Thomas Bernhard
Velký, nepochopitelný hlad
Přeložil Radovan Charvát.
Prostor

V první polovině padesátých let minulého století příští sarkastický kritik svých rakouských spoluobčanů Thomas Bernhard teprve hledal svůj výraz, bylo mu dvacet a pár a ještě viděl svět okouzlenýma očima a byl na něm patrný sklon k venkovské a přírodní lyrice. Ale už v té době se rozhlížel skoro hrabalovsky a ta největší dramata nacházel v obyčejném životě kolem sebe. Fragment Ital, který se v knize objevuje po boku jeho raných textů, je mladší (1964, později se k němu Bernhard vrátil v románu Vyhlazení) a v něm už se objevuje spisovatel, který s úšklebkem ukazuje na nahatého krále: V Římě sedí vždy nesprávní lidé, v každém státě sedí, v každém městě, v parlamentu a ve vládě, vždycky nesprávní lidé.

Julien Gracq
Zasmušilý krasavec
Přeložil Miroslav Drozd.
Dauphin

Romány můžeme dělit podle toho, zda ke čtení je příběh nebo naopak to, co je do něj vplétáno. Krasavec patří k druhému typu. Popis letního pobytu náhodné skupiny hostů hotelu Ve vlnách na bretaňském pobřeží, která „krouží“ kolem Allana, nedostupného a výstředního muže, je banální. To, co z něj dělá mimořádné literární dílo, jsou dialogy v kontrastu s vášněmi a sny, a hlavně s tajemstvím jednotlivých postav. A s vnitřním hlasem vypravěče, jenž je též k Allanovi neúprosně přitahován. Už dávno mě překvapila skutečnost, že vášeň není fixní idea, úzký okruh vnucený hlavním zájmům, zesplavnění života prostřednictvím zvláštního svahu, jejž si člověk rád vykresluje, ale daleko spíše jakési kypící vření, životní anarchie, jako nějaké tělo leptané kyselinou.

Pierre Bayard
Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli
Přeložila Petra James.
Host

Narodil jsem se v prostředí, kde se příliš nečetlo, čtení mi nepůsobilo nijak zvláštní potěšení, a stejně jsem neměl příliš času se mu věnovat. Shodou okolností (v životě tak obvyklých) jsem se proto často ocitl v delikátních situacích, kdy jsem byl nucen se vyjadřovat o knihách, které jsem nečetl. Jelikož vyučuji na univerzitě, nemůžu se vyhnout povinnosti mluvit o knihách, které jsem ve většině případů ani neotevřel. Pravdou je, že totéž platí pro většinu studentů, kteří mě poslouchají. A jak by škodolibě k úvaze Pierra Bayarda dodal Oscar Wilde (ostatně sám autor ho cituje), i pro literární recenzenty je lepší, aby knihu, o které píší, nečetli, aspoň nebudou zaujatí. Teď jen, proč je Bayardův spisek mezi českou literární kritikou, zdá se podle množství článků o ní, tak oblíbený?

Alain de Botton
Umění cestovat
Přeložila Alice Hyrmanová McElveen.
Kniha Zlín

Zatímco pro klasického filosofa je použití názvu jeho vědy v jiné oblasti než filosofické svatokrádeží, ostatním příslušníkům lidského rodu je to úplně jedno. Jako bychom i tuto část lidského konání chtěli demokratizovat a zvláštní proměnit v obecné. Proto o knihách Alaina de Bottona (1969), Švýcara žijícího v Londýně, označených jako „filosofie běžného života“, máme celkem jasnou představu. Textů o cestování vychází sice hodně, autora však v tomto případě nezajímá dostupnost moře, ceny taxislužby nebo lokace pamětihodností. Zabývá se důvody cestování, smyslem této pošetilosti a vypomáhá si přitom zkušenostmi jiných, třeba Huysmanse, Baudelaira, Wordswortha nebo Flauberta. To, co Flaubert v egyptské kultuře objevil a uvítal, byla její naprostá ochota přijmout dualitu lidské existence: hovno – duchovno, smrt – život, sexualita – čistota, šílenství – zdravý rozum.

Frank Boldt
Cheb – město evropských dějin

Esej o česko-německé koexistenci
Přeložil Vladimír Cinke.
Paseka

Autor (1942–2006) byl německý slavista, studoval v druhé polovině šedesátých let v Praze a stal se věrným, avšak příkladně kritickým čechofilem.
Když to prasklo, odstěhoval se z dobrého bydla v Brémách do Chebu, stal se českým občanem a založil tu kromě jiného nezávislý regionální nadační dům Evropské / Europäisches Comenium. Esej o Chebu je úžasný text, který nikoho nešetří. Připomene jako typický obraz šíleného století, že se v Chebu v roce 1938 vypalovaly synagogy, ovšem o deset let později to postihlo kostely. Poznámkami a komentáři, které mají povahu vynikajícího doprovodu, opatřil esej Boldtův přítel, český historik Vratislav Vaníček.