Článek
Na vztahu mezi Francií a Rumunskem je historicky něco zvláštního. Jak ho vnímáte vy?
Rumunsko je jedinou zemí bývalého východního bloku, kde se mluví románským jazykem. To ji sbližuje s Francií. Rumuni jsou často frankofilové nebo frankofonní a Bukurešť je nazývána Paříží Balkánu. Všechno je to ale tak trochu jednosměrné, protože si nejsem jista tím, že by také Francouzi cítili podobný obdiv k Rumunům.
Vztah mezi těmito dvěma zeměmi je v mém románu důležitý, protože původem Rumunka Elena se vůči Francouzům cítí méněcenná, a proto odmítá přijmout svou snachu, Francouzku Marii.
Skvělá budoucnost v sobě nese jisté autobiografické prvky. Váš manžel emigroval se svými rodiči z Rumunska. Jak moc otevřený je ohledně své minulosti?
Můj manžel mluví o své minulosti velmi málo. Ale stejně je na něm vidět, že je uhnětený evropskou kulturou a zároveň i totalitním režimem. Ani jeho rodiče o minulosti mnoho nemluvili. A proto jsem tchyni jednou požádala, aby mi o své emigraci vyprávěla. Bála jsem se, že se ten příběh ztratí, nebo bude shrnut do nějakých tří vět. Právě na základě tohoto povídání postava Eleny vznikla.
Je pro vás jednodušší stavět na příbězích svých a ze svého okolí než si kostry příběhů sama vymýšlet?
Chybí mi představivost, a tak hledám náměty ve svém životě. Přitahuje mě však i čistá fikce. Kniha Román o Jane (česky Motto 2002), v níž jsem se nechala inspirovat svou zkušeností profesorky na Yaleově univerzitě, je skutečnou fikcí – románem. Kniha, již právě teď dokončuji, je stejný případ.
Ve fikci spisovatel lehce sklouzne do klišé a klamu. A já jsem na klam velmi citlivá. Když u cizí knihy cítím, že na lidské a psychologické rovině není pravdivá, mám chuť ji hned zase zavřít.
Když naopak píšu něco na základě svého života, je to jednodušší, protože realita je v příběhu již obsažená. Stačí tuto realitu popsat, ponořit se do již existujících emocí. Jenže se zase musíte oprostit od nepodstatného a jít k jádru věci, což je někdy taky složité.
Co na román říkala rodina vašeho manžela, především vaše tchyně?
Můj manžel už žádnou rodinu nemá.
Bylo složité udržet v rovnováze dějinnou složku a osobní rovinu?
Skvělá budoucnost je mou první knihou, kde má historický kontext tak významné místo. Nebylo to pro mě lehké, protože jako spisovatelka kladu důraz zejména na vykreslení mezilidských vztahů. Nemám pro historii cit. Do okolností rumunského komunistického režimu jsem tak pronikala postupně. Až během psaní románu jsem intuitivně začala chápat, jak zraněná se musela Elena cítit, když si nemohla svobodně zvolit svůj studijní obor, ani si za muže vzít člověka, kterého milovala, ale který byl židovského původu. A taky to, co pro ni znamenalo, když si ho vzala a pak čelila všem následkům s tím spojeným – neměla kde bydlet a následně emigrovala.
V románu jsem se také snažila popsat zvláštní situaci rodičů-emigrantů. Tíha jakéhosi dluhu spočívá právě na jejich synovi, jenž považuje za svou povinnost podvolit se jejich vůli. Emigrace a uskutečněné oběti otce i matky mu brání ve vzpouře.
Dva a půl roku jste pobývala i v Praze…
I v ní jsem sbírala pro svou knihu zkušenosti.
A taky jsem nikdy nevedla tak kulturní život jako ve vaší metropoli! Téměř každý večer jsem si někam vyrazila – viděla jsem hodně divadelních her, koncertů a oper. Často jsem se taky procházela po nábřeží Vltavy a na Petříně.
Už mnoho let žijete v Americe a přednášíte francouzskou literaturu 18. století…
Specializuji se na francouzskou libertinskou literaturu 18. století, kam patří Laclos, Prévost nebo Diderot. Spisovatelé tehdy měli za poslání odkrývat velké nepravdy, upozorňovat na nesourodost morálních a náboženských principů na jedné straně a poukazovat na zneužívání lidského těla na straně druhé. Proto jsou mi sympatičtí. Mým oblíbeným románem jsou třeba Nebezpečné známosti.
Obecně však upřednostňuji spíše velké romanopisce 19. století: Flauberta, Balzaka, Zolu nebo Stendhala. Mám je však natolik ráda, že jsem je nechtěla studovat.
Vaše kniha dostala cenu Prix Goncourt des Lycéens, o které rozhodují středoškoláci. Vybírají z dvanácti nominovaných. Co myslíte, že je zaujalo na vašem románu?
Byla jsem překvapená, že zvolili mou knihu. Vždyť v ní nevystupuje ani žádná postava v jejich věku. Studenti mi řekli, že si mou knihu vybrali ze tří důvodů: kvůli struktuře, kde se prolíná přítomnost s budoucností, kvůli historickému rozměru knihy a nakonec kvůli tomu, že jim postavy Eleny a Marie byly blízké. Ten poslední důvod mě hodně potěšil.
Věříte jejich vkusu?
Ano!
Co si myslíte o cenách obecně? Mají nějakou relevanci? Pomohla ta vaše nějak vám?
Nemůžete považovat literární ceny za úplně důvěryhodné, ale je pravda, že přinesou určitou porci publicity. A některým oceněným knihám ji opravdu přeji, třeba Třem mocným ženám spisovatelky Marie NDiaye. Já osobně jsem získala ceny od čtenářů, pařížské poroty mě spíše opomíjely.
A jejich vliv? Skvělá budoucnost byla výborně přijata čtenáři i kritiky a ještě před udělením ceny se ve Francii prodalo 70 000 výtisků. Díky Prix Goncourt des Lycéens se však kniha narodila podruhé. Dnes je – včetně kapesního vydání – prodáno již 250 000 výtisků.
Za pomoc s tímto rozhovorem děkujeme překladatelce Veronice Dufkové.
Catherine Cusset
Catherine Cusset Skvělá budoucnost
Catherine Cusset Skvělá budoucnost Přeložila Šárka Balisová.
Jota