1. „Zabrisky!“ štěkl Pudl, když jsem usedal k jeho stolu.
„Peníze!“ odpověděl jsem.
„Rukopis!“ usadil mě.

Pleskl jsem na stůl novým Irvingem. Starý zápasník se při tréninku praštil talentem o žebřiny, takže potřeboval píchnout s poslední knížkou.

„Je to jeho nejirvingovštější román, je v tom víc Irvinga než ve Světě podle Garpa!“ pochválil jsem se.
„Jsou tam medvědi?“ Pudl nadzdvihl obočí a přední stranu desek.
„Šest,“ kývl jsem. „I s Cibulkou. Je tam všechno, co čekáš od Irvinga. Zápasení, Nová Anglie, smrtelný nehody, chybějící rodiče, perverzní humor… Peníze.“
„Irving nepíše o penězích,“ řekl Pudl.
„Moje peníze!“ upřesnil jsem. Vyměnil jsem impresária. Pudl nevrčel tolik jako Pitt Bul, ale když přišla řeč na peníze, byl to úplně stejnej chrt.
„Nechám to přeložit a uvidíme, co na to Irvingova agentka,“ Pudl sklapl desky a mně sklaplo.
„Mám pro tebe další kšeft.“
„Do Coelha podruhý nejdu!“

Číšník přinesl pastis. Zapil jsem jím dva dogmatily. Antidepresivum. Připadal jsem si jak Alchymista.

„Úvalský,“ řekl Pudl. „Chce velkej společenskej román, aspoň čtyři sta stran.“
„Může se to jmenovat Paní Bovaryová dvě?“ ušklíbl jsem se.
„Má se to jmenovat Zabrisky dvě,“ Pudl se naklonil přes stůl. „Má to bejt román o tobě.“
Vyloupl jsem z plata další dogmatil. „To už jsem mu přece psal, ještě ve zlatejch devadesátejch.“
„Neprodávalo se to. Recenze taky žádná sláva. Přepiš to a udělej z toho něco velkýho.“

2. V pokoji se válela prázdná platíčka od dogmatilů a cizí knihy, co jsem napsal. Haruki Murakami, O čem mluvím, když mluvím o běhání. To jsem ze sebe dostal jedno odpoledne, měl jsem běhavku. Zapnul jsem počítač a našel starou složku Uvalsky-Zabrisky.

Když chtěl po mně Úvalský první knížku, neměl jsem moc čas něco vymýšlet, protože mě tenkrát po Modřanech naháněly gorily sicilského kmotra Tellyho, tak jsem narychlo sepsal svůj vlastní příběh. Příběh nájemného spisovatele, který na objednávku vymyslí povídku o Hře, ovládající celou společnost. Spisovatel časem zjistí, že Hra podle jeho povídky doopravdy vznikla a že mu jde o život. Do toho lovestory a spousta skvělých vtipů. Stálo mě to plata dogmatilů.

Listoval jsem Zabriskym. Ta knížka nebyla špatná, ale skládala se ze dvou částí, co spolu moc nešly dohromady. Nejdřív jsem popsal svůj život v penzionu Živý dech, ovládaném starou vačicí Doris, psal jsem o jejím dědkovi, co už přes sedmdesát let seděl v kolečkovém křesle a říkal jenom „Neserte mě“ a „Pocem frndo“, i o pokojské Fátimě s ukradenou duší a mohutným knírem… Popsal jsem příběhy jejich neobyčejného šílenství, jak by řekl můj brácha Bukowski, kterému jsem před časem taky napsal jednu knížku.

Druhá část, to už byl thriller, strach nad městem, jak by řekl můj druhej brácha Belmondo. Pavučina Hry mě vcucla jak jepici a o moc dýl než jepice naživu vydržet nešlo. Nápad dobrý, ale zkrátka to pohromadě moc nefungovalo.

Bylo nutné obě části promíchat, aby nebyl poznat předěl. A taky rozpracovat myšlenku Hry. Tak vznikly Zóny, nástroje manipulace, kde se všechno podřizuje heslu „Snížit úroveň zákazníka je ekonomičtější než zvyšovat kvalitu výrobku“. Konspirace! Vymývání mozků! Matrix! Dogmatily! Ládoval jsem do sebe antidepresiva jako lentilky a za pár dní bylo Úvalského vizionářské dílo hotové. Za strašlivého rachotu tiskárny, která pamatuje dobu před vznikem Zón a snad i před vznikem knihtisku, jsem se přesunul do postele. Pod dekou na mě čekala uříznutá koňská hlava, což se dalo čekat. Odhodil jsem ji do odpadků k dalším pozdravům Kmotra Tellyho a ustlal si na zaschlé krvi.

3. „Zabrisky!“ štěkl Pudl, když jsem usedal k jeho stolu.
„Peníze?“ zkusil jsem to.
„Rukopis se líbil,“ jel si svou Pudl. „Je to stejně únavný, jako by to napsal sám starej zápasník. Jenom musíme vyměnit titul. Pravidla rošťárny neprošly.“
Poslední noc na Klikaté řece?“ střelil jsem a Pudl si to zapsal.
„Co peníze?“ zkusil jsem to.
„Co Úvalský?“ Pleskl jsem na stůl deskami nadepsanými Zabrisky, ta druhá spermie, a číšník přinesl pastis. Pudl listoval rukopisem a já kouřil kamelky. Čas letěl jako fronta na poště.
„Není to špatný,“ říkal spíš sám pro sebe, jak obracel stránky. „Vlastně je to dobrý, lepší než Zabrisky číslo jedna. Má to hloubku, má to dobrou dýlku, některý pasáže jsou hustý…“

Mluvil jak učebnice fyziky pro střední školy. Vyfoukl jsem kouř, abych nevypadal nafoukaně.

„Ale…“ pokračoval Pudl, „nevim jak to vyjádřit…“
„Vyjádři to tisícikorunama.“
„V jistym smyslu je to vlastně horší než jednička,“ Pudl ke mně vzhlédl. „Občas moc tlačíš na pilu, kdybys ubral deset procent vtípků a literárních krasojízd, tak to tý knížce pomůže. Navíc pasáže z Živýho dechu, o Doris a její partě z periferie, mi pořád přijdou výrazně lepší než to vizionářský scifi okolo. Zónaři ovládnou parlament i prezidenta, potom Evropu… tajná počítačová základna v Africe… je tam toho na mě moc. Nemluvě o tom, že první Zóny, kde si frustrovaní chlapi dávají po hubě, jsou jak z Klubu rváčů.“
„Nezapomínej, že Klub rváčů jsem Palahniukovi napsal taky já.“
„Nemůžeš prodat stejnej nápad dvěma klientům.“
„Úvalský to rozdejchá.“
„To asi jo. Akorát já jako čtenář prostě nemůžu uvěřit tomu, že do Živýho dechu v Modřanech přijde pro povaleče Zabriskyho gorila Kolja a předvede ho před šéfa všech Zón, kterej má pro něj nabídku, co se nedá odmítnout…“

Pudl se zarazil a stáhl ocas mezi nohy. Díval se kamsi nad mou hlavu. Vtom mi na rameno dopadla tlapa připomínající lžíci bagru.

„Koljo!“ vyjekl jsem. „Jdeš jako na zavolanou…“
„Šéf s tebou chce mluvit.“ Kolja mi stiskl rameno silou svěráků. Před očima jsem měl tmavomodrý svět. Někdy spustím řetěz vtipů, co vůbec nesouvisí s dějem, ale nemůžu si pomoct.
„Jedeme,“ řekl Kolja.
„To bude jízda,“ přidal jsem ještě jeden filmový vtípek, ale to už mě Kolja vlekl k východu. Dogmatily lítaly všude kolem.
„Tu knížku budeme muset vydat, jak je,“ zavolal jsem na Pudla. „Už asi nebudu mít čas ji předělat…“

Pudl, bledý jak Gorro, bílý pes, slabě přikývl a kopl do sebe poslední bourbon.