Článek
Když mi dala má strana a vláda na předčasné volby před rokem a půl umístěnku na kandidátku ve mně takřka neznámém Moravskoslezském kraji, chtěl jsem se o něm v kampani aspoň něco dozvědět. S kameramanem Karlem Slachem jsme se rozhodli po jeden měsíc, denně v jednom vždy jiném sídle pokládat místním dvě otázky: Jaký je podle vás největší problém naší společnosti dvacet let po revoluci? a Jaký vidíte největší problém tady, kde bydlíte? Než soud volby zrušil, natočili jsme díly o Kopřivnici, o Frenštátě a o Štramberku. Zamýšlený film nakonec nevznikl, ale zbyla zkušenost. Přijeli jsme do Štramberku, řeklo by se idyla – uši, trúby, turisti. S kým jsem mluvil, otázkám se smál, posílal mne k čertu, exhiboval nebo lhal. Prvních deset minut, někdy déle. Někdy to může být deset minut a někdy se do nich nedostanete ani po láhvi slivovice. Záleží ale na vás, ne na nich.
V kinech dávají nový film Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic o stavbě automobilky Hyundai na zelném poli. Totiž o stavbě – to není přesné. Určitě v pětasedmdesáti minutách z dvaaosmdesáti továrna už stojí. Vše místně dějinné už je odbyto, Nošované se za stavbou pro tvůrce filmu jen ohlížejí. Vzrušen bezprávím je už jen režisér.
Jestli bylo na tématu co vážného, dělo se to před natáčením. Tlak kraje a investora na výstavbu, prvotní odpor vlastníků polností, opravdový vztah některých k jejich půdě, lhostejnost dalších, kupčení s prodejem většiny. I ve filmu zazní, že ze 180 majitelů pozemků jich odpor po finančních injekcích kladlo už jen nějakých deset. O ty, kteří prodali lehko, za získané prostředky postavili nové domy, nakoupili auta a dovolené, a vím od místních, že jich byla rozhodující většina, se Klusák nezajímá, jejich svědomí ho netáhne, ve filmu se žádný neobjeví. A jediný skutečný sedlák ve snímku, Ferdinand Bezecný, odmítne s Klusákem mluvit a vyžene ho ze svého sadu, kde suší seno. Proč by s ním mluvil? Zbyl tu z jiné, vážnější doby a pohrdá jeho dotěrnými projevy účasti.
Koho tedy Klusák nachází? Ani prospěcháře, ani statečné, opět jen prázdné postavy, jejichž jména netřeba uvádět. Pána, který nechtěl podepsat prodej a vyrobil z vraků automobilce pomník ve tvaru strašáka do bývalého zelí. Mluvčího továrny, korporátní obdobu vládního radarového zmocněnce. Družstevnice s neklesající hladinkou. Dvojici přistěhovalců, žijící po plot vlastního pozemku. Dělníka koledujícího si provokacemi o vyhazov z továrny. Dva aktivisty z Ekologického právního servisu v kabátě dle poslední módy. Každý zahraje pro Klusáka, co umí. Ještě záběr u pozůstalých lip při exkurzi v automobilce, zamávat, doprovodit mimo záznam vtipným komentářem a jde se dál, šup sem, šup tam, nám už je to všecko jedno. Jako patriotismus, jako lascívnost, jako aktivismus, jako rolnická idyla, jako udatný odpor proti továrnímu bezpráví. Šup sem, šup tam, nám už je to fuk.
Vít Klusák se přes všechen čas strávený v obci jen málo liší od televizní reportérky v úvodu filmu, která si vybere vhodného vesničana pro svou reportáž, položí neomaleně důvěrné a návodné otázky, naklade do úst hloupé nebo dramatické odpovědi, použije a zahodí ten žvást. Přijel s vykonstruovaným příběhem a ten také natočil. Je to příběh o zlé, cizácké továrně, která všechny zastrašila a uplatila, zbavila lidi půdy i obživy, krajinu duše a teď šikanuje své zaměstnance. A o dobrotivých vesničanech, již do úmoru dřeli na svých polích a nakonec je pod tlakem a výhrůžkami prodali. Jenže tak to u nikoho z těch, kdo ve filmu vystupují, nebylo a není. Továrna vlastně nikoho moc nešikanuje, režisér marně doufá ve stávku, koncern ale pečuje o občanskou vybavenost okolí, místní lidé svá pole vesměs stejně dávno neobdělávali, už dřív je pronajali družstvu, a dodatečně shrábli peníze.
Klusák chtěl natočit chvályhodný aktivistický film, řeklo by se. Nešlo mu to, protože postavy do svého příběhu nenašel, skutečnost byla jiná. Jenže on to nepoznal a trval na svém. Nepoznal, že pokud došlo k lámání páteří místních, událo se jiným, dříve než dorazil, a již křivě srostlo. Tragického nenašel nic, vše podstatné minul, zbyla fraška. Fraška s krásnými obrazy, svižná, působivá filmovou řečí a zábavná. Být Hyundaiem, příští film mu platím.
Někdy po deseti minutách, jindy po dnech a někdy nikdy proniká dokumentarista skrz ochrannou clonu, kterou se lidé chrání před světem. Přes ni je všechno zábavným hemžením bez účelu a smyslu, fanfarónství, vtipy, tipy, nápady razovitych lidí. Za clonou bývají opravdovější city, někdy postoje, zřídka i činy.
Cukrář ze štramberského náměstí se po půl hodině ód na sladkou medovost svých uší odmlčel, zavřel dveře ven z krámu i dozadu a řekl spíš mimo čas než kameře: Nenávidím to každodenní vedro tady u pece, celý život hnětu hloupé uši, syn mi odsud utekl, nebavilo ho to, všichni mi závidí obchod na náměstí, ale turisté už nejezdí, sotva se uživím, zavřu krám, už nemůžu. A teď běžte, co chcete ještě slyšet.
Snad to bylo jen malé a zbytečné, ale byla to pravda jednoho zpackaného života. Je na dokumentaristovi, aby ji našel, protože každý v sobě nese něco opravdového. O to ostatní jde pramálo, i když to bývá vtipnější.