Knihy roku vybral Štepán Kučera.

John Ajvide Lindqvist
Ať vejde ten pravý
Přeložila Jana Holá.
Argo

„Pořád nedokážu úplně pochopit, jak se to stalo,“ říká John Ajvide Lindqvist, když líčí vznik svého vampýrského románu, jehož knižní podoba, stejně jako filmové zpracování zavítaly loni i k nám. „Měl jsem problém s většinou hororových příběhů, protože jejich postavy jsou jednorozměrné, v lepším případě dvojrozměrné. A lidem, kteří by vás měli zajímat, většinou přejete, aby je netvor sežral jako první – protože vám připadají nechutní.“ A tak Lindqvist vytvořil horor s mnoha rozměry a zároveň čítankový prototyp postmoderního románu. Čím hloub člověk do Lindqvistova světa proniká, tím víc si uvědomuje, že netvor nemusí toužit jenom po lidské krvi a může nosit spoustu různých jmen.

Emil Hakl
Pravidla směšného chování
Argo

Z české literatury loni nepřehlédnutelně vyčnívá román Pravidla směšného chování, autorova nejlepší kniha a zároveň jedna z nejlepších knih polistopadové éry. Hakl se stále víc a víc vzdaluje od klasického příběhu a touží se dobrat k literatuře, „která má potenciál bigbítového koncertu, maximum emocí na minimální ploše“, jak se svěřil v rozpravě pro Salon. Přitom ale Pravidla směšného chování nejsou záznamem hospodských kecanic, mají sevřenou stavbu a přesně volená slova. Ve zmíněné rozpravě Hakl říká, že chtěl napsat „poslední knihu na stará témata, ale co možná stručnou a dobře napsanou, žádná z těch předešlých podle mě dobře napsaná není. Co bude dál, nevím. Na konci ale nejsem, tím jsem si jist.“

Ian McEwan
Nevinný
Přeložil Ladislav Šenkyřík.
Odeon

Ten román je tak dobrý, že za pozornost stojí i jeho druhé vydání, v novém lepším překladu. Sám autor ho má ze svých knih nejradši. „Dalo by se to přirovnat k otci, který nejvíc miluje své nejmenší a nejslabší dítě. U mne je tímto neduživým dítětem román Nevinný, který se velice špatně prodával. Ačkoliv je především o studené válce, všichni recenzenti si všimli jediné scény,“ vyznal se McEwan před lety v rozhovoru Pavlu Mandysovi. Té, v níž hlavní hrdina se svou milenkou rozřezává lidské tělo?“ ujistil se Mandys. „Ano, přesně té. Čtenáři se o ní dozvěděli z recenzí a polekali se jí.“ Netřeba se bát, ke zmíněné scéně vede pečlivě vystavěná cesta, která ospravedlňuje každý řez – a právě tahle cesta nabízí velkou výzvu i dobrodružství.

Filmy roku vybral Zbyněk Vlasák.

Michael Haneke
Bílá stuha
Artcam

Rakouské drama s úžasnou kamerou, která vyniká nejen kompozicí, ale i Christianem Bergerem nově vynalezeným způsobem svícení, si dalo za cíl vysvětlit, z jakého podhoubí vyrostl německý nacismus, v širším kontextu pak z čeho vyrůstá teror obecně. V protestanské vesnici v předvečer první světové války není místo pro porozumění, toleranci, dialog, přednost mají vždy konvence. Rodiny uzavřeny samy do sebe se scházejí jen při rituálních slavnostech. A stejně jako jsou trestány samy, i zdejší děti trestají druhé za to, co nezapadá do místním pastorem vymezeného morálního území. Hanekemu lze snad vytknout jen to, že je ve svém pohledu stejně autoritářský jako onen pastor při správě svých oveček.

Andrea Arnold
Fish Tank
AČFK

Režisérka a scenáristka Andrea Arnold ukázala tímhle filmem směr po několik desetiletí dlouhém běhu už poněkud vyčerpaným britský sociálním dramatům. Zůstala prudce civilní ve své výpovědi a přidává kus kouzelně jemné metaforické filmařiny, kterou podmaňuje a akcentuje. Byť by příběh -náctileté Mii, jež touží z panelákového sídliště v Essexu uniknout ke hvězdám přes kariéru tanečnice, ve vybydleném bytě tvrdě trénuje a tajně kouká po příteli své matky a vlastně po komkoliv, kdo bude aspoň chvíli poslouchat, vybízel k šablonovitým zpracováním, autorka je tvrdě odmítá. Třeba tak, že konkurz, na který Mia tak tvrdě dře, se ukáže být náborem striptérek do místního, ehm, kabaretu.

Bratři Coenovi
Seriózní muž
Palace Pictures

Snímek je to ironický a zároveň totální ve svém pojetí marnosti a absurdnosti lidského počínání, jehož primárním cílem je nějak to celé přežít. Přesně ve stylu starého hebrejského přísloví: Dobře už bylo. Hlavní postava – Larry Gopnik se komicky propadá do beznaděje a bůh ho ne a ne poslouchat, chvílemi se dokonce zdá, že stejný přístup zvolili i rabíni jeho kongregace. Naražení na Joba je víc než zřejmé, jen se to celé odehrává v šedesátých letech. Příběh s až apokalyptickým vyústěním je navíc vyšperkován aktualizačními anekdotami – rabín si ulevuje Ježišmarjá!, doktoři před pacienty kouří cigarety a mladík prodává v obchodu se zbraněmi s entuziasmem pojišťovacího agenta.

Divadelní inscenace roku vybral Zbyněk Vlasák.

Ödön von Horváth
Víra, láska, naděje
Divadlo Komedie
Režie: Kamila Polívková

Kritici vyčítají Dušanu Pařízkovi a Davidu Jařabovi, že své Divadlo Komedie tlačí do politických sdělení na úkor uměleckosti. Možná, ale inscenace Víra, láska, naděje není argumentem na podporu tohoto tvrzení. Silný politický apel je tu totiž propojen s citlivou studií drobného (tento přívlastek používal sám Horváth) člověka, kolem nějž instituce staví neproniknutelnou šedivou zeď, na kterou se lze jen těžko vyškrábat, na což taky už většina rezignovala, a za kterou se navíc dějí dost odporné věci. Aktualizace Horváthova textu zanechává v publiku pocit, kterého se nelze zbavit odchodem z hlediště. A o to by divadlu, potažmo umění, mělo jít především.

Aki Kaurismäki
Muž bez minulosti
Dejvické divadlo
Režie: Miroslav Krobot

„Podle mého názoru je samota jednou z nejhorších chorob naší doby – jakkoliv se ji pokoušíme skrýt za bezpočet hraček, jakými jsou mobilní telefony, počítače nebo nové účesy. Samota je mor nového tisíciletí,“ říká finský filmař Aki Kaurismäki na okraj svého Muže bez minulosti. Převody filmových děl na divadelní jeviště jsou u nás teď velmi módní. Ještě nikdo to ale neudělal s tak přísným režijním konceptem, jehož se drží nejen sám Miroslav Krobot, ale především jeho herci a herečky. Režisér navíc ve jménu skandinávské syrovosti odvážně utlumil plamen emocí, přestože se tím vystavil potenciálnímu zklamání nepřirozeně zmlsaného diváckého očekávání. Snad jen ta citace Monty Pythonů byla navíc.

Elfriede Jelinek
Co se stalo, když Nora opustila manžela
Národní divadlo
Režie: Michal Dočekal

Hra držitelky Nobelovy ceny je komplexní obžalobou patriarchálního světa, ve kterém dominuje potřeba konfliktu a v němž se vše přepočítává na peníze, protože je to tak nejsnazší. Komplexní je i ve své nabídce možných přístupů ženské menšiny k takto fungující většinové společnosti od podřízené poslušnosti, kdy se žena svému pánovi vzepře jen rozpustilým bušením svých malých pěstiček do jeho mužné hrudi, až po bojovný odpor. Výsledkem všech je zákonitý neúspěch, protože pravidla okolo byla nastavena někým jiným. Tohle všechno připomíná publiku i industriální prostředí, jehož centrem jsou výrobní pásy a mačové všeho druhu.

Počiny roku vybrali Štěpán Kučera, Zbyněk Vlasák a Zdenko Pavelka.

koncert Boba Dylana
O2 Arena

Přichází změna, cítím to, zpívá Bob Dylan na svém zatím posledním autorském albu z roku 2009. Pro mě osobně přišla změna loni 11. června v pražské O2 Areně, kde odehrál jedno ze svých nejlepších vystoupení vůbec – nejenom že bylo mnohem lepší než předchozí české koncerty v Praze a v Ostravě, bylo i lepší než většina koncertů z minulosti zachycených na deskách, včetně turné s kapelou Grateful Dead z osmdesátých let nebo záznamu japonského vystoupení At Budokan o dekádu dřív. V cizí zemi vedu bitvy, ať se můžu vrátit ke svým / Krása jde po ostří břitvy, jednou si ji podmaním, zpíval taky Bob Dylan (volným překladem). Na posledním pražském koncertu jsme byli podmaněni.

výstava Decadence Now!
Galerie Rudolfinum

Moderní umění má své zaryté odpůrce, ale ani těm by nezaškodila návštěva výstavy Decadence Now!, která už se stihla rozplížit z pražského Rudolfina do celé republiky. Nezaškodila by už proto, že se povedla unikátní věc – přivézt k nám značnou část klíčových děl pro celou dekadentní větev současného umění, umění, které ztratilo veškeré zábrany a pomocí něhož si můžete vyzkoušet, zda vy sami ještě nějaké máte, osahat si je, zpochybnit jejich stálost, případně s nimi něco provést. I odmítnutí, odpor je aspoň nějaká reakce; také ta se cení. Nicméně je pravda, že vaše imaginace se na této výstavě zrovna nepřežere.

výstava Planeta Eden
Dům umění Brno

Výstavu s podtitulem Svět zítřka v socialistickém Československu v letech 1948–1978 jsme mohli vidět nejdříve v brněnském Domě umění a posléze i v pražském Doxu. Kurátoři Tomáš Pospiszyl a Ivan Adamovič dokázali vytvořit nostalgicky hravou připomínku naivity tehdejší víry ve vědu a techniku. Nesoudili, nejspíš je ani nenapadlo se nad dnes třeba zjevnými pitomostmi mračit, ale s lehkým, osvobozeným nadhledem ukázali dobovou ideologickou podmíněnost, která zároveň jako by paradoxně umožnila rozvoj vědeckofantastického žánru. A co víc – doložena tu byla estetická stylotvornost a vliv téhle technicko-umělecko-společenské utopie na tehdejší život včetně architektury.