Hlavní obsah

Nezbedný hoch Bob Dylan

Právo, Štěpán Kučera, SALON

Howard Sounes v úvodu knížky Down The Highway: Život Boba Dylana vábí čtenáře mimo jiné na to, že se dozvědí o Mistrově tajném druhém manželství, o jeho majetku nebo právních sporech, a Sounesovu investigativní práci přinejmenším v rozkrývání Dylanových partnerských svazků vyzdvihuje i většina recenzentů.

Článek

Dejme tomu, že tyhle informace jsou k něčemu dobré a že je správné nerespektovat Dylanovo přání, aby si směl svůj osobní život nechávat pro sebe, každopádně v Sounesově knížce naštěstí jsou i jiné věci, které jsou pro vnímání Dylanovy hudby důležitější.

Třeba hypotéza, že svůj osobitý, vandrácký styl zpěvu si mladý Bob vytvořil díky řečovému problému svého písničkářského idolu Woodyho Guthrieho, který trpěl zhoubnou Huntingtonovou chorobou. „Marjorie Guthrieová, jež později založila Společnost pro výzkum Huntingtonovy choroby a stala se expertkou přes tuto nemoc, věřila, že Bob, stejně jako jiní mladí muzikanti, kteří k nim chodili na návštěvu, omylem okopírovali Guthrieho způsob mluvy i s těmito zkomoleninami, způsobenými jeho zdravotním stavem.“ Anebo krátká výpověď producenta Davida Wase, který s Dylanem začátkem devadesátých let natočil jedno z jeho nejslabších alb Under The Red Sky: „Přišlo mi, že být Bobem Dylanem pro něj po všech těch letech znamená nesnesitelné břímě.“

Sounes se vědomě zabývá víc Dylanovým životem než hudbou, s tím je třeba počítat a nečekat od jeho knížky nemožné, i když pochybnostem, jestli lze Dylanův život smysluplně popsat bez důrazu na jeho písně, se zbavit nedokážu (Sounes se písním věnuje, ale často se zdá, že je šikovnější novinář než posluchač). Sám autor píše, že „umělec může mít od přírody ohromné schopnosti v jednom oboru a v dalších být spíš průměrný. Málokdo tento poznatek potvrzuje tak pádně jako Dylan, jenž se v každodenním životě občas projevoval jako uzavřený mrzout, manipulativní, potměšilý egocentrik a šovinista, ale s kytarou v ruce se měnil v mnohem obdivuhodnější osobnost.“ Ne že by nešlo vyslovit jedno bez druhého, ale člověk pak nikdy nezíská celý obraz.

Vždycky je zajímavé, jak autor nakládá se skutečností, protože každé její zachycení skutečností být přestává – to platí pro televizní zprávy i knižní biografie. Může být proto užitečné vnímat Sounesovu knížku jako svébytný a svérázný román. A osobně si myslím, že to není román povedený. V autorovi dřímá spisovatel, ale nejlepší jsou ty části knihy, kdy ho Sounes nechává spát. Nejpůsobivější pak závěrečné kapitoly, v nichž se jen vrší fakta o Dylanově velkolepém návratu na výsluní s albem Time Out Of Mind v roce 1997. Skoro slovníková hesla tady vytvářejí archetypální příběh o posledním zavytí vlka Akély (případně o návratu ztraceného syna) a zaručují mocný účinek. Naopak nejhorší jsou první kapitoly, kde Sounes sám vytváří obraz bezstarostného kluka Bobbyho, jehož cesta za štěstím vedla ze Středozápadu do New Yorku. Aby do obrazu pasovala fakta, pomůže si občas fantazií. Když v roce 1963 Dylan odjel na turné se svojí milenkou Joan Baez, pokusila se jeho přítelkyně Suze o sebevraždu. „Nemůžeme vědět, jak v hloubi duše prožíval, co se dělo se Suze, protože o tom nemluvil,“ píše Sounes, „ale vzhledem ke své citlivé povaze musel být hrozně rozrušený. Turné s Baezovou nicméně pokračovalo.“ Podstatně přesněji to zřejmě vyjádřila Suzina sestra, v knize rovněž citovaná: „Bobby byl tenkrát pěknej sráč.“ Sounes taky mezi fakta vkládá drobné příhody a dialogy, které jsou často zbytečné, až rušivé. Tak se dozvíme, že Dylanův kumpán Bobby Neuwirth na jakémsi večírku hodil bundu do otevřeného ohně a že Dylan při setkání se sousedem Brucem Dorfmanem okřikl svého psa, ale žádnou, ani estetickou funkci to ve vyprávění nemá.

Moc mu nepomáhá ani překladatel. Michal Bystrov je dylanovský znalec, knížku doprovodil výborným závěrem zachycujících posledních deset let Mistrova života a díla a už před pěti lety se podílel na překladu Dylanových textů do češtiny (Bob Dylan: Lyrics / Texty 1962 – 2001, Kalich 2005), nemluvě o jeho dylanovských poslechovkách v pražské kavárně Unijazz. V překladu Sounesovy knížky má cenné poznámky pod čarou, dovysvětlující například americký slang, ale občas něco skřípe. Lovesong Lay Lady Lay překládá jako Natáhni se, milá, natáhni, což vzbuzuje všechny možné asociace kromě milostného citu. Často užívá zastaralých slov a tvarů (vskutku, stár dvacet čtyři let, hašteřit nebo rozvrkočení) a přechodníků, což působí neústrojně. A hlavně až příliš často zní jeho text jako přeložená angličtina, a ne čeština. Člověk, jemuž Bobby ukradl sbírku desek, se vydá mladého zloděje konfrontovat, i když mu vlastně šel dát pěstí, v 60. letech v americké společnosti vládne protiválečný sentiment místo smýšlení nebo postoje. Jednou Dylan prozradil svojí středoškolské lásce, že přišel o panictví s její kamarádkou. „Byl to velice nezbedný hoch,“ reaguje na to dotyčná, jako by byla postavou z foglarovských knížek. A taky by českému vydání prospěla pečlivější korektura.

Jestli knížka Howarda Sounese přináší o Bobu Dylanovi opravdu důležitý poznatek, pak je to možná ten, který se nevyřčený táhne celým textem a který dobře vyniká ve vyprávění scenáristy Paula Schradera. „Na jednom večírku v roce 1978 (Dylan) vykládal, že by rád natočil snímek o dvou španělských aristokratech, kteří milují tutéž ženu. Asi po dvaceti minutách si začal zpívat. Dělal takové dum-da-dum-da-dum. Vlastně si to broukal, vybavuje si Schrader, jenž musel Bobovi s lítostí oznámit, že to, co si představuje, není film, ale písnička.“ To, co Dylan žil a žije, je snad taky písnička, jakkoli prvoplánově ten příměr zní. První sloku si možná napsal mladý Bobby, když se učil mluvit jako Woody Guthrie a vymýšlel si vlastní dobrodružnou minulost odposlouchanou z amerických lidovek. Pak se stal součástí té písně. Před dvaadvaceti lety se vydal na Nekonečné turné, se kterým je dodnes na cestě, jako by chtěl svoje jméno vyškrábat z domovního zvonku a vepsat je do stránek starých zpěvníků. „Přišlo mi, že být Bobem Dylanem pro něj po všech těch letech znamená nesnesitelné břímě,“ řekl David Was. Ale i tohle už Dylan zpíval, o deset let dřív, v písni I and I, mocné jak starozákonní apokryf, která v doslovném překladu ze zmíněné knihy Lyrics / Texty 1962 – 2001 zní takhle: „Já a já / ve stvoření, kde povaha člověka nectí ani neomlouvá. / Já a já, / jedno říká druhému, naživu nezůstane nikdo, kdo spatří mou tvář.“

Howard Sounes

Howard Sounes Down The Highway: Život Boba Dylana

Howard Sounes Down The Highway: Život Boba Dylana Přeložil Michal Bystrov.

Galén

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám