Všichni víme, že Magnesia Litera je nejprestižnější literární ocenění u nás, protože je v televizi. Ostatní ceny se taky snažily, navíc jsou často o desetiletí starší, ale nezískaly holt správného strategického partnera. Jistě by znělo krásně, kdyby divák ČT 2 sobotu co sobotu uslyšel z bedny předávání Sazka Ceny Jaroslava Seiferta, Unipetrol Ceny Revolver Revue, Volkswagen Ceny Jiřího Ortena a konečně ČEZ Státní ceny za literaturu. Ale na to si ještě nějaký čas počkáme.

Česká literatura je mezinárodní. Jen proto může její nejviditelnější ocenění nést latinský název minerálky, kterou proslavil Němec a dnes ji vlastní Ital ve městě ovládaném Rusy. Ale vzhledem k tomu, že stejné minerálky platí Českého slavíka, Českého lva, soutěž Czech Grand Design i už zmíněnou Českou Miss, není na tom názvu vlastně nic překvapujícího.

Jediné, co Magnesii Liteře ještě chybí k tomu, aby byla opravdu prestižní cenou, je rebel, který by ji odmítl. Zatímco operní pěvkyně Naděžda Kniplová odmítla Thálii, astronom Jiří Grygar Českou hlavu a Jan Kaplický Cenu ministerstva kultury za přínos architektuře, čeští spisovatelé si pro diplom vždycky rádi přijdou. Není to přitom spisovatelská nutnost, koneckonců Sartre se vykašlal na Nobelovku a Harold Pinter na šlechtický titul. Kdyby si nějaký ten romanopisec při předávání aspoň zalepil pusu, jako kdysi skupina Kryštof při přenosu ze Slavíků…

Ale ono vlastně není proti čemu protestovat. České literární ceny nemají koncepci ani názor, každý rok jsme rádi, že vůbec bylo koho ocenit, ke knížce se přičiní páska Vítěz Magnesie Litery a ta zvedne prodejnost z dvou tisíc výtisků na deset. Snažit se v tomhle o nějaké rebelství je jako dělat z minerálky bublifuk. Ve Francii Houellebecq provokuje všechny, u nás by provokoval akorát sám sebe. Takže se těšme na Knihu desetiletí, jistě to bude úctyhodná, decentní, minerální televizní podívaná.