Jan Werich pojal (trochu sexisticky) Shakespearovu hru Jindřich IV. jako metaforu mužské existence. Život každého muže může být vyprávěn jako spor mezi napraveným princem Jindrou a poživačným tlusťochem Falstaffem, kumpánem jeho mládí. Od okamžiku, kdy se rozpustilý princ stává králem – Jindřichem V., bere svůj život jako dluh, který je třeba splatit velké kauze – království, Bohu, dějinám; ten druhý, nenapravitelný prostopášník Falstaff, chce naopak ze života vysát každou kapku, dokud na něj smrt nepošle svého exekutora. Líbí se mi Werichův existenciální výklad dluhu, můžeme jej filosoficky shrnout asi takto: v každém z nás je král, který ví, že život je dluh vůči celku společnosti, vůči těm, kteří vystavěli historický svět, do něhož jsme se narodili; je v nás ale i pokušení ten dluh nesplatit a prožít svůj život jako něco, co s námi začíná a končí, co patří jen nám. Konzumimus je Falstaff, každá kritika konzumismu je Jindřich V.; ale i konzumismus má svou relativní pravdu, je v něm osvobozující energie.

Přišel čas Jindřicha V., splácení dluhů se stalo zaklínadlem doby. Naše dluhy ale mají kořeny hluboko v Zemi, škrtáním je nevyřešíme. Ano, v Zemi s velkým Z, protože nejrychleji narůstá dluh, který my, pozemšťané současní, máme k pozemšťanům budoucím, vypůjčujeme si od nich na naše dnešní pošetilé plýtvání, ničíme jim pozemské klima, otravujeme jim oceány a podzemní vody, děláme jim díry do oblohy, přírodu proměňujeme v jednu obrovskou skládku odpadků.

Foto z tragédie v italském Sevesu.

Foto z tragédie v italském Sevesu.

FOTO: ČTK

Modernost byla především osvobozováním práce od redukce na pouhou obživu vynucenou pudem sebezáchovy; osvobozená práce je „svobodnou tvořivou činností“, skrze niž přispíváme k budování historického světa našeho národa, a splácíme tak dluh vůči těm, kdo jej budovali před námi a přijali nás do něj. Práce ale už dávno přestala být budováním lidských historických světů a stala se nesmyslným koloběhem výroby a spotřeby, který naše historické světy plení a vysává.

Heslem vlády škrtů je Jen soukromý sektor vytváří bohatství, ne stát! Soukromý sektor ale nevytváří bohatství, jen zisk, a to stále častěji na úkor našeho bohatství.

Co je bohatství? Označme přívlastkem radikální ty potřeby, které nelze uspokojit jen individuálním úsilím nebo penězi, jejich uspokojení závisí na kvalitě celé společnosti. Patří mezi ně potřeba uznání sebe sama jak sociální, tak materiální, které můžeme získat jen ve svobodném veřejném prostoru v neautoritativní komunikaci s druhými lidmi; radikální jsou i potřeby biologické, jsme jedna z forem života na Zemi, jako živé bytosti potřebujeme v dětství, ve stáří i v nemoci péči společenství, do něhož jsme byli přijati; radikální je i potřeba archie, průhledných pravidel jednání, která všichni lidé respektují, a tím se osvobozují od strachu z násilí; a radikální je i potřeba práce ve smyslu svobodné činnosti, skrze niž člověk mění ke svému obrazu svět, v němž žije.

Bohatství je jen to, co zvyšuje kvalitu společnosti, a tím i její schopnost uspokojit radikální potřeby. Stát má svůj zájem, svůj raison d’etat: hájit bohatství celku proti zaslepené vůli k zisku soukromého sektoru. Ten má své špinavé tajemství – je totiž chronickým neplatičem dluhů. Využívá například přírodu, ale do výrobních nákladů nezahrnuje výdaje na obnovu zdevastovaného životního prostředí, podobně výrobci automobilů neplatí náklady na léčení nemocí, které automobilová doprava způsobuje. Říká se tomu učeně „externalizace nákladů“, neboli privatizace zisků, kolektivizace nákladů.

Soukromý sektor přesouvá významnou část svých nákladů na občany, ti ale nemají právo rozhodnutí podnikatelů vetovat. Dluhy soukromého sektoru narostly za poslední půlstoletí do katastrofálních rozměrů, neoliberální stát je přenáší na všechny občany, a tím soukromý sektor dotuje. Povinné odvádění dávek do soukromých penzijních fondů je například jistým druhem vyvlastňování občanů.

Soukromý sektor dluží především za motivaci k práci svých zaměstnanců, za jejich schopnosti, které se formují díky péči rodičů a také panu učiteli (třeba i soudruhu učiteli, proč ne?), který si vážil otázek nepokojného žáka a povídal si s ním po škole. Spisovatelovo dílo není jeho soukromé vlastnictví, je dlužen svému učiteli češtiny, probudil v něm smysl pro jazyk, vědec zase je dlužen své profesorce fyziky, ta ho učila klást si otázky, které se ve škole neprobíraly. Soukromý sektor je také zadlužen u matek a otců těch, kdo padli v různých válkách o naftu či za obchodní výhody. I terorismus a statisíce mrtvých civilistů v Iráku jsou nesplacené dluhy soukromého sektoru.

Foto z tragédie v italském Sevesu.

Foto z tragédie v italském Sevesu.

FOTO: ČTK

Připomeňme si dluhy soukromého sektoru vůči různým národním společenstvím a vůči lidstvu obecně.

Na prvním místě je dluh chemického průmyslu. Dvě místní jména jsou plná historie: Seveso a Bhópál. The Bhopal gas tragedy byla nejhorší průmyslová katastrofa světa. Odehrála se v noci z 2. na 3. prosinec 1984 v továrně na pesticidy Union Carbide India Limited v lokalitě Bhópál v Indii. Únik jedovatých sloučenin z továrny zasáhl několik tisíc lidí, úředně stanovený počet mrtvých byl 2259, vláda státu Madhjapradéš potvrdila celkový počet mrtvých 3787 otrávených jedovatým plynem, jiné vládní materiály hovoří o 8000 mrtvých v prvním týdnu a dalších 8000 zemřelo v důsledku nemocí vyvolaných otravou plynem. Vládní zpráva z roku 2006 uvádí, že únik plynu zavinil 38 478 zraněných, z toho 3900 s trvalými následky. V roce 1976 nad italským městem Seveso unikl dioxin z továrny ICMESA, důsledky té katastrofy nejsou odstraněny dodnes.

Jan Keller píše v časopise Nový Prostor č. 358: Ostrava a okolí patří mezi nejvíce znečištěné oblasti v celé Evropě. (jeden z hlavních původců je) nadnárodní firma ArcelorMittal vlastněná jedním z nejbohatších mužů planety… V roce 2003… vzala na sebe firma závazek investovat do ekologizace své výroby během deseti let celkem 8 miliard korun… Výsledek ekologizace si mohli občané Ostravy a okolí vychutnat naposledy letos v zimě, kdy v důsledku inverze dýchali všemožné chemikálie… po dobu nějakých čtyřiceti dnů… Kdo zaplatí kyslíkový dluh vůči Ostravanům?

 

Občané jsou donuceni považovat své lidské potřeby za jakousi vinu, za nemorální „život nad poměry“.

 

Druhým obrovským tvůrcem dluhu je automobilový průmysl, jeho výrobky přímo i nepřímo vraždí desetitisíce lidí. Všechny státy EU navíc automobilový průmysl dotují – ať už ve formě daňových úlev, pomoci při budování průmyslových zón či pobídek k nákupu. V nové publikaci Ekologického institutu Veronica Účinky výfukových plynů z automobilů na lidské zdraví (autor MUDr. Miroslav Šuta) se dočteme, že následky vdechování znečištěného vzduchu předčasně zabíjejí asi 370 tisíc lidí ročně a že automobily jsou hlavní příčinou znečištění ovzduší.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) konstatovala, že emise skleníkových plynů způsobené dopravou jsou hlavní překážkou na cestě EU ke splnění cílů Kjótského protokolu. Podle EEA se v letech 1990–2004 snížil objem skleníkových emisí z řady odvětví ekonomiky (energetika, průmysl, zemědělství), ale emise z dopravy se výrazně zvýšily. Za období 1990–2003 se v zemích EU přeprava osob zvýšila o 20 procent, ale emise skleníkových plynů z dopravy se zvýšily o 25 procent. Podle EEA způsobuje doprava ve starých členských státech Unie (EU 15) více než pětinu emisí skleníkových plynů, přičemž silniční doprava činí 93 procent dopravních emisí… Osobní auta jsou zdrojem asi 12 procent emisí CO2 v EU, ale dobrovolný závazek automobilek zvýšit efektivnost vyráběných vozidel nepřinesl předpokládané zlepšení. Podle EEA Česká republika patří v Evropě mezi země nejvíce zamořené exhalacemi z osobní dopravy.

Foto z tragédie v indickém Bhópálu.

Foto z tragédie v indickém Bhópálu.

FOTO: ČTK

Zatřetí v ČR je soukromý sektor dlužen všem občanům za náklady na systémovou transformaci. Podle výpočtů ministerstva financí cesta k tržní ekonomice stála od roku 1991 Českou republiku 700 miliard korun. Tyto peníze stát dal například na sanaci bank před privatizací nebo na pomoc státním podnikům: Jednoznačně nejvyšší sumu, 370 miliard, spolkly banky, které stát před prodejem očišťoval od špatných úvěrů. Nejvíce, 83,2 miliardy korun, do nich stát dal v roce 1998. Restrukturalizace podniků vyšla stát na zhruba 136 miliard korun, do sektorů domácností (například náhrady za krach kampeličky) šlo 50 miliard korun. Na úrocích, na dobývání pohledávek nebo jako náklady privatizace stát vynaložil 135 miliard korun, navíc zaplatil za úvěry, za něž se zaručil, přes 20 miliard korun…

Byla to až Zemanova vláda, kdo definitivně vyvedl banky ze slepé uličky, do níž se dostaly vinou vlád předchozích. To velmi přispělo k vzniku státního dluhu, který je u nás i přesto velmi nízký. Jeho další růst pak zavinil také daňový systém zvýhodňující bohaté, zavedený pravicí.

I státní dluh Irska je způsoben nemorálním dotováním soukromého sektoru státem. Corporate tax byla držena uměle na úrovni 12,5 procenta, aby se přilákali „investoři“ například z Německa, které pak muselo nejvíc dotovat krachující irský finanční systém.

Začtvrté je zde globální dluh finančního sektoru. Současné rozpočtové krize, které se řeší na úkor státních zaměstnanců, jsou důsledkem patologicky nezodpovědného chování soukromých bank, ne rozhazovačné sociální politiky států. Skutečnou příčinou krize je přeměna dluhů soukromých na dluhy svrchované, tedy státní, mýty o přílišném zatížení veřejných rozpočtů sociálními výdaji jsou propaganda, jejímž smyslem je připsat občanům status dlužníků, na které je třeba poslat exekutory – zbavit je jejich práv.

Nestor teoretiků liberální demokracie Giovanni Sartori napsal: Podle nedávných odhadů HDP celého světa je přibližně 54 triliónů dolarů, zatímco globální finanční aktiva dosahují 240 triliónů dolarů. Vinou derivátů a jiných ďáblových výmyslů se tento nepoměr ještě zvětšil a mění sám pojem ekonomického systému… Když to zjednodušíme: na jedné straně ekonomika, která produkuje statky, věci a služby nutné k té výrobě, zatímco na druhé straně máme finanční ekonomiku z papíru, založenou na závratné směně virtuálních kousků papíru; tento nepoměr mění finanční ekonomiku v gigantického spekulujícího parazita, který chce „vydělat peníze během vteřin“.

„Jsme z téže látky jako naše sny“, kapitál je do sebe vsává a dělá z nich potravu pro svůj růst. Naše sny přeskupuje na vymahatelné dluhy, které vábí exekutory jako krev žraloky.

Zapáté – nejkrvavější a nejnemorálnější je dluh vůči Třetímu světu, kde svět První se světem Druhým vedly své místní války, dosazovaly k moci své gangstery. Po studené válce své dluhy nesplatily, a tak přišli exekutoři těch dluhů – teroristé.

Ve všech učebnicích základních škol by měly být dokumenty o dluhu soukromého sektoru vůči lidstvu – znetvořená tvář dítěte ze Sevesa, hromady mrtvých v indickém Bhópálu, handicapované děti rodící se ve městech bombardovaných bílým fosforem, umírající na asbestosu, černé fasády domů ve starých evropských městech, historická krajina rozřezaná dálnicemi, Praha za smogové inverze, bída bývalých kolonií třeba v Africe.

Demonstrace na 25. výročí tragédie v indickém Bhópálu.

Demonstrace na 25. výročí tragédie v indickém Bhópálu.

FOTO: ČTK

Podle vlivné teorie amerického politologa Samuela Huntingtona začala v polovině sedmdesátých let minulého století třetí vlna demokratizace světa, která vyvrcholila pádem komunismu. Hlavními příčinami této vlny byly ztráta legitimnosti autoritářských režimů, modernizace států v důsledku globalizace ekonomiky, rostoucí urbanizace a s ní i vliv vzdělaných středních vrstev požadujících reprezentativní vlády; USA navíc v té době opouštějí oportunistickou zahraniční politiku založenou na hesle Je to sice gauner, ale náš! a SSSR volí politiku glasnosti; po druhém vatikánském koncilu se i katolická církev stává demokratizační silou, především v Latinské Americe.

Začátkem nového tisíciletí se zvedla opačná vlna, která postupně nabírá na síle – vlna dedemokratizace. Přinesla privatizaci veřejných statků, vytěsnění veřejnosti z rozhodování o cílech společnosti, posílila neprůhlednou roli expertů, politiku pojímanou jako boj různých částí společnosti o reprezentaci celku společnosti nahradilo lobbování, které není než legalizovaná forma korupce. Participace občanů na politickém rozhodování se redukuje na volby, politické diskuse pak na volební kampaně řízené PR agenturami, do nichž strategicky investují rozhodující kapitálové společnosti; nátlakové skupiny nahrazují masové iniciativy. Do práva se investuje jako do jakékoli jiné komodity, soudní žaloby jsou nástrojem, kterým kapitálové oligarchie zastrašují své kritiky.

Dedemokratizace má dva klíčové momenty. Prvním, nejdůležitějším, je snižování ceny práce omezováním práv pracujících, které se děje pod heslem nutná flexibilizace pracovního trhu. Občané jsou donuceni považovat své lidské potřeby – ochrana v dětství, péče ve stáří a v nemoci, vzdělání, kultura – za jakousi vinu, za nemorální „život nad poměry“. Veřejný dluh není důsledkem nezodpovědné rozmařilosti občanů, ale toho, že se neoliberální stát stal nástrojem rozsáhlé kolektivizace nákladů a privatizace zisků soukromého sektoru.

Druhým klíčovým momentem dedemokratizace je „sociální nesouměřitelnost“, kterou Jan Keller analyzuje v knize Tři sociální světy. Ustavila se počátkem osmdesátých let v USA za Reaganovy vlády a infikovala celou Evropu za vlády Margaret Thatcher. Robert Reich, poradce prezidenta Clintona, napsal (LtN, č. 30): V roce 1928 získávalo jedno procento nejbohatších Američanů 23,9 procenta všech příjmů. Poté podíl, kterého se nejbohatšímu jednomu procentu dostávalo, postupně klesal… Na konci 70. let pak horní jedno procento dokázalo shrábnout už jen 8 až 9 procent celkového ročního příjmu Ameriky. Pak se ale nerovnost znovu začala prohlubovat a příjmy opět zamířily k těm nahoře. A v roce 2007 už nejbohatší jedno procento bylo zase tam, kde v roce 1928 – na 23,5 procenta všech příjmů. Oba velké americké ekonomické krachy následovaly vždy rok poté, kdy zisky těch nejbohatších dosáhly svého maxima, tedy v letech 1929 a 2008… Nikomu z nás se nemůže dařit v zemi, kde hrstka lidí dostává stále větší podíl národního důchodu a bohatství, zatímco všem ostatním se příjmy snižují. Tato pokřivenost… ničí i sociální předivo naší společnosti.

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Moderní demokratické společnosti vyznačuje otevřenost centra a mobilnost periferií. To znamená, že centrum je „inkluzivní, ne exkluzivní“ – periferie se necítí vyloučeny ze středu, jsou jen vzdálené centru a snaží se mu přiblížit; přijímají hodnoty a cíle centra za své, nesnaží se vytvořit si centrum alternativní. V sociologii se tomuto procesu říká integrace.

Sociální nesouměřitelnost proces integrace, typický pro demokratické společnosti, rozvrací: privilegovaná oligarchie přeměňuje centrum společnosti na exkluzivní, výlučnou oligarchickou moc, periferie se proto od centra vzdalují a společnost se rozpadá na sociální světy. Oligarchizace společnosti rychle postupuje, privilegovaná oligarchie ovládá média, volební kampaně, stát, omezuje úspěšně nezávislost soudů, privatizuje kulturu, z kritických idejí modernosti vytlačuje nárok na univerzální platnost.

Demokratické společnosti oscilují stále mezi oligarchizací a demokratizací, demokratické instituce a politická angažovanost mas dosud ale vždy dokázaly zvrátit sociální nesouměřitelnost a společnost znovu spojit v jeden celek. Nejnebezpečnějším momentem dedemokratizace je to, že veřejný prostor přestal fungovat jako prostředí, v němž se ideje mění v sociální energii, schopnou udělat ze společnosti opět jeden celek. Demokratické instituce se vyprázdnily a masové protesty se staly bezmocnými, pravicový tisk se jim vysmívá jako akcím „pravdoláskařů, nepolepšitelných petičníků, profesionálních agitátorů, anarchistů, privilegovaných kast a jiných ztroskotanců“.

Otázka druhého desetiletí jednadvacátého století zní: Lze ještě dedemokratizaci zastavit?