Pane profesore, ráda bych s vámi udělala rozhovor o radosti.

Já mám radost, když se něco podaří, anebo když jste najednou potěšená tím, že jste. Že je to něco zvláštního, velkého. Jenom nevíte, jestli můžete ještě něco udělat, ale to nebudete řešit, protože tím řešením byste si kazila radost. Tak v ní radši zůstanete a budete jenom děkovat za možnost být.

Taky mám radost, když na něco přijdu, když něco objevím. Když najednou vidím, že je to ono. Trefené ve chvíli, kdy jsem ani nedoufal a kdy to jakoby ani není mým přičiněním. Když tomu dám jenom trošku vyniknout, promluvit.

Pak mně dělá radost, když najdu něco, o čem jsem si myslel, že zmizelo.

Předmět, nebo emoce?

Někdy to bývá i slovo. Dlouho si lámete hlavu a náhle – klíč, a ono se to otevře. Člověku dělají radost překvapení.

Zajímala mě radost, protože zdůrazňujete hraní si.

Hraju si, abych si ten život přece jenom víc zabydlel.

Festivalová dílna dialogického jednání, podzemní sál Divadla Inspirace. V hledišti pětadvacet lidí, zčásti zjevně maminky a tatínkové Vyskočilových studentů. V první řadě sám profesor Vyskočil. „Dialogické jednání je rozhovor se sebou samým v situaci veřejné samoty. Jste jako by sami, tedy v základní situaci hry. Nenavazujete vizuální kontakt s publikem, ale víte, že tu je. Vnímáte jeho podporující přítomnost. Kontakt navazujete řečí, je-li řeč jednáním a ne jen tím, co vydáváme. Jde o to soustředit se a v pravou chvíli se uvolnit. Cílem je dojít k úžasu z toho, co z nás vychází. Anebo taky nevychází. Kdo si to chce zkusit, prosím,“ pokyne pan profesor. Jeviště je černé, holé a prázdné. „Klidně se rozmýšlejte, jak dlouho budete chtít. Tady vás nikdo nežene.“

Je hra důležitá i pro dospělého?

Důležitější než pro dítě. Dítě je překvapovanější. Dospělý člověk je zvyklý na svou existenci a hra mu umožňuje objevovat ji v její základní podobě. Je také jedním z momentů sebepoznání. Tedy z toho nutně mít radost nemusíte, ale co zkusit sebe poznat tak, aby mi to tu radost dělalo? Lidi jsou na sebe příliš zvyklí. Lidi si myslí, že se znají.

Také vaši dvacetiletí studenti?

To víte, že ano! Zejména pokud má člověk ambice, tak se jim nějakým způsobem přizpůsobí. Kouká, kde by pochytil hotové věci, které sice nejsou tak úplně jeho, ale které má chuť ukazovat jako své. Třeba v herectví. Vždyť toho vidíte plnou televizi. Všechny seriály jsou přehlídkou klišé. Něčeho, na co jsme zvyklí jako na realitu. No ano, lidi se tak chovají, protože to jsou schémata, návyky. Ale abychom se poznali, potřebujeme z těch návyků vyjít. To jsou všechny ty fráze, kterými se televize jenom hemží, a je neuvěřitelné, jak nic neříkají, jenom přidávají další šprycli, aby příběh mohl o kousek popolízt. Lidi jsou rádi dramatičtí, protože to vidí v televizi. Oni jsou rádi dramatičtí i v životě. Televize napodobuje životní klišé a lidé napodobují to, co vidí v televizi. Hrajeme takové hry na honěnou.

Co napodobovali před padesáti lety?

Je otázka, kdy začíná existovat uniformita jednání a prožívání. Potřebujete se na něco denně dívat, ve svém volném čase pravidelně konzumovat. To je dneska dobré slovo.

Neumím si představit, že by lidé před padesáti lety nic nekonzumovali.

To se budete divit. Když jsem studoval herectví, museli jsme se učit objevovat partnera. Na příjímacích zkouškách umělo dost málo lidí předstírat ta osvědčená klišé. Museli jsme se učit pochopit, o co jde. Dneska je to jakoby hotové. Napodobujete, co jste už mockrát viděla. Přebíráte hotový model. Ti lidé o tom ani nevědí, zajatí preformovanými příběhy, vztahy.

Na plac stoupá první zájemkyně. Ačkoli Ivan Vyskočil nevydal žádné instrukce, jak na to, drobná žena evidentně ví. S pohledem fixujícím špičky kozaček rázuje zprava doleva, zleva doprava s výrazným, zřetelně artikulovaným monologem o stresu, zkouškách, dětech. Kdo by to byl řekl, jaká je na samomluvu podívaná. „Že vy jste Ivanina maminka? A víte, že to na konci byl skoro jive?“ obdivuje profesor. Upozorní na pár dalších zajímavých detailů, poptá se po rodině a opět se rozvalí do sedadla. „Ono opravdu není trapnějších situací než být viděn a sledován. Prosím, kdo chce další.“

Nemají vaši absolventi konflikty v „tradičních“ divadlech?

To už záleží na nich. Jestli je vzrušuje tvořit, nebo jestli jsou spíš pohodlnější a jdou osvědčenou, zaručenou cestou.

Proč se tak bojíme udělat chybu?

Myslím, že je to strachem z odmítnutí. Kdyby byl proces učení otevřený, bylo by jasné oběma stranám, že k učení chyba patří. Můj přítel Otakar Roubínek říkal, že největší zisk je správně pojmenovaná chyba. Je to otázka toho nespěchat. Dovolit si čas, dovolit si chybu. Chyba je výraz! Moci si dovolit udělat věci trochu jinak, než se čeká a než je hodnoceno na jedničku. Nechtít být na jedničku. Chtít se učit a nechtít hned umět.

Napsal jste, že je pro vás dosti zásadní lenošení. Vybavil se mi rozhovor s Václavem Klausem, který označuje dovolenou za přežitek. Jak vnímáte kulturu stresu?

Otázka je, jestli máte proč si dovolovat. Jestli se chcete radovat, s někým se setkat, s něčím se seznámit, nebo jestli chcete jen nabrat a proběhnout.

Mnoho škol nás vede k defraudaci. Děláme si zásoby vědomostí. Nic z toho nechápeme. Nic nemáme zažitého. Nic z toho se netýká našeho bytí, naší osobnosti. Ovšem co je na hromadě, se velice snadno eviduje, protože se to jenom odškrtává. Kvantitativní přístup vede do skladiště. Proto je třeba té svobody. Možnosti volby a tolerance k těm, kteří chtějí něco jiného, než dávají obecně platné normy. Aby nebyly jen jedny. Aby lidé mohli dospět k tomu zkoušet a mít prostor a čas. A jinak to nejde, mluvíme-li o tvořivosti. Ta se rodí, vyvíjí. Tvořivost není umět hrát tvořivost. Lidé se neumějí radovat, jenom hrajou, že se radují, a někdy to hrajou hrozně špatně. Protože to hrajou na jedno kopyto.

Ale proč se neumějí radovat?

Jestliže si hrajete, rušíte. Vybočujete z toho, co se patří, nebo dělá, nebo je výnosné. K hraní taky potřebujete partnera. To se pak člověk až zarazí, když zjistí, že se raduje sám. Ale když se raduje s někým – to je ta empatie, o které se tak často mluví. Jenomže řeč je něco jiného než mluvení. Nejde jen o podávání informací, ale o vzájemnost.

Jak vypadá divák, který je herci partnerem?

Sice s ním nemůžete vést rozhovor přímo, ale stejně probíhá – nejen tím, co vidíte, ale i tím, co vlastním tělem příjímáte. Jestliže jsem rád za zpětnou vazbu, musím být zároveň otevřený a přijímající. Je to protikladné, ale opaky musejí být v souladu.

Na jevišti se střídají další zájemci, nebo spíš zájemkyně. Mladá paní pozdraví ošlapaná prkna „Dobrý den!“ a pak přizná, že si to připravila, aby se měla od čeho odpíchnout. Bezradnost přiznávají skoro všichni. Proč sem sakra lezu? Kam se mám asi dívat, když dopředu nesmím? Kdy budu moct pryč? Zkoušejí ji rozchodit. Jedna slečna si z rozpačitosti plácne na zadek a funguje to. Když to zopakuje, už ne. Mladík ze sebe za určené dvě minuty nevypraví slovo a vše odehraje gesty. „Jakuba by sem donedávna nikdo nedostal,“ říká mírně Ivan Vyskočil. „A vidíte…“ Než odezní počáteční chaos, trvá to pět až deset setkání. Systematické studium je na tři roky.

Setkáváme se během festivalu vašich studentů Autorská tvorba nablízko. Přicházejí sem diváci-partneři?

Někteří ano. Ale já si nemyslím, že naši studenti všechno umějí. Nebo že je škola může všechno naučit. Vůbec ne. Škola by se měla pokusit otevřít cestu. Není potřeba dojít ve škole k výsledku. Je dobré, když se vyrýsuje pěšinka, třeba za dvacet třicet let. Nikoho není třeba nutit, aby k ní dospěl dřív. Je to zase otázka svobody jako objevené přijaté nutnosti. To není jenom marxistické, to je i Aristoteles. Najednou poznáte, bez čeho nemůžete být.

Jakými kroky jste se dostal k dialogickému jednání?

Já jsem nikdy nechtěl dělat „normální“ divadlo. Zajímalo mě scénické působení, které víc vychází ze hry a kde jsem soustředění a uvolnění taky víc potřeboval. Učil jsem se díky vlastním nezdarům: že jsem opakoval chyby, že jsem si nedal dostatek času, že jsem byl netrpělivý, chtěl to rychle uzavřít… Díky těm nezdarům jsem, a poměrně dlouho, dospíval k dialogickému jednání jako k jedné z možných cest. Dialogické, kontrastní či dialektické. Jsme zvyklí, že nejprve musí přijít A a pak B, ale ono se to děje i obráceně. Na vás je poznat ten moment. Což je dost těžké. Ono se to neopakuje.

Učíte studenty, jak se poznat. Zvládnou to všichni?

Já učím studenty, jak nespěchat. Mohou se to naučit ti, kteří nechtějí hned umět. Kteří to dokonce chtějí risknout. Vím, že nic nevím… Zase ten Sokrates. Učím dělat si veřejnou samotu na agoře. Ale hlavní je, že se chci něco dozvědět a hledám jak!

Ivan Vyskočil

Ivan Vyskočil

FOTO: ČTK

Jaká byla vaše nejlépe pojmenovaná chyba?

Já bohužel takhle dobrou paměť nemám! Mám dojem, že překonání spěchu. Nechat určité věci dojít, a přitom nebýt povolený. Třeba se zdržet, ale udělat věci přesně a úplně. Žádné „chtít to mít z krku a zas být o kousek dál“. Kde?

A všichni do vás hučí: Kdy už to bude?

Já proto nerad dávám termín. Říkám: až to bude dobře udělané. Anebo se omluvím, že to v tomto termínu ještě nejsem schopen dobře udělat. A když to přece jenom dodáte, jakoby si kvalitu pro sebe trochu omluvíte vlastním spěchem. Ale moc dobře víte, kde to skřípe.

Stalo se vám někdy, že se věc „přenosila“?

Stalo. Na začátku jsem říkal, že jedna z velkých radostí je, když se objeví něco ztraceného. Něco, co jste začala dělat, nestačila na to, nechala toho. Přijdete za dvacet let a ono se vám to vylíhlo! Už to nemůžete prodat, na to je pozdě, ale vlastně nechcete, protože máte radost z toho, že to s vámi celou dobu putovalo a teď to je, jak má být. Možná je to vklad do budoucna, naděje, kterou je taky třeba neustále mít. Otevřenost. Aby člověk mohl mít radost, víte. Ale vždyť to znáte. To má každý člověk. Jenom protože o tom hovoříme jako o tématu, vypadá to, že já toho mám víc. Kdepak! To máte jako s příběhy. Mě už je nezajímá vymýšlet. Byla doba, kdy jsem tím žil. Dával jsem si dohromady spousty příběhů, a hrome, byly to dobré příběhy, které jsem měl, před těmi třiceti, čtyřiceti lety. Jakže to bylo? Přemýšlíte a najednou zjistíte, že už vás nebaví. Že už je nechcete ani vyprávět. Jako kdybyste ztratila partnera. Toho, komu, proč vyprávět. Příběhy jako všechny věci, které děláte, potřebují to komu, pro koho.

To by znamenalo, že dnešní partneři jsou necitliví?

Nevím. Některým jsem hrozně rád vyprávěl, ale ti už nežijí. Nebo už není určité místo, atmosféra, která mě měla k vyprávění příběhů. Anebo je možné, že tu je jiná sytost a není potřeba, abych já ten kus chleba ulamoval.

Je místo samo o sobě důležité?

To víte, že místa vybavovala v člověku příběhy, jako by tam byly a on je nechával k sobě přijít. Jako Reduta. Ale to bylo spojeno s oním časem, padesátým sedmým, osmým rokem. Když jsem sešel dolů po schodech, uviděl plyšová kanapátka. Tam jsem si takhle stoupnul a rozhlídl se a říkal, teď můžu nepřítomným vyprávět příběhy, jako by mi je vyprávěli oni. Jako kdybych já vypravoval díky nim. Když přišli lidi, měl jsem často totéž ponoukání. Často jsem říkal to, co jsem nikdy předtím neslyšel. Sama sebe jsem poslouchal a říkal si, hrome, jak jsem na tohle mohl přijít, jak mohla tahle hra vůbec vzniknout. No, vznikla. Bylo to místem, časem a taky určitou zkušeností setkání.

To je právě dialogické jednání. Ale tohle nemůžu nikoho učit. Jen k první krok k otevření. Proto, když se studenti ptají, k čemu je dialogické jednání, říkám: k ničemu. Je k tomu, co z něj uděláte. Je to otázka vaší tvorby. Vaší potřeby. A taky toho nic, které objevíte. V tu ránu je to něco. Ale aby tam bylo něco, je potřeba volný prostor. Aby tam nebylo nic. Nebo bylo nic. Někteří tomu říkají improvizace. Ale improvizace není vtipkování. Neznamená říct co nejrychleji něco nejvtipnějšího, není soubojem ani bavením diváků. Znamená být poslušen toho, co tam v ten moment je a být vůči tomu otevřený, i když nevíte nic, protože vás nic nenapadá. Ale vyslovit to nic a nechtít hned něco, to je vám ohromné dobrodružství.

Plná prázdnota. Průhled do toho, co přijde.

Víte, čemu můžu učit studenty? Mít odvahu. A oni jsou odvážnější. Učení není nikdy stejné. Není rovnoměrné. Je to hrozný neřád. Najednou zjistíte, že jste na tom hůř než na začátku. Takže otázka je mít odvahu k tomu neklesnout a nebýt zoufalý a jít do toho znovu. Takové salto mortale se opakuje dvakrát třikrát. Teprve potom zjistíte, že můžete s určitou jistotou jít a třeba chtít víc. Ale musíte mít zkušenost třikrát překonaného neštěstí. Zrady, zmaru, křiku, strachu, ztroskotání. To někdy bývá o hubu. Někdy hodně. Ale záleží na tom vzpamatovat se pokud možno brzo. Ne rychle. Brzo.