Autoři se v ní rozhodli zmapovat kampaň proti takzvaným máničkám v roce 1966. Tato událost sama o sobě nebyla pro českou historii nijak zásadní. Týkala se bezmála čtyř tisíc lidí a trvala přibližně dva měsíce. Nebyly uloženy žádné exemplární tresty, ani během ní nedocházelo k vyloženě brutálnímu násilí. Dopad tohoto zásahu na rozvíjející se mladou kulturu byl však značný a akce v mnohém předznamenala metody, jimiž bude s kulturní opozicí zacházeno v následujících letech.

Na kampani proti vlasatcům se Filipu Pospíšilovi v rozsáhlé kulturně antropologické studii podařilo zachytit mechanismy represe kultury s ojedinělou precizností. Zatímco v mnohých jiných publikacích představuje režim jakýsi jednolitý temný monolit, v Pospíšilově podání se jedná o velice komplexní a mnohotvárný útvar, který nelze popsat nějakou jednoduchou formulkou. Než se ÚV KSČ rozhodne jednat, nechá si vypracovat posudky, z nichž některé jsou velmi přesné a jiné zase zcela zkreslené. Samotná akce pak zahrnula jak složky represivní (StB, VB), tak zdravotnická zařízení (gynekologie, hygienik, psychiatrie), ale i média či nejrůznější spolky volného času. Přístup jednotlivých složek ovšem také není nikterak jednotný. Zatímco některé vykonávají pověření s horlivostí, jiné se z nejrůznějších důvodů těmto aspektům služby vyhýbají. Obraz vlasatců v médiích tak není uniformní, ale osciluje od výsměchu v Dikobrazu až k pozdějším pokusům o jistou obhajobu na stránkách Mladého světa. Také návštěva Bohnic představovala pro některé vlasatce spíše dobrou příležitost k získání modré knížky, nežli ponižující zkušenost, kterou naopak nepochybně bylo nedobrovolné ostříhání či gynekologické prohlídky.

Filip Pospíšil se naštěstí nespokojil s popisem represivního aparátu a jeho metod, ale stejnou měrou se věnuje i druhé straně, tedy máničkám či vlasatcům i společnosti jako takové, která nemusela nutně sympatizovat ani s komunisty, ani s rebelující mládeží.

Důležitým zdrojem jsou zde rozhovory s pamětníky i knihy vzpomínek, především rockových hudebníků. Aby co nejvíce porozuměl situaci, střídá Pospíšil nejrůznější pohledy. Zkoumá historii kultury mladých od protektorátních potápek a stejně tak analyzuje vliv dobových anglických mods a rockers či amerických beatniků. Srovnává také, jak na vlasatce reagují ostatní státy Varšavské smlouvy.

Petr Blažek a Filip Pospíšil si v knize Vraťte nám vlasy nic nezjednodušují a pracují s tak rozdílnými zdroji, jako jsou policejní dokumenty na jedné straně a Provolání k dlouhovlasým od Milana Knížáka na straně druhé. Výsledkem takto pečlivého vědeckého a kritického postupu je nesmírně plastický obraz jednoho důležitého jevu našich kulturních dějin v širším slova smyslu. Teď jen, aby se podobný přístup brzy stal normou.