Moderní národy mají osobitou politickou symboliku, se kterou spojují svou identitu a ideály. Například Francouzi jsou zemí galského kohouta, který symbolizuje národní kulturu a dějiny, ale také Marianny, jejíž ženská postava s frygickou čapkou symbolizuje francouzskou státnost a která je současně i alegorií svobody a rozumu. Jejím nejslavnějším obrazem je patrně Delacroixova Svoboda vede lid na barikády, jehož výmluvnost nenechává nikoho na pochybách, že je to právě síla univerzálního ideálu, co spojuje všechny osoby v jeden národ a vede je ve svazku života a smrti, okamžiku a věčnosti, revoluce i míru. Odvážná a statečná žena symbolizuje svobodu, s níž stojí a padá existence francouzského státu i národa.

Moderní demokratický stát má sice hranice, ale jeho ideály musí být univerzální. Právě v tomto duchu chápal i československou státnost Tomáš Garrigue Masaryk, jehož pevná víra v „ideály humanitní“ byla založena také na přísnosti v myšlení a kritickém duchu. Bez kritičnosti není myslitelná věda, ale zrovna tak bez ní nemůže existovat ani žádná demokratická společnost. Moderní demokratický étos spočívá v poznání, že politická vláda není nějakým darem z boží milosti, ale výsledkem lidského úsilí, jehož nedostatky mohou odstranit zase jen vzájemně si politicky rovní a kriticky diskutující i jednající svobodní občané.

Když se před osmnácti lety definitivně rozpadala československá republika, do preambule nové české ústavy se podařilo prosadit princip občanského národa, takže základní text našeho státu naštěstí začíná slovy: My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku... odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů. Tyto věty dnes můžeme brát jako stopu masarykovského přesvědčení o univerzální platnosti a kritické síle demokracie a občanské svobody. Paradoxní je, že se k nim nově vznikající republika přihlásila v době, kdy se společně se zánikem Československa ve střední Evropě zhroutily ideály republikánského federalismu, který zde po americkém vzoru chtěl Masaryk a další demokraté vybudovat proti zhoubné přesile etnonacionalistů a odpůrců parlamentní demokracie.

V těchto dnech Česká republika dosáhla plnoletosti, a tak se můžeme právem ptát, jaké politické symboly si za ten čas osvojili její občané a jaké ideály jsou vlastní její státnosti i každodenní politice dnes. Obávám se, že spíš než alegorický obraz svobody vedoucí svůj lid lze dnešní českou politickou situaci přirovnat k cyklu Udělám vše od české sochařky a výtvarnice Eriky Bornové. Ten se skládá z jednotlivých plastik prostitutek bez tváří, zato však v sexuálně vyzývavých polohách, ve kterých se nabízejí všem potenciálním zákazníkům. Bornové se s mimořádnou citlivostí podařilo odhalit skandálnost mediálního násilí a reklamního odosobnění sexu. Zpodobněná bídná situace prostitutek může ale zrovna tak sloužit jako alegorie dnešní společnosti, ve které lze inzerovat a prodávat doslova vše, ať se jedná o genitálie padesátileté žižkovské „dominy“ v běžně dostupných tiskovinách nebo politické hlasy a vliv politiků z Dejvic a dalších pražských čtvrtí.

Vývoj v hlavním městě po loňských volbách a prosáklost stranických i ministerských aparátů korupcí, jejíž obludné rozměry před Vánoci ukázala další v řadě afér, tentokrát na ministerstvu životního prostředí, jsou výmluvným obrazem naší doby. Politickým stranám a jejich vůdcům už nehrozí prorůstání organizovaným zločinem. Strany a někteří ústavní činitelé se totiž dnes jako organizovaný zločin chovají!

V takové situaci potom naši politickou existenci ohrožují především dva typy politické redukce, a to politiky na obchod (ať legální, nebo zločinný), a dále přesvědčení, že politika je jen recyklace moci mezi mocnými, na kterou se bezmocní občané mohou pouze dívat v klamné iluzi, že všechno nakonec řídí svými hlasy ve volbách do zastupitelských orgánů.

Ani jedna ze zmiňovaných redukcí není samozřejmě ničím, co by bylo platné jen pro českou společnost, protože jde o obecné tendence moderní politiky. V naší ústavní demokracii se ovšem jedná o nebezpečnou a potenciálně smrtelnou součást jejího genetického kódu. Od počátku 90. let zde totiž převládala primitivní představa o pluralitní demokracii jako systému, který je pouhou odvozeninou tržního mechanismu a jehož podstata spočívá v tom, že si strany svými idejemi a programy kupují voličské hlasy, a voliči si naopak za tyto hlasy kupují svou vládu. Druhá redukce je potom zakódována v samotném ústavodárném procesu rozpadu federace a vzniku samostatné České republiky.

Před osmnácti lety si většiny v obou národech rozdělení nepřály, takže nakonec povolební ústavní krizi nebylo možné rozhodnout v referendech, ale prostřednictvím ústavně řízeného a zákony provedeného rozpadu federace. Pokud by Češi nebo Slováci rozhodli o samostatnosti v referendu, byl by to jejich sebeurčující a ustavující akt, od něhož by se všechny další procesy budování samostatné státnosti a ústavnosti musely odvíjet. V roce 1992 se ovšem jednalo o rozdělení statků mezi dvě nově vznikající nezávislé republiky, které doprovázel přesun moci z federálního uspořádání do nástupnických států.

Hnacím motorem tehdejšího obnovení české státnosti a ústavodárného procesu bylo především sebeustavení a kontinuita vládnutí tehdejších elit. Někteří politici dokonce navrhovali, že samostatnou republiku lze založit i bez nové ústavy a že moc lze v takovém státě vykonávat i v ústavním provizoriu. Výsledný ústavní dokument tak byl spíš nechtěným dítětem, což také vysvětluje, proč veřejnost dodnes podceňuje jeho význam i proč se k němu někteří politici chovají macešsky, pokud mu rovnou nechtějí odebrat orgány, například Senát nebo Ústavní soud, a zbytek těla rozprodat podle zákona nabídky a poptávky.

Názor, že politická moc je volně obchodovatelným zbožím, které podléhá přirozeným zákonům trhu, a ne ústavě jako nejvyššímu zákonu demokratické politické společnosti, tak představoval ústřední hrozbu pro českou ústavnost již od samého okamžiku jejího zrodu. Podle tohoto názoru politik nabízí k prodeji všem potenciálním zájemcům moc spojenou se svým úřadem či pozicí. Takový úřad je sám o sobě vytouženým zbožím, k jehož získání pomáhají ti, kdo jsou opravdu schopní „udělat vše“. Noční můra poslední prezidentské volby a typy lidí angažovaných k získání rozhodujících hlasů byly neklamným znakem toho, do jaké míry jsou dnešní politické elity ochotné vystupovat jako organizované gangy. Byla to ukázka kriminogenního prostředí, v jakém se dnes u nás rozhoduje v politických i ústavních procesech.

K demokratickému přesvědčení patří, že se neptáme ani tak, kdo byl zvolen, ale jak byl zvolen, tj. dáváme vždy přednost legitimitě ústavní nebo právní procedury před charismatem konkrétního politika. Demokracie se bez charismatických vůdců neobejdou, ale o to víc je třeba podřídit jejich jednání přísným pravidlům obecných zákonů. V tom spočívá princip vlády práva a s ním spojené ideály svobody a rovnosti všech občanů před zákonem. K našemu zděšení ovšem dnes vidíme nejen to, že leckterý politik si připadá orwellovsky „rovnější“, ale především, že politici stran s protichůdnými programy se stali navzájem zaměnitelní a o jejich koalicích rozhoduje obchodní, a ne politický zájem.

Tito lidé věří méně své vlastní politické moci než síle peněz, která je podle jejich vlastního přesvědčení u moci drží. Jejich postup je tak klasickým příkladem depolitizace, jejíž podstatou je udržovat toky investic a zisků vlivných podnikatelských skupin a současně eliminovat jakékoli projevy demokratické vůle voličů, které by takový byznys mohly narušit. Tady nevládne ani politické charisma živené souhlasem veřejnosti, ani respekt k ústavě a zákonům, ale jen víra v obchodní logo strany.

 

Politickým stranám už nehrozí prorůstání organizovaným zločinem. Strany a někteří ústavní činitelé se totiž dnes jako organizovaný zločin chovají!

 

Společenská smlouva musí být předobrazem každé ústavní demokratické vlády. Její podstata spočívá v tom, že sobě rovní občané ustavují svou vlastní vládu, která se zavazuje vládnout v duchu veřejného zájmu a podle předem stanovených ústavních a právních pravidel. Tato pravidla se mají měnit co možná nejméně, a rozhodně ne tehdy, když by to byl jediný způsob, jak se mocní mohou udržet u moci.

Společenská smlouva je velkou moderní fikcí o legitimní vládě občanů, v níž se soustředí oba moderní politické ideály, tj. svoboda a rovnost, ale také vědomí politické odpovědnosti.

Jak ukázal již v 17. století anglický filosof Thomas Hobbes, vláda, jejímž výlučným cílem není ochrana a blaho celého politického společenství a která chce prosazovat úzké skupinové zájmy, ztrácí svou legitimitu. V českých podmínkách jsme ale již od konce 90. let svědky neustálých pokusů o privatizování politiky, která je pro některé politiky jen přirozeným pokračováním privatizace státního hospodářství. Ve svém omezeném cynismu si přitom neuvědomují, že privátní politika nemůže fungovat právě tak, jako nemohl fungovat onen pověstný socialistický trh. Přesto se v pravidelných intervalech a na různých úrovních vládnutí objevují snahy nahradit princip společenské smlouvy systémem opozičních smluv mezi těmi, kdo si jednou provždy a bez ohledu na demokratickou vůli chtějí vládu mezi sebou dělit. Na rozdíl od společenské smlouvy je podstatou všech opozičních smluv snaha stabilizovat moc a provozovat ji tak, aby ji nemohl zasáhnout případný protest voličů.

Není náhoda, že vedle smluvně „ošetřeného“ rozdělení sfér vlivu v hospodářské sféře byla hlavním cílem Klausova a Zemanova paktu v roce 1998 změna pravidel hry, tj. především volebního zákona a financovaní politických stran tak, aby zlikvidovaly potenciální soupeře ještě před demokratickými volbami. Změna pražského volebního systému těsně před minulými volbami tak nebyla vůbec ničím novým, naopak jen navázala na dlouhou řadu pokusů o vymazání politického a názorového pluralismu a nastolení režimu, v němž dvě politické strany budou střídavě posluhovat stejným hospodářským skupinám a současně z toho mít prospěch.

Českému voliči dnes není třeba připomínat, že tato verze hry na většinový systém dvou stran by u nás jistě nevedla k odpovědné vládě jako ve Velké Británii nebo prezidentským autoritám typu F. D. Roosevelta, ale že by skončila v beztvaré hmotě sice průměrně inteligentních, ale zato nadprůměrně zkorumpovaných úředníků s nečitelnou tváří, vždy připravených k obcování s klientem s „nejvyšší nabídkou“, přesně po vzoru modelů Eriky Bornové.

Knihy jako Listy federalistů nebo Peroutkovo Budování státu nám připomínají, že budovat stát a jeho ústavnost si vždy vyžaduje také morální a politické ospravedlnění před jeho občany i okolním světem. Po sjednocení Německa tak například Jürgen Habermas a další osobnosti německého veřejného a politického života požadovali, aby se namísto dosavadního Základního zákona německé federace přijala definitivní demokratická ústava pro sjednocený německý lid, která by zároveň ujistila okolní země o tom, že z takového souseda nemusejí mít strach a mohou s ním spolupracovat na bilaterální i evropské úrovni.

Jestliže sjednocené Německo promarnilo svou příležitost stvrdit novou demokratickou a evropskou identitu v originálním ústavním dokumentu, čeští ústavodárci před osmnácti lety jen narychlo a povrchně převzali důležité prvky prvorepublikové ústavy z roku 1920 a smíchali je s několika kusými filosofickými argumenty. Přitom se v rozjitřeném a zrychleném čase dělení federace ztratil hlubší politický smysl demokratického konstitucionalismu jako procesu, v němž si svrchovaný demokratický národ ustavuje občanskou vládu sám nad sebou. Bez politického étosu a intelektuální vytříbenosti tak naše ústava vznikala za všeobecného přesvědčení, že hlavní důvod jejího přijetí byl negativní, totiž rozpad federace.

O to víc nám dnes hrozí to, co kdysi Friedrich Nietzsche popsal ve svém Zarathustrovi těmito slovy: Stát, tak se jmenuje nejstudenější ze všech studených netvorů. Studeně také lže; a tato lež mu leze z tlamy: „Já, stát, jsem národ.“ Nietzsche zde v básnické zkratce přesně zachytil politický rozpor modernity, totiž touhu státní moci přivlastnit si národ a ve jménu jeho kultury ospravedlňovat své násilí na jiných národech i všech, kdo se vymykají státně definovaným představám o národní kultuře.

Kde chybí vědomí občanských ideálů a vzájemné solidarity všech příslušníků demokratického národa, tam se otevírá prostor pro kulturní boj, ať jsou jím nahnědlé halekačky Daniela Landy, primitivně antievropské vzývání modly národního státu nebo boj o oficiálně schválený výklad nedávných dějin. Pro ten si některé postkomunistické vlády rovnou zřídily instituty či ústavy národní paměti, podle jejichž výkladu byl Lech Wałęsa agent tajné policie a Milan Kundera fanatický udavač. Není divu, že s takovými instituty a jejich politickým prostituováním dějin nechce svobodná akademická obec historiků spolupracovat.

Nejen Nietzsche, ale i Hobbes věděl, že stát je monstrum srovnatelné s bájným Leviathanem, a proto je třeba spoutat ho silou společenské smlouvy, aby sloužil celé obci, a ne jen některým stranám a jejich klientům. Právě proto osvícenci považovali ideál ústavní vlády za stejně důležitý jako lidskou svobodu a občanskou rovnost.

Naše současné rozpaky z budování českého státu v posledních osmnácti letech jsou potom důsledkem neschopnosti občanské veřejnosti uvědomit si tuto sílu a využít ji k tomu, abychom si alespoň zpětně nějakou formu společenské smlouvy od našich ústavních činitelů a politiků vynutili, a to případně i za cenu občanské neposlušnosti. V opačném případě nám totiž hrozí, že „lži ze studených tlam“ našich státních představitelů z nás dříve či později udělají snadno manipulovatelné stádo národa, který se bojí svého okolí, svých vlastních dějin i sebe sama. Takový národ by potom jistě vyžadoval vůdce, který se nebude rozpakovat „ve jménu národních zájmů“ pošlapat i ty nezákladnější principy ústavní vlády.

Otázkou zůstává, kdo by chtěl v takovém státu žít kromě těch, kdo jsou ochotni „udělat vše“.