Ostatní programy obsadili jiní sekáči. Neculí se tolik a do lidí jdou natvrdo. Srovnejme Marka Ebena s Janem Krausem. Eben sedí na plovárně tváří v tvář svým hostům a dívá se jim do očí. Kraus má židli nad hosty, aby bylo všem jasné, že není žádný zakrslý frustrát, a chce-li se mu někdo podívat do očí, musí vytočit hlavu devadesát stupňů vlevo. To se pak moc dobře povídá. Eben nechává hosty vymluvit a nikdy neskáče do řeči. Kraus má za úkol rozhodit lidi tak, až začnou blekotat, takže je nenechá dokončit myšlenku nikdy. Tedy nejde-li o jeho kamarády, kteří potřebují něco bohulibého zpropagovat.

Rozházet lidi, udělat z nich směšné figurky je sexy. Do pořadu Zdeňka Pohlreicha Ano, šéfe! se houfně nahlásili kuchaři a restauratéři s touhou nechat si vynadat před kamerou. Nestydí se vykat plešounovi, který jim tyká. Do talentových soutěží se hrnou stáda teenagerů, aby jim ten nejdrsnější, a tedy nejpopulárnější porotce řekl něco peprného o tom, jak jsou nevkusní a tlustí. Podivuhodná spousta lidí se chová jako masochistický čoklík, který doufá, že na něj páníček bude hodný, ale slastně mává ocasem, i když dostává kopanec. A ještě víc lidí to kopání rádo sleduje.

Standardem veřejné debaty už dávno není někoho vyslechnout a dohodnout se s ním, ale porazit ho, ponížit a smést. Novináři přestali hledat v kauzách pravdu, ale staví se na onu stranu sporu, která má podle jejich bohulibého názoru právo vyhrát. Tu druhou potírají jako Pohlreich Babicu.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Možná se to zhoupne zpátky. Možná se diváci uřvanými chlapíky unaví. Možná že Reflex začne zase tisknout články místo kampaní. Ale těžko tomu věřit, když je prskání tak dynamické. A tak člověku nezbývá než se sem tam mrknout na Marka Ebena a hlavně si číst. Literatura, byť spíš ta minulá než současná, pořád ještě ví, co je to dialog.