se snažil, už z úcty k autorovi, hledat něco za těmi obrazy. A někdy i našel. To, že se celý film odehrává v jednom prostoru, hezky asociuje určitou izolovanost politiky a politiků jako takových. Schematičnost postav – dcera, co pro sebe chce dědictví, jiná dcera, která mluví plynně anglicky, ovládá notebook a poslouchá Ódu na radost, zlý tajemník, hodný tajemník, bulvární novinář, zahradník-muž z lidu –, kterou Havel ještě onou „piškvorností“ podporuje, hraje ve prospěch tohoto dojmu. Když tedy přistoupíme na to, že realitu vnímáme Riegerovýma očima.

Z tohoto světa ale za celé Odcházení nevystoupíme. Ani v okamžiku, kdy je to záměrem, během jakéhosi Riegerova learovského posunu kousek před koncem. Nevytvoří se tam žádný kontrast, který by mě dokázal ze svého druhu letargie probudit. A to ani, když už podruhé odejde Riegerova přítelkyně Irena, tentokrát zřejmě napořád. Nic jsem necítil, bylo mi to jedno.

Štěpán Kučera: Bez těch figurek tajemníků a místopředsedů bych se klidně i obešel, ale líbila se mi Riegerova matka, stará královna důstojná ve své směšnosti, nebo nejzáhadnější postava, přítelkyně Irena, všudypřítomná a dotěrná vládkyně Riegerova „panství“, a přitom jediná skutečná strážkyně hodnot, co kancléř snad kdysi míval – její odcházení je v té frašce jediné opravdové drama.

Líbili se mi herci, střih i kamera, postupně jsem přišel na chuť taky hudbě Michala Pavlíčka. Ale nejde o jednotlivosti, filmové Odcházení je pro mě svébytné dílo, jakkoli ne dokonalé, a žádný divadelní paskvil.

Zbyněk Vlasák: Právě že ve mně ani ono jediné drama při sebevětší empatii nic nevyvolalo. Na emoční, ani na, řekněme, intelektuální rovině.

Bojím se, že se jako ve správné diskusi neshodneme ani na jednotlivostech – tedy v hodnocení střihu nebo hereckých výkonů. Herci i herečky nehrají v jednotné stylizaci, byly mezi nimi vidět rozdíly, Vilhelmová hrála mnohem civilněji, filmověji než třeba nevyrovnaná Havlová, aniž by to mělo nějaké opodstatnění, dost to rušilo. Astřih, na kterém je film po technické stránce víceméně postaven, vytvářel dojem neustálého rozpadu, rozoraného povrchu, u kterého jsem ale nenašel významnější funkční opodstatnění, neprovokoval mě jako diváka ke zvýšené pozornosti, třeba jen na určitých důležitých místech, spíše mě odháněl.

Odcházení mi nesedlo, netvrdím, že je paskvilem, jen mě Havel se svými kamarády do té své partičky prostě nevzali.