Článek
Je super, že máme být na co hrdí. Vtipné je, že tak jako jsou Američané často pyšní na svou imperiální moc, Britové na stavovské rozdíly a Rusové na vodku, i my se někdy pyšníme tím nejhorším, co v nás je. Jsme například národ, který se umí nejlíp na světě vysmívat slabším.
Existuje u nás celý pyšný literární žánr s názvem Jak jsem přečural žebráka. Jeho mistři chodí a radostně vyprávějí: Tvrdila, že potřebuje peníze na cestu do Chebu. Tak jsem jí řek, že jí koupím jízdenku. To jste měli vidět, jak rychle zmizela! nebo Chtěl po mně dvacku, že má hlad. Nabídl jsem se, že mu koupim rohlík. Přece mu nebudu přispívat na chlastání. Vizme doklad uctívaného českého smyslu pro humor.
Aby nevznikla mýlka – je úplně v pořádku poslat do řiti pouliční nabízeče účtů, tarifů a kosmetiky. Jsou za to placeni. Je správné dělat si legraci ze Svědků Jehovových a dalších misionářů, přinášejí nám Dobro, Dobro musí něco vydržet, aby bylo pevnější. Ale v bezdomovcích, žebrácích a feťácích k nám mluví slabší a ubožejší. Neznamená to, že se jim musí solit hotovost. Ale není snad jiný národ na světě, který by se chlubil tím, že vyzrál na toho, kdo je na dně. Právě proto, že jsou hloupí, otravní a smrdí v MHD, právě proto, že lžou a obvykle si za všechno můžou sami, stojí za to udržet v sobě smysl i pro jejich lidskou důstojnost. Vždycky stačí normálně říct: Ne, bohužel to nejde. A smát se pak těm, kdo jsou silnější než my. To taky umíme nejlíp na světě. A můžeme na to cítit hrdost, kterou ani Moraváci nemají čím přebít.
