Zemřela Věra Jirousová, zemřel Arnošt Lustig. Český básník (a český spisovatel obecně) tedy není nesmrtelný.

Knihkupci a nakladatelé spustili kampaň proti zvýšení DPH u knih. Čeští básníci nespustili nic, což se dá z hlediska negativní básníkologie vykládat dvojmo: 1) Básníci necítí solidaritu s knihkupci ani s nakladateli a nehodlají se pouštět do nezodpovědného odporu vůči čemukoliv. 2) Čeští básníci nejsou na knižním průmyslu závislí. Zvýšení daně je jim putna, protože knížky stejně neprodávají a celý svůj náklad musejí vždy namáhavě rozdat.

Básník Jan Těsnohlídek publikoval ve čtrnáctidenníku Tvar text nazvaný Rasistická poezie. Básníci Jaromír Typlt, Jonáš Hájek a Martin Langer zveřejnili ve stejném časopise dopis, kde Těsnohlídka odsuzují. Jan Těsnohlídek v reakci na to spálil knížku Jaromíra Typlta, nechal se při tom nafotit a fotky rozeslal po Facebooku. Od té doby se Typlt a Těsnohlídek urážejí v e-mailech. Případ je pro básníkologa jasný. Rasista obvykle sám sebe za rasistu nepovažuje a těžko by svůj text nazval Rasistickou poezií. Báseň na několika místech ironizuje sama sebe a hraje si mnohem otevřeněji, než by jakýkoliv rasistický manifest unesl. Básníci (autoři protestního dopisu) tedy neumějí číst. Jejich protistrana zase nemá historické povědomí (pálit knížku v reakci na nařčení z totalitního myšlení není moc chytré), ani velkorysost a smysl pro humor. Těsnohlídek se mohl přemalovat na černo, mohl Typlta navrhnout na ombudsmana nebo ho oslavit básní jako inkarnaci Martina Luthera Kinga. Mohl cokoliv, co by mělo trochu vtipu, a tím by vyhrál. Místo toho spálil knížku.

Prezident Václav Klaus se zastal Ladislava Bátory, bývalého hejtmanského kandidáta Národní strany, a přihlásil se k některým jeho názorům. Když Klaus s Bátorou v pěkné ukázce binárního myšlení oddělovali dobro od zla, semleli kde co, Halíka, segedín, kondomy i Jarmilu Šulákovou. Jen na básníky úplně zapomněli. A to je vrchol negativní básníkologie. Pro některé lidi básníci prostě neexistují.