Aust spoustu aktérů a aktérek celého desetiletého bláznění první a druhé generace RAF znal osobně. Přesto, nebo možná právě proto, je jeho před Vánoci u nás vydaná (a nedávno zfilmovaná) kniha Baader Meinhof Komplex (přeložila Jana Zoubková, Knižní klub 2010) ten nejkomplexnější a v dobrém slova smyslu nejkorektnější obraz toho, co tehdy hýbalo celým Západem. Aust se soustředil na fakta a výpovědi svědků, nekomentuje, spiklenecké teorie zmiňuje, ale to nepodložené z nich nechává stranou. Jen je škoda, že je jeho kniha v českém vydání takřka o polovinu zkrácena a překlad není z nejčtivějších. Třeba se dočká lepšího zacházení při vydání druhém. (Překladatelka nám poté, co tato recenze vyšla v tištěném Salonu, napsala, že zkrácení originálu bylo požadavkem německého vlastníka práv pozn. aut.)

Jaké je podle autora resumé činnosti teroristů? Během let 1967 až 1977, kdy řádila první a druhá generace RAF, zemřelo následkem jejích činů 47 lidí (sedmnáct z nich jsou samotní teroristé, dva zastřelila policie omylem). Obětmi bylo i několik prominentů státu v čele s Hannsem Martinem Schleyerem.

RAF proklamativně vstoupila do války s (tehdy něco přes dvacet let starým) režimem, ten se podle toho začal chovat a často šly ideály demokracie stranou. Byl zdokonalen systém sledování osob, uplatňovány nestandardní formy zacházení s vězni, také se kvůli zpětnému ospravedlnění zásahů proti jednotlivcům narychlo schvalovaly zákony, které bezprostředně omezovaly svobody všech. Zda byl tenhle příklon k autoritářskému státu v zájmu jeho obyvatel, je jedna z otázek, která tady po RAF zbyla. A jak ukazuje válka Spojených států s islámským terorismem, je to otázka stále aktuální.

Aust se také ptá, z jakého podhoubí se terorismus rodí. V případě RAF byl jedním z více faktorů (mimo třeba vyhrocené mezinárodní situace) i nástup politického cynismu, dále pak rostoucí arogance elit vůči hlasu ulice, rozpor praktické politiky a idejí, které politici hlásali (od roku 1966 vládla v Německu velká koalice SPD a CDU), návrat některých osob s nacistickou minulostí do vedení státu, konkrétní tvrdé zásahy policejních složek proti demonstrantům přímo i nepřímo podporované vlivnými médii.

Navíc bychom při zkoumání kořenů zločinné činnosti RAF neměli, i když by to bylo příjemnější, opomenout ani to, že úplně na začátku pro ni bylo klíčové slovo osvobození – Gudrun Ensslin, Andreas Baader i Ulrike Meinhof ho sami zmiňovali (ještě předtím než vinou zprvu dobrovolné a později nucené izolace od společnosti definitivně ztratili kontakt s realitou). Osvobození od režimu, který může subjektivně, ale i objektivně svazovat.

Vše zmíněné mělo za následek výraznou politickou polarizaci celé společnosti. Její nezanedbatelná část s východisky rané RAF sympatizovala, nebo pro ně alespoň měla pochopení (zmiňme třeba nobelistu Heinricha Bölla). Obojí se však zákonitě změnilo s prvními mrtvými; přišli v roce 1971.

RAF byla vedle zelené politiky jedním z dědictví bouřlivých šedesátých let. Je dobře, že se to první (na rozdíl od toho druhého) stalo slepou uličkou. Sama organizace nakonec po letech uznala, že ozbrojený odpor ke stanoveným cílům nevede, a ukončila svou činnost.