Divadlo Komedie se, zdá se, obecně posunuje k politickým tématům.

Je to záměr. Důraz na politická témata úzce souvisí s tříletým dramaturgickým projektem Mitteleuropa, který Divadlo Komedie realizuje od roku 2008 v rámci takzvaných národních sezón – české, německé a právě probíhající rakouské.

Současný stav věcí, to co se okolo nás v poslední době děje, v čem žijeme, člověka prostě nutí pátrat po příčině. A bez toho, abychom si nejdřív uklidili před vlastním prahem, to nejde. Takže jsme se od novodobé české historie a nevyřešené minulosti dopracovali přes zlomové dějinné události 20. století až k současnosti – analyzujeme rozklad. Rakouská sezóna v Divadle Komedie ostatně nese podtitul Analýza rozkladu.

Reagujeme taky pochopitelně na aktuální události, které se nás bezprostředně týkají. To nekonečné mlžení ze strany magistrátu, který už víc než rok „hledá řešení“ finanční situace Divadla Komedie, začíná být opravdu groteskní. A nejde samozřejmě jen o Komedii. Způsob hospodaření nejen v oblasti kultury je, na to, že se Praha ráda srovnává s ostatními evropskými velkoměsty, dost nestandardní.

Mluvíte o nevyřešené minulosti. Jaké jste si v ní konkrétně vy našla kořeny našeho současného „rozkladu“?

Můžu mluvit jenom o tom, co znám, v čem mám osobní zkušenost. O normalizaci, respektive totálním rozkladu – převratu – euforii – vystřízlivění – kocovině… a zase rozkladu. Když jde pak člověk přes svůj život dál do minulosti, zjistí, že historie se bohužel opravdu opakuje. Vždycky (asi nás brzy čeká zase nějaká revoluce).

To znamená, že se neumíme a asi ani nemůžeme úplně zbavit určitých modelů chování, které nás vždy neomylně dovedou k opakování stejných chyb. Pamatuju si docela přesně to normalizační šedé peklo, které mě do mých čtrnácti let obklopovalo. Ta neustálá přítomnost něčeho, co se nazývá ONI a co vám v každé životní situaci poslouží jako alibi. Snažila jsem se to nějak pojmenovat v inscenaci Hrdinové jako my – člověk přestane být sám sebou, vzdá se veškeré individuality a úplně se zbaví odpovědnosti za své jednání, protože všechno určují dotyční ONI. Je to tak pohodlné! Když pak dojde ke změně, ONI pochopitelně můžou za to, že já jsem byl takový zbabělec, přisluhovač a slaboch, že jsem se jim nedokázal postavit. Ale vždyť jsem nikomu neublížil…

Přesně o tom psal taky Horváth, autor Víry, lásky, naděje, ve svých hrách a románech. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století přesně vycítil nebezpečí nástupu fašismu a upozorňoval na to, že v době krize je velice snadné vyvolat v „obyčejném člověku“ strach o holou existenci a přesvědčit ho, že za ty jeho problémy někdo může a někdo jiný je dokáže jednoduše vyřešit. A už zase: my a ONI – židi, skopčáci, komunisti, rusáci, socani nebo třeba muslimové, dosaďte si, koho chcete. Vede to jen k populismu, manipulaci a zneužití moci ve prospěch nějaké vyšinuté ideje.

Při inscenaci Víry, lásky, naděje jste v duchu politizace, nebo lépe aktualizace, sahala i do původního textu. Čeho jste tím chtěla docílit?

Přesah Horváthovy hry do současnosti jsme pomocí „škrtů“ nebo zmenšením počtu postav jen posílili. Do původního textu jsme zase tolik nezasahovali, šlo o běžné inscenační postupy, díky kterým se podle mě podařilo zdůraznit výsledné sdělení.

Přidali jsme Soudcův předvolební proslov, který je však naprosto v duchu autorovy metody koláží konkrétních citací – v tomto případě citací představitelů naší současné politické reprezentace převzatých jedna ku jedné z médií, volebních letáků a webových stránek několika vládnoucích stran.

Podobně jsme postupovali i v případě velké scény odehrávající se v originále před takzvaným Úřadem pro veřejné blaho. Jde o důležitý obraz, kdy se hlavní hrdinka Alžběta setká s lidmi, kteří mají na rozdíl od ní skutečné problémy. Invalidé, nezaměstnaní, sirotci a podobní nešťastníci. V žádném případě jsem nechtěla právě v této souvislosti použít takové ty běžné divadelní prostředky jako ošuntělé kostýmy, umouněné tváře, berle a podobně. A tak došlo ke spolupráci s divadlem lidí bez domova Ježek a čížek.

Původní text jsme tedy doplnili po horváthovsku o autentický materiál – šlo mi o konfrontaci divadelního a reálného světa.

Shodou okolností jsem teď četl jednu lingvistickou studii o normalizaci, kde se psalo, že politika byla v té době v podstatě založena na opakování, recyklování frází, které zcela pozbyly jakýkoliv obsah. Měla jste při vybírání citací současných politiků z médií podobný pocit?

Co se týče konkrétně jejich výroků o sociálně vyloučených, to jsem byla spíš v šoku. Je to jeden z těch příkladů, kdy vám běhá mráz po zádech při představě, že by se něco takového opravdu zrealizovalo. Překvapuje mě, že lidé – tedy voliči – na něco takového slyší, že si strany napříč politickým spektrem vůbec dovolí na heslech typu „Vyčistíme ulice od nepřizpůsobivých živlů“ postavit předvolební kampaň, ve které dokonce uspějí. Vypovídá to dost o nás samotných – asi jsme už úplně otupěli. Dokud se takové nehoráznosti nesetkají se silným odporem veřejnosti a pro ty, kdo je hlásají, nebudou znamenat žádné důsledky, nemůžeme se považovat za vyspělou společnost a už vůbec ne za součást Evropy. V tomto světle se stávají prázdnými právě pojmy jako víra, láska nebo naděje. Když v dnešní době ještě něčemu věříte, jste většinou za naivního blbečka, ze kterého má většina našich „uvědomělých“ spoluobčanů tak akorát srandu.

Nakolik vás zajímají reakce publika? Třeba v onom vámi zmiňovaném momentu ve Víře, lásce, naději, kde se rozsvítí a probíhá předvolební mítink?

Publikum je pro mě podstatnou součástí veškerého divadelního dění. Neumím se tvářit, jako by tam ti lidé nebyli. Čtvrtá stěna pro mě neexistuje, baví mě tu hranici porušovat, hrát si s různými možnostmi prolínání reality a divadla. Snažíme se tak dávat divákům najevo, že o nich víme, že s nimi počítáme a že všechno, o čem na jevišti mluvíme, se jich bezprostředně týká. Aniž bychom je nutili aktivně se zapojovat do děje, musí se v určitých chvílích zbavit své role nezávislého pozorovatele. Stačí třeba jenom rozsvítit v sále a nechat bezdomovce hlediště doslova rozžít. Reakci samozřejmě očekávám, počítám s ní a jsem na ni pokaždé zvědavá.

Lidé ze souboru Ježek a čížek dodali celé inscenaci sociální rozměr. Je pro vás jako autorku důležitý?

Všechno, o čem herci z Ježka a čížka v inscenaci mluví, vyplývá z jejich osobních zkušeností. Nevystupují v žádných rolích, mluví a jednají jenom sami za sebe. To byl záměr a jejich výstup jsme i podle toho připravovali – konkrétní repliky postav z Horváthovy hry jsme nahradili autentickými příběhy skutečných lidí. A ty navíc přímo konfrontujeme s proslovem politika, který nabízí řešení typu „akční plán“ nebo „vyčistíme ulice“. „Nepřizpůsobivé živly“ a „závadové osoby“ prostě taky na chvíli dostanou slovo. Často opakují otřepané fráze, ale často taky vyprávějí dost smutné a tragické příběhy. Tím, že si je vyslechneme, možná pomůžeme víc, než když někomu na ulici hodíme pár drobných na krabičák.

To byla pro mě zajímavá zkušenost. Otřepanost jejich frází. Neměla jste nějakou profesionální úchylku je korigovat? Zvlášť když je zjevné, že za těmi frázemi jsou bez výjimky fascinující životní příběhy.

Je v tom několik věcí dohromady. Jednak existuje určitá, jasně daná, pevná struktura představení, ve které by tato scéna neměla převážit nebo zastínit ostatní. Herců z Ježka a čížka je osm, každý z nich musí vmáčknout svůj příběh do několika vět. Už to samo o sobě je velké omezení a může se stát, že když pak řeknou opravdu jen nejdůležitější fakta, zní to jako fráze.

Na druhé straně je ale zajímavé, že se některé motivy často opakují – exekutoři, invalidní důchod, druhá šance… To podle mě něco znamená. Je to signál, že někde je něco špatně.

Detaily si pak můžete přečíst aspoň v programu. A narazíte na případy týrání dětí, sexuálního zneužívání, na psychiatrické diagnózy nebo pouhé nešťastné shody náhod, které však ty lidi dostanou do situace, z níž se sami, bez pomoci druhých, nemají šanci dostat. Sletět o několik pater níž je snadné, stačí jenom šlápnout vedle. Ale vyškrábat se s tím, co z vás po tom pádu zbylo, zase nahoru, už je skoro nemožné. Ano, zní to jako fráze, ale tak to prostě je.

Další věc je, že jsem opravdu chtěla zachovat maximální autenticitu a nechat je mluvit o tom, co by podle nich ti ostatní měli slyšet. Mají možnost se na chvilku zbavit značky bezdomovec, která, buďme upřímní, často slouží i jako alibi. V inscenaci Víra, láska, naděje za ně nemluví novináři, politici nebo sociální pracovníci. Pozornost je v té chvíli upřena jen na herce Ježka a čížka, oni sami rozhodují o tom, čím nás – většinu – osloví. Máme jedinou dohodu – to, co řeknou, musí být pravdivé. Pokud se třeba v jejich životě něco změní, nebo se třeba změní jejich vlastní pohled na věc, promění se i jejich výstup. Ostatní je jen na nich. Dostanou šanci a pouze na nich záleží, jak ji využijí.

Zpět k vám. Proč jste se posunula od kostýmního výtvarnictví a scénografie k režii?

To tak nějak vyplynulo ze situace. Všechno, na čem v Divadle Komedie pracuju, se mě vždycky týkalo a týká. Inscenace pokaždé nějakým způsobem reagují na to, jak a kde žijeme, dotýkají se kontroverzních témat, řeší existenciální nebo palčivé společenské otázky. To je to, co mě na divadle zajímá, konkrétní téma a živý – skutečný – člověk, který je reprezentuje.

Prostřednictvím režie se můžu zásadnějším způsobem vyjadřovat k tomu, co považuju za podstatné, já sama za sebe. Můžu upozornit na něco, čím je podle mého názoru potřeba se zabývat. Sice s úsměvem, s nadhledem, ale, jak se říká, bez příkras – otevřeně, přímo. Dalo by se to taky nazvat jako vyjádření občanského postoje.

Navíc bych se asi do něčeho podobného nikdy nepustila, kdybych se nemohla spolehnout na své spolupracovníky, se kterými už několik let tak intenzivně v Divadle Komedie trávím čas.

Opakovaně používáte spojení „řešit“ společenské otázky, problémy…

Jéžiš! Teď vypadám jako nějaký světanápravce… Ale společensky angažované divadlo je opravdu to, co mě zajímá a oslovuje. Vidím v tom obrovský potenciál. Dělat divadlo takhle pro mě má smysl.