Tato slova můžeme číst v úvodu k manifestu Přicházející povstání (L’insurrection qui vient) vydaném před čtyřmi lety ve Francii anonymními autory, kteří sami sebe nazývají neviditelným výborem. Manifest patří k textům, o nichž se diskutuje. Trochu k tomu přispěla i francouzská policie, když bez výsledku vyšetřovala jednoho z předpokládaných autorů pro podezření ze sabotáže na železnici. Nejedná se však pouze o diskusi francouzskou. Po překladu do angličtiny zařadila text mezi svou četbu ikona americké levice dokumentarista Michael Moore, naopak autory tvrdě odsoudil jako teroristy hlas americké pravice Glenn Beck z Fox News. Když byl manifest loni na podzim přeložen do němčiny, hlavní německé deníky a časopisy přišly s rozbory a výňatky. V Bruselu se ho mladí divadelníci pokusili převést na prkna belgického Národního divadla.

Čím si tento text takovou pozornost zasloužil? Především nabízí brilantní analýzu bezvýchodnosti, v níž se ocitly dnešní západní společnosti. Kontroverznější je jeho výzva k ozbrojenému a přesto nenásilnému povstání, které nemá být ani tak rovnocenným střetem se současným politickým řádem jako spíše úklidem zdechliny západní civilizace. Nicméně autoři jasně odmítají násilí a jejich myšlenky stojí za diskusi zejména na pozadí ideové vyčerpanosti liberálního individualismu, který od druhé světové války napájí hlavní proudy západní politiky, dnes v podobě pravicového neoliberalismu a levicového progresivního liberalismu.

Krizi západní společnosti autoři analyzují z pohledu proměn osobní identity, mezilidských vztahů, práce, prostoru, ekonomiky, ekologie a západní civilizace.

Krize se nejhmatatelněji projevuje na úrovni jednotlivce rozpadem jeho subjektivity a přirozených vztahů. Na jedné straně se nás reklamními slogany snaží přesvědčit, že máme být sví, na druhé straně po nás trh vyžaduje nekonečnou adaptabilitu podle svých momentálních potřeb. Postavit se na vlastní nohy paradoxně znamená podřídit se zaměstnavateli. Neschopnost dostát těmto protikladným požadavkům vede k psychickým poruchám a výbuchům násilí, společnost udržují v klidu psychiatři a policisté. Moderní stát a trh rozkládají přirozené mezilidské vztahy a vazby příslušnosti k přirozeným společenstvím typu rodiny. Útočí na partnerskou intimitu, jednu z posledních bašt přirozené lidskosti, psychologickým poradenstvím a celým odvětvím lifestylových časopisů. Přirozené vztahy jsou vytěsňovány manipulací založenou na soutěži už ve škole, tak i později na trhu, a vazbami ve flexibilních sítích lapajících vykořeněné jednotlivce.

V očích takto vykořeněných jedinců se práce stává jediným možným způsobem další existence. Práce však v sobě skrývá rozpor. Primárně představuje účast na společném díle, která člověka rozvíjí a naplňuje. Vládnoucí systém ji však zneužívá k vykořisťování, vynucování konformity a potlačování potenciálního odporu. Tyto patologické jevy dnes dosahují svého vrcholu v podobě sebevykořisťování. Zaměstnanec se k sobě samému chová jako k lidskému kapitálu, do něhož investuje, od něhož očekává výnosy a s nímž obchoduje. Současně se tím dobrovolně podrobuje politické kontrole zajišťující přežívání řádu, který mimo svou vlastní reprodukci ztratil jakýkoliv další smysl.

Konformitu na úrovni fyzického prostoru představuje metropole zahrnující město, satelitní sídla, průmyslové zóny a poměštěný venkov. Uniformita kapitalismu představovaná městskými sídlišti lidi vyhání a vytváří poptávku po historických centrech, čtvrtích s autentickým životem či tradičním venkově. Historické památky, lidové čtvrti a venkov se mění na zboží, které je masově produkováno standardizovaným způsobem. Dříve autentická místa ztrácejí svůj život a stávají se obměnou bezduchého městského sídliště. Jsou vtaženy do dopravních a digitálních sítí, které zajišťují nepřetržitou mobilitu, jež je hlavním znakem metropole. Tady a teď je v neustálém vleku už jinde, který nás vytrhává a prohlubuje naši vykořeněnost a izolaci.

Hybnou silou těchto změn je kapitalistická ekonomika. Jejím hlavním problémem není to, že by byla v krizi, nýbrž že sama je krizí. V moderní společnosti plní roli božstva, které nás má udržovat na cestě konzumního pokroku a chránit před dějinami. Dnešním vykladačům však docházejí přesvědčivá vysvětlení samotného božství, podobně jako kdysi došla kněžím. Poslední pokus o vlastní záchranu představují korporátní strategie, které reflektují nespokojenost středních tříd metropole s tradičním konzumem. Nespokojenost úspěšně přetvářejí do nových možností zisku a konzumu, když nabízejí ekologii, sociální zodpovědnost, přátelství a prožitky. Například facebook, fair trade, bioprodukty, kurzy jógy, buddhistická literatura a další podobné produkty oslovují úzkou, leč názorově vlivnou sociální skupinu materiálně zajištěných obyvatel měst orientovaných na nemateriální hodnoty (bourgeois bohemians či bobos), kteří by jinak byli vůči kapitalismu kritičtější.

Tato nová metropolitní ekonomika má zachránit kapitalismus a současně dovést do konce jeho totalitní pokus o kontrolu společnosti, v níž by mu bylo podrobeno úplně všechno. Důležitá záchranná cesta vede právě přes ekologii, která má kapitalismu poskytnout nové normativní zdůvodnění. Ekologie se stává novou morálkou kapitálu. Potom, co kapitalismus životní prostředí zničil, má ho nyní obnovovat. Ekologie nabízí apokalyptické vize vhodné k mobilizaci, ale také nové investiční příležitosti a nové nástroje sociální kontroly. Ekologická tažení se absurdně snaží zachránit systém, který je skutečným zdrojem ekologických problémů.

Toto snažení je marné, neboť celá západní kultura odchází. Umírá na svůj relativismus. Jediný koncept pravdy, k němuž se hlásí, je pravda přírodních věd, která však nenabízí žádná vodítka sociálnímu a politickému jednání. Každý politický řád však potřebuje všeobecně přijímaný pojem pravdy. Bez ní se může udržovat pouze dočasně a silou. Západ je proto dnes posedlý nejrůznějšími vnějšími hrozbami, aniž by si uvědomoval, že ho ohrožuje především jeho vlastní krachující řád.

O jménech autorů manifestu se vedou spekulace a spekuluje se o intelektuálních vlivech. Mezi mnoha jmény, která se objevila, padlo i jméno Michela Houellebecqua. Tento enfant terrible francouzské literatury, jehož romány jsou překládány i do češtiny, patří k nejčtenějším autorům na literární scéně. Za svůj poslední román loni obdržel Goncourtovu cenu, nejprestižnější francouzské literární ocenění. Ať už Houellebecq autory přímo ovlivnil nebo ne, patologický svět jeho postav se překrývá s analýzou manifestu.

Krize identity a vztahů je námětem jeho románové prvotiny Rozšíření bitevního pole, kde tvrdí, že „postupně přestává být možné navazovat lidské vztahy“. Vztahy pohlcuje buď práce, jejich přeměnou na výměnu informací a vzájemnou konkurenci, nebo trh, jejich transformací do vzájemného vykořisťování a konzumace včetně odosobněného sexu. Metafora bitevního pole odkazuje ke kapitalismu, jeho rozšíření je právě vpádem logiky konkurence, vykořisťování a spotřeby do oblasti intimity. Systém volné lásky produkuje hrstku vítězů a masu poražených stejně jako volný trh. Osamělí jednotlivci, kteří se cítí jako „kuřecí stehna v celofánu na regálu supermarketu“, se nejprve snaží přizpůsobit a přesvědčují sami sebe, že na to mají. S neúspěchy se pokoušejí vypořádat psychoterapiemi, ty však v nich pěstují pouze „malichernost, egoismus, hloupou aroganci, absenci morálky, chronickou neschopnost milovat“. Nakonec se uchylují k násilí vůči sobě či druhým, nebo se vzdávají psychiatrům.

Ač Houellebecq vyjadřuje svými romány jasná politická stanoviska, nelze je klasifikovat jako levicová či pravicová. Přistupuje se stejným znechucením a se stejnou ironií jak k hodnotám kapitalismu, tak i k hodnotám jeho kritiků. Jakoby zleva se vysmívá i rozhořčuje nad marketingovou strategií cestovních kanceláří prodávajících prázdninové pobyty v zámoří založené na sexuálním vykořisťování (Platforma) či nad přeměnou francouzského venkova do kýčovitého obrazu prodávaného zahraničním turistům a pařížské smetánce (Mapa a území). Naopak jakoby zprava odsuzuje celou generaci osmašedesátníků pro jejich kult nezávaznosti, egoismus a bezradnost (Elementární částice) a dává volný průchod islamofobii (Platforma).

Ve skutečnosti láme hůl nad západní civilizací jako takovou, opakovaně ji nechává s celým lidstvem zaniknout (Elementárních částice, Možnost ostrova). Zánik však nemá podobu tragédie. Tragédií je naopak současnost, v níž Houellebecqovy postavy touží po opravdové lásce, ale vždy končí v samotě a zoufalství. Zánik lidstva má podobu přirozené a spíše pozitivní přeměny lidí do nových bytostí osvobozených od životních útrap.

Úspěch Houellebecqových románů a nepřehlédnutelné souvislosti mezi jeho líčením současné společnosti a analýzou neviditelného výboru nasvědčují, že manifest není izolovaným výkřikem několika radikálů, nýbrž odpovídá pocitům podstatné části francouzské společnosti.

Co dělat? Vytyčit pozitivní alternativu je vždy podstatně těžší než kritizovat stávající poměry. Sám Houellebecq k tomu mimo svých utopií moc co říci nemá. I autoři manifestu se zde dostávají na tenčí led. Jejich představy prozrazují vliv řady kritiků liberální demokracie od Marxe přes Heideggera a Hannah Arendt k Alainovi Badiou. S nimi autoři přejímají i jejich nevyřešené problémy a přidávají k nim svoje vlastní.

Pokud přijímáme výše uvedenou analýzu neduhů, asi budeme s autory souhlasit, že v rámci stávajícího systému nemá smysl uvažovat o jeho vylepšování či zachraňování. Systém je před krachem a je to tak dobře. Autoři od krachu očekávají, že uvolní spontánní síly sebeorganizace, na jejichž základě vzniknou lokální demokratická společenství. Volají po jejich založení na úrovni čtvrtí, podniků či škol, mají být otevřeny všem, kdo o to stojí. Síť těchto společenství by měla nahradit základní společenské instituce. Lidé zde budou moci utvářet veřejný prostor, ale také hledat pravdivý vztah ke světu i sobě samým. Než tuto představu odmítneme jako naivní a nebezpečnou s odkazy na bolševické experimenty či maoistickou kulturní revoluci, měli bychom si uvědomit, že se jedná také o zkušenost prvních měsíců Občanského fóra, snad naivní, ale zcela určitě reálnou a osvobozující. Proč podobné struktury obvykle nepřežijí déle než několik měsíců, však autoři neřeší.

Čekat na krach však nestačí, francouzský manifest prohlašuje současný systém za okupační a vyzývá k odboji. Radí jednat v utajení, využívat nepokojů, organizovat blokády, podvádět instituce a bojkotovat politiku. Odbojáři mají být ozbrojení pacifisté, kteří sice zbraně mají, ale vzdávají se možnosti jejich použití. Naopak přímým střetům se státní mocí se mají vyhýbat, výbuchem občanské války by podle autorů povstání ztratilo smysl. Má se tedy jednat o jakousi nenásilnou městskou guerrilu. Autoři se zde rozcházejí s liberálními teoretiky občanské neposlušnosti. Ti připouštějí porušování zákonů ve veřejném zájmu, odpůrci však podle nich mají jednat veřejně a být připraveni nést následky. Na druhou stranu pokud autoři nepřikládají systému žádnou legitimitu, není důvod, aby se mu dávali všanc.

Dostávají se však do rozporu na hlubší úrovni. Ozbrojený pacifismus klade na povstalce obrovské morální nároky a silné nároky jsou koneckonců kladeny i na členy demokratických společenství. Čím však mohou autoři tyto nároky na jednotlivce odůvodnit, pokud se nemýlí ve své analýze, že současná západní společnost je v tak špatném stavu? Jak mohou očekávat, že její buď zkorumpovaní, či naprosto zoufalí příslušníci se pádem institucí začnou chovat zcela jinak? Autoři nekriticky idealizují situace, v nichž systém nefunguje – ve slumech či po přírodních katastrofách. Vidí zde příklady rodící se autentické společnosti a zcela odhlížejí od zločinců, lichvářů a spekulantů, kteří se právě v těchto okamžicích spontánně objevují a prosazují. Česká zkušenost s mafiánským kapitalismem devadesátých let varuje před takovým revolučním optimismem.

Kritický odstup k vývodům i návrhům neviditelného výboru je jistě na místě. To neznamená, že bychom nad nimi měli jen mávnout rukou s tím, že Česko není Francie. Dost z jejich diagnózy se týká i naší pozápadněné společnosti. Přesto u nás patrně ještě nejsou objektivní podmínky pro veřejnou diskusi o takto radikálních názorech. Zdejší tvůrci veřejného mínění a většina voličů jsou stále opojeni nadšením z toho, že se nemusí nechat šikanovat nomenklaturními kádry či jejich přisluhovači, mohou svobodně cestovat a místo front na zboží základní potřeby se mohou volně oddávat konzumu. Obecná tichá shoda na tom, že politici jsou zkorumpovaná banda, tuto spokojenost kalí jen nepatrně. Většina voličů má pocit, že se jich politika netýká a že pokud nejsou zrovna komunisté před branami, tak o nic nejde. Podle svých konzumních vyhlídek potom volí buď ODS nebo ČSSD. S těmi, co si zvolili, sice většinou spokojeni nejsou, ale říkají si, že je to pořád lepší než za komunistů.

Větší problém nepřináší ani nespokojená menšina. Pouze umožňuje podnikavým jedincům spouštět nové a nové politické projekty stran mírné nápravy v mezích zákona, ať už jim říkají Unie svobody, Zelení, Věci veřejné nebo TOP 09. Vždy se nakonec ukáže, že namísto mírné nápravy zabřednou ještě do větší špíny než předtím, ale nikomu to moc nevadí. Štafetový kolík hlasatele nápravy přebere někdo nový, s osvědčenými matadory v pozadí a často i v popředí, a nespokojený volič může mít v dalších volbách opět hřejivý pocit, že pomáhá dobré věci.

Málokdo si připustí, že skutečnou nápravu by přinesla jen zásadní společenská reflexe a následné změny společenských poměrů i základních postojů každého z nás. Stále převládá názor, že naše problémy vyřešíme dohnáním Západu, napodobováním jinde údajně osvědčených řešení. Co když však žádná taková řešení nejsou a my doháníme vlak, co jede stále rychleji po slepé koleji.