Je to příkré hodnocení, europocentrické, elitistické a na to podle oscarové akademie nejlepší z loňské anglicky mluvené produkce je nelze vztáhnout. Jenže po zhlédnutí devíti z letos nejčastěji nominovaných snímků přeci jen jistý sjednocující prvek cítím – umělost, hmatatelnost konstruktu, který ve svém absolutním důsledku dělá z filmu syntetické, sériové zboží. V některých snímcích je otisk pravítka, podle kterého byly narýsovány, zřetelnější, v jiných méně. Pojďme se na ně z pohledu tohoto úzkého a jistě nekomplexního aspektu podívat.

K živějším patří 127 hodin Dannyho Boyla, skutečný příběh o muži, jehož ruku uvěznil balvan ve skále. Aby přežil, musel si ji uříznout. Režisér dokáže obdivuhodně ustát jednoho hrdinu v jedné zablokované pozici, ale stejně se nemůžete zbavit pocitu, že se jinak bojí jakéhokoliv škrábance, něčeho, co vybočuje z nalinkovaného charismatu.

Naopak k umělejším můžeme přiřadit Černou labuť Darrena Aronofského, byť si zase nelze nevšimnout snahy po opaku. Příběh a jeho hrdinka-baletka jsou zřetelným konstruktem cinknutým manýrou, ale ona trpí bulimií se sklonem k sebepoškozování a její sebezničující tendence tak mají alespoň přirozenou oporu. Uměle nepůsobí obsazení, a ani pokus o zachycení baletu subjektivitou jeho aktérky, který je v jedné černé chvíli sugestivní podobně jako v letitých Červených střevíčcích.

Vymanit se z praxí vypočítaných narativních struktur zkoušejí dlouhodobě bratři Coenové. Letos natočili remake johnwaynovského westernu Opravdová kuráž s tím, že chtěli stvořit historický snímek bez ohledu na zažitá žánrová pravidla. Jenže od oněch struktur je těžké se osvobodit, i když o nich víte. Coenové to nedokázali, zvlášť ironicky pak působí nadšené výkřiky jejich fanoušků a fanynek o „westernové klasice“.

Většina ostatních filmů je na tom podobně – třeba heterosexuální herečky příliš korektně předstírající lesbický vztah v Děcka jsou v pohodě, překrucování dějin ve prospěch dramatizace v Králově řeči nebo roubování jednoduše srozumitelné zápletky „o konfliktu přátelství a peněz“ na životní etapu zakladatele Facebooku v The Social Network.

Možná je ale i můj požadavek po organickém, a ne mechanickém přístupu, tedy to, co je cítit z jiných nominovaných, na které už Salon upozorňoval – Dalšího roku režiséra Mikea Leigha nebo z Biutiful Alejandra Gonzáleze Iñárrita, příliš sojcherovský. Nevím.