Roku 2005 publikovaly dva význačné politologické (a pohříchu politické) časopisy, britský Prospect Magazine a americký Foreign Policy, žebříček sta nejvýznamnějších intelektuálů světa. Kleinová se usadila na jedenácté příčce jako první z pouhých osmi žen, které se do „hitparády mozků“ měly tu čest prodrat (Václav Havel byl mimochodem čtvrtý). Novinářka, aktivistka a ostrá kritička jakéhokoli establishmentu svou knihou Bez loga (česky Argo/Dokořán 2005) už před jedenácti lety bez servítků a obav milióny čtenářů pobídla, aby polovinu svého šatníku zanesli do Armády spásy a už nikdy výrobky firem Nike, Gap a Calvin Klein nekupovali, protože po nich stéká krev dětí z asijských robotáren. Kleinová účinně propojuje reportážní styl s akademickým, její úderné a velmi angažované analýzy není snadné nařknout z podjatosti, poněvadž jsou doprovozeny promyšlenými argumenty a teoriemi a obloženy aparátem čísel, faktů a citací, občas až příliš opulentním.

Kleinová se po vydání Bez loga stala vyhledávanou komentátorkou rozličných ekonomických a politických témat a ozdobou každé solidní akademické diskuse. V obžalobě korporací a kritice politických a mediálních machinací pokračovala na stránkách nejprodávanějšího kanadského deníku The Globe and Mail a dalších – tyto „zprávy z předních linií debat o globalizaci“ sebrala roku 2002 do knihy Fences and Windows (Ploty a okna; česky nevydáno). A pak přišla její třetí kniha, která zastihla i největší politické a ekonomické myslitele současnosti poněkud v nedbalkách.

 

Ideje pro boj proti vlastnímu lidu juntám dala chicagská škola, peníze pak třeba Ford Motor Argentina.

 

Šoková doktrína vyšla v angličtině v září 2007. Tvoří ji jedenadvacet náročných, ale svižných kapitol. Na necelých šesti stovkách stran Kleinová předkládá nezvratné důkazy o tom, že ekonomické teorie volného trhu laureáta Nobelovy ceny Miltona Friedmana vedly k devastaci národních ekonomik a následnému teroru nebo přinejmenším k zaplavení morálním bahnem v Chile, Bolívii, taky v Rusku, Polsku a jinde. A navíc vykonavatelé vůle bohatých bankéřů a mocichtivých politiků přijeli „reformovat“ cizí zemi vždy, když byla v ohrožení nebo v takové krizi, že se její obyvatelé nedokázali nijak bránit. „Pouze krize, stávající a pociťovaná, je zdrojem opravdové změny,“ prohlásil kdysi profesor Friedman.

Kleinová často operuje s přirovnáním situace v transformovaných státech k psychiatrovi, který léčí k lůžku přikurtovaného, bezmocného, psychicky nemocného pacienta elektrickými šoky. Pod bělostným a na první pohled průhledným závojem se děly značně černé věci. „Chicagští hoši“, tedy absolventi a často i vyučující Chicagské univerzity, přijížděli do zemí procházejících těžkým obdobím či politickými změnami a byli vítáni jako spasitelé. Po sobě však nechávali krátkodobou konjunkturu a pak o to hlubší krizi: „Argentina, Chile, Uruguay a Brazílie – země vystavené ve vitríně jako příklady rozvoje – byly nyní (v sedmdesátých letech 20. století – pozn. red.) řízeny vojenskými vládami podporovanými Spojenými státy a staly se živými laboratořemi ekonomie chicagské školy.“

Chicagská ekonomická škola se v padesátých letech ustavila jako reakce na tzv. keynesianismus a postavila před občany ideu nižších daní a volného trhu, minimálně regulovaného státem. Trh a ceny komodit se dokážou řídit samy a zisky schopných jednotlivců budou tak vysoké, jaké si jen zaslouží, hlásali liberální ekonomové v čele s Friedmanem.

Nebylo tomu úplně tak, ale Friedmanův následovník Jeffrey Sachs, tehdy mladičký harvardský profesor, přesto uvěřil v léčivé síly dynamických a hlubokých ekonomických změn za účelem transformace státu a odjel roku 1985 kurýrovat země Jižní Ameriky a pak i exkomunistické Polsko a Rusko. Poté, co při přeměnách posttotalitních států na fungující ekonomiky s volným trhem zničil, co se dalo, jak tvrdí Kleinová, přestoupil na opačnou stranu – dnes se snaží spolu s neziskovými organizacemi najít recept na boj s chudobou, nastolení ekologické rovnováhy a udržitelný rozvoj.

Snížením daní bohatým, globálním zdražením nepostradatelných surovin typu benzín a dalšími dramatickými a nepromyšlenými kroky se v léčených jihoamerických státech utvořila tma pod svícnem, během níž si ti u moci nakradli ještě větší podíl. Vzhledem k tomu, že šoková terapie je pochopitelně metodou velmi nepopulární, došlo k mnoha protestům a neúspěšným pokusům o převraty, které byly často krvavě potlačeny juntami. Ideje pro boj proti vlastnímu lidu jim dala chicagská škola, peníze pak třeba Ford Motor Argentina.

Metody léčby šokem lze využít i při řešení následků přírodních katastrof. Vyhladovělým obyvatelům New Orleansu po hurikánu Katrina nechala vláda postavit drahé soukromé školy a nemocnice, když voda a vítr zničily ty předchozí, a oběti srílanské tsunami byly pod záminkou své vlastní bezpečnosti vyhnány z rybářských chatrčí na pobřeží (což je připravilo nejen o obydlí, ale i o obživu), kde korporace postavily hotely pro západní turisty. Kleinová za své hledání souvislostí mezi skvěle vyrešeršovanými faktory v ekonomii, politice amezinárodním právu získala 24. února 2009 Cenu Univerzity Warwick. Ta se udílí jednou za dva roky anglicky psané knize, která nejlépe postihne zadané téma; v případě Kleinové to byla komplexnost.

Někdejší hlavní ekonom světové banky a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, který kdysi nazval reformátory nového Ruska z chicagské školy „tržními bolševiky“, napsal ve své jinak kladné recenzi Šokové doktríny pro New York Times, že paralela mezi psychiatrickou a ekonomickou šokovou terapií je „přehnaná a nepřesvědčivá“. Jako metafora lákající čtenáře je však jistě velmi účinná. Recenze na knihu jsou podle očekávání buď plné superlativů, nebo naopak zcela odmítavé, a Kleinová je často zvána, aby svůj pohled na ekonomickopolitický vývoj světa druhé poloviny 20. století předestřela studentům prestižních univerzit či divákům televizních debat. Problémem Šokové doktríny je určitě to, že Kleinová z principu automaticky přičítá zastáncům jistého politického názoru (pravice) takové morální vlastnosti jako nečestnost a chamtivost, že nazírá svět černobíle a konspiraci vidí za každým rohem.

Nízko položené části New Orleans skončily pod vodou.

Z New Orleans...

FOTO: Lee Celano , Reuters

Vydání Šokové doktríny následoval stejnojmenný sedmiminutový snímek Jonáse Cuaróna a jeho otce Alfonsa (režiséra apokalyptického snímku Potomci lidí) a sklidil neobyčejnou pozornost. Kniha, která byla zatím přeložena do více než dvaceti jazyků, se přes svou náročnost čte jedním dechem, zvláště za poslechu hudby podobně ideologicky naladěné srílanské raperky M. I. A. nebo hrůzně mučeného a pak zastřeleného chilského zpěváka Víctora Jary, jehož příběh je ostatně v knize vylíčen. Pauzu při četbě pak můžete vyplnit sledováním snímků Vzpoura v SeattluBaader Meinhof Komplex nebo zprávami o situaci v neklidných arabských státech. Co asi Kleinová vzkáže Muammaru Kaddáfímu?