Říkáte, že před čtenářem svých knih cítíte trému. Proč?

Protože třeba když mi řeknete, že jste četla Noční práci, tak cítím hrozně křehkou nedokonalost tý knížky. Furt mám vůči ní dluh. Když jsem ji dodělával, tak jsem měl s kamarádem Alexem Zuckerem turné po Anglii s americkým vydáním Sestry. Já jsem tam strašně nechtěl. Ale na tohle neřeknete ne. Tam bylo třeba čtení v Oxfordu, kde jsem spal v pokoji, ve kterým předtím spal Hrabal. Vlastně jsem byl jedinej českej spisovatel za strašně dlouhou dobu, kterej se dostal se svou knížkou do Oxfordu. Takže jsem byl jakoby rád. Ale zároveň jsem se proklínal a drásal, protože jsem věděl, že jsem měl sedět a dodělat Noční práci.

Noční práci jste psal v Německu a ve Francii, Sestru taky v Německu. Psal jste vůbec nějakou knížku v Česku? Nebo musíte k psaní někam utíkat?

Je pravda, že z mých próz ani jedna nevznikla tady. A že mi to začíná vadit. No ale prostě nemám chalupu, nebyl jsem si schopen za celý život vydělat na ateliér. Takže jedna próza vznikla v Americe, jedna ve Francii, asi dvě v Holandsku. Chtěl bych to strašně moc změnit. Cestování už nenávidím, ničí mi soustředění.

Já mám teďka zas hrozný cukání psát knížku. Ale vím, že pro mě je těžší najít prostor, kde bych ji napsal, než ji napsat. Pro autora jako já to znamená sehnat pro rodinu peníze na několik měsíců. Pak musím na čtyři až pět měsíců najít prachy pro sebe. Díky tomu, že mi vycházej knihy asi ve dvaceti jazycích, tak je seženu. Ale protože už mi nebude třicet, ale bude mi padesát, tak musím taky myslet na to, co bude potom, až se vrátím s napsanou knihou, z čeho budeme žít.

Je to tak, že vás živí v podstatě jen překlady? Že jinak se literaturou uživit nedá?

Ne, nedá. Proto dělám v novinách. Ale to je česká tradice. Všichni spisovatelé, ať to byl Gellner, Čapek, Hašek, ať to byl, já nevím, Eduard Bass a další, dělali v novinách. Protože tahle země těch spisovatelů třicet neuživí.

A úspěch v Americe je jenom o algebře. Chci tou algebrou říct, že je tam prostě a jednoduše víc lidí. Když se chytnete, máte větší honorář. Máte ale taky tisícinásobnou konkurenci.

Jediní, komu trošku závidím, jsou bratři Poláci. Z jednoduchýho důvodu, že autoři, který prodávaj tolik jako já a jsou zhruba stejně starý, se prostě uživěj, protože ta zem je čtyřikrát větší.

Andrzej Stasiuk třeba?

No jasně! Ten bydlí na venkově a ještě si teď postavil vlastní altánek, aby na něj nemohla mluvit manželka, která mu vydává knihy.

Ale z mý strany to není stížnost. Já jenom říkám, jak to je. Mám zřejmě hypertrofovaný historický vědomí, takže dobře vím, že generace otců, jako je můj táta, jako je Havel, se mohla ocitnout ve vězení. A někteří se ocitli. Já vím, že generace dědů, ať je to dědeček Klíma, ať je to dědeček Lustig, byla v lágrech, takže sám sobě říkám – drž hubu.

Já když se srovnávám s norským spisovatelem, tak bych zaplakal. Ale měl bych se srovnávat spíš s ukrajinským. Tak to prostě je.

Ve svém článku z letošního lipského veletrhu knih píšete: „K napsání knihy potřebujete spoustu samoty a spoustu soustředění, ale pokud ji napíšete a někdo ji vydá, měníte se okamžitě z introverta v extroverta. Normální člověk to nedělá, aby lezl vykládat o své duši do televize, dělal každou hodinu rozhovor s jiným novinářem, četl lidem nahlas svoje výplody… no, normální lidé nepíší.“ V jakém smyslu podle vás musí být spisovatel nenormální, když normální lidé knihy nepíšou?

Tady jsem si trochu pomohl, protože jde o úsloví Ludvíka Vaculíka. Že normální lidi nepíšou. A je to pravda, není úplně normální psát knihy. Ale nevím, jestli nejde jenom o nějaký pyšný přesvědčení.

Já si myslím, že mám v sobě dva lidi, že normálně vařím dětem špagety, nebo někde nakupuju rohlíky, nebo někde jedu ve vlaku a jeden člověk ve mně normálně žije. A tam dole je druhej, kterej vše nepřetržitě vyhodnocuje – jde to použít, nejde to použít, nepřetržité denní snění. A i když je kniha napsaná, tak třeba nastupuju do tramvaje a přemejšlím, že seškrtám třetí odstavec. Ale možná je tohle celé jenom nějaká pyšná představa o výjimečnosti. Inženýr, kterej navrhuje most, taky doma myje nádobí a myslí na to, jakej bude pilíř.

Fakt je, že naprostá většina spisovatelů jsou introverti. Kvůli tomu soustředění a samotě. Jenže abyste mohla psát další knihu, dost pomůže, když tu starou prodáte. V tom okamžiku je dneska v určitým smyslu nutná festivalizace literatury tlakem, kterým se měníte v extroverta.

Jak v tom případě snášíte autorská čtení? Prý jste je dlouho odmítal.

Je pravda, že já to většinou nedokážu brát vážně – mluvit o tom, o čem píšu. Ale četl jsem veřejně tolikrát, že když se ztrapním, nebo se něco nepovede, tak už si z toho nic nedělám.

Jak jste jako člověk, který sám píše o jiných knihách, vnímal kritiky po vydání své poslední knihy Chladnou zemí?

To bylo úplně směšný. Byly vesměs mizerný, většina recenzentů ji nepřečetla. Ale nebudu říkat jména, nemám potřebu tu někoho ztrapňovat.

Cítil jste po získání Seifertovy ceny něco jako zadostiučinění?

Mnozí, kteří tu knihu kritizovali, najednou zjistili, že není tak špatná. Já to necítím jako zadostiučinění, spíš jako pokračování haškovský komiky. Když si přečtete knížku Jaroslava Haška Galerie karikatur, kterou jsem četl jako dvanáctiletej kluk ve vaně a hýkal smíchy, tak zjistíte, že je všechno furt stejný. Maličkatý prostředí i takový to – někdo do tebe drcne a pak, když se mu to hodí, tak tě obejme.

Seifertovu cenu před vámi získali například Zbyněk Hejda, Petr Kabeš nebo Jiří Kolář. Lidé, které často zmiňujete jako své oblíbené autory, nebo dokonce vzory…

Bez Hrabala, bez Havla, bez Koláře, bez Kabeše, bez Hejdy bych byl prostě jinej člověk.

Já jsem tu cenu hodně prožíval. To je fakt, jak jsem někde říkal, že jsem o ní vyloženě snil. Když jsem seděl ve vlaku a měl jsem nějaký takový chvíle hořkosti, tak jsem si říkal: tyjo, kdybych dostal tuhle cenu… A nevěřil jsem tomu. Vůbec. Přiznávám se k úplně dětský radosti. A byl jsem šťastnej za knihu Chladnou zemí. I kvůli tomu, že ty recenze byly opravdu děsný, já z nich měl pocit hroznýho osamocení. A pak lidi z komise uznali, že se tahle knížka povedla. To bylo obrovský.

Těch dvě stě padesát tisíc k tomu je taky nádhernejch, bezvadnejch, ale ty zmizej. Kdežto cena…

Jáchym Topol

Jáchym Topol

FOTO: ČTK

Dvě vaše předchozí knížky, Noční práceKloktat dehet, se odehrávají v roce 1968 a jejich hlavním hrdinou je kluk, který opatruje svého mladšího bratra. V Noční práci bratři přijíždějí roku 1968 z Prahy na vesnici. Vy sám, taky Pražák, jste šel roku 1968 na vesnici do první třídy. Pamatujete si, jak to probíhalo?

Velmi dobře. Protože pro mě a asi i pro bratra byl přechod na vesnici daleko závažnější než příchod vojsk. Bylo to tak, že jsem v první třídě byl jedinej, kterej měl oblek. A ostatní byly drsný venkovský děti.

Ale mně se to prolíná, tyhle dvě knížky. A vím, že někteří nakladatelé s nimi nebyli spokojení, oni potřebujou napsat, o čem to je, a najednou mají dvě knížky na stejný téma: dva bratři a rok 68. Ale to zas nezajímá mě. To je moje svoboda. A potřeboval jsem to tak napsat. A proč jsem to udělal, já nevím. Asi to téma ve mně bylo hluboce zahryzlý. Přitom ten rok 68 je tam spíš takovej sen. Nechápu, že knížek na tohle téma nejsou v Čechách desítky. Protože jste malý dítě a vidíte tanky, jak se valej, a slyšíte střelbu… To je obrovskej zážitek.

Proč téma dvou bratrů?

Tak asi to je můj život. Ale nejde o žádný deníčky nebo autobiografie.

Vy tyhle žánry prý nemáte moc rád.

Moc mě nebaví, no. Zvlášť po tak obrovských knihách, jako jsou Divišova Teorie spolehlivosti nebo Zábranův Celý život.

Co je tedy podle vás za žánr vaše próza Supermarket sovětských hrdinů? To je přece tak trochu cestovní deník.

Tam toho je ale strašně vymyšlenýho. Není to cestovní kronika. I jména jsou falešný. Je to taková sranda. A je to taky trošku odpověď na starší text Petra Placáka Po stopách partyzánských bojů. V roce 88 jsme podnikli cestu na Slovensko. S Petrem a několika kamarádama. Hledali jsme a našli starý partyzány, spolubojovníky Petrova táty Bedřicha Placáka. Popíjeli jsme s nima kořalku, spali u nich, poslouchali je. A každý den ušli asi milión kilometrů tou nejpustší krajinou i industriálem východního Slovenska. Taková mystická cesta zasvěcení. Pro mě strašně důležitá. A Petr to popsal ve svý povídce. Já mu odpověděl po mnoha letech takhle. Zároveň je tam cítit i cesta za Andrzejem Stasiukem. Placák a Stasiuk jsou pro mě úplně zásadní spisovatelé našeho prostoru, východní či střední Evropy.

Můj Supermarket, kterým na jejich knihy navazuju, není ale žánr deníku nebo kroniky, je to komedie. Ale jak to zařadit… Jde o jednu z věcí, který jsem si psal víceméně pro sebe. Vyšla v knize Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem. A v Polsku pak i samostatně. Tam to vůbec mělo ohlas, velký recenze, Poláky ta kniha bavila. Třeba to, co tady recenzentům úplně ušlo, vůbec je netrklo prolínání s historií, s druhou světovou. Vůbec. Možná to, jak jsme malí, tady opravdu funguje tak, že recenzenti jsou už zkrátka zoufalí. Když jsou stejně staří jako já, tak o tom Topolovi mají psát už poosmý, a to je už musí štvát.