Když se babička narodila, bylo Mistru Vojanovi čtyřicet a v Národním divadle ještě nebyl. Když v roce 1920 zemřel, sedmašedesátiletý, bylo babičce sedmadvacet. Babička přišla do Prahy z pošumavského městečka jako jedenáctiletá, protože chtěla chodit do měšťanské školy, a ne trčet v místní obecné až do dovršení povinné školní docházky. Do Národního chodila na bidýlko, neboť byla svobodná venkovská holka, která neměla ani otce, ani ctitele, který by jí koupil lístek.

Ta fotka stála vedle dózy se sladovými bonbóny, které babička užívala proti škrábání v krku. Mistr Vojan mi připadal úžasný, kvůli němu jsem si přečetla Hamleta, sotva jsem uměla číst (a vůbec tomu nerozuměla, to mi ale nebránilo, abych si Mistra nepředstavovala v hlavní roli). Nejúžasnější však byla moje babička, která kromě té měšťanky a dvou roků obchodní školy neměla žádné vzdělání, přesto však citovala nazpaměť od Machara po Bezruče přes Viktora Dyka až k Jaroslavu Seifertovi. Babička jako žena obyčejného bankovního úředníka nenavštěvovala žádný salon ani společnost, její láska k divadlu a literatuře byla samozřejmá a každodenní.

Po babiččině smrti v roce, kdy jsem maturovala, máma s tetou uspořádaly její pozůstalost a protože byly obě moderní ženy a neuznávaly sentimentální krámy, fotografii Eduarda Vojana nejspíš vyhodily. A tak to zůstalo jenom v mé vzpomínce – noční stolek, skleněná dóza sladových bonbónů (máma v ní pak měla na svém nočním stolku bonbóny mentolové) a Eduard Vojan. Ke studiu divadelní dramaturgie mě nevzali z kádrových důvodů.

Jednoho dne o mnoho let později mi kamarád přinesl bustu. Byla to sádrová kopie Vojanovy busty od Štursy z foyeru Národního divadla. Usadila se v ní jakási plíseň, která žije v sádrových sochách a vytváří na nich nevábné světlejší mapy. Busta se mi vůbec nehodila, měli jsme tehdy velice malý byt, ale přece nemůžu Mistra Vojana vyhodit – v té době vyhazovali kdekoho včetně mé matky.

Když teta zemřela, přestěhovala jsem se do Prahy do jejího bytu. Už pár let to nebyl ten čas, v němž jsme byli zavržení a odevšad vyhození. Ani byt ovšem nebyl ten krásný babiččin, který jsem pamatovala z dětství, různými výměnami dospěla teta až ke garsonce na sídlišti, kam se busta nehodila, ani skoro nevešla. Dala jsem ji zatím do komory, spolu s dalšími předměty svých vzpomínek.

Jednou z nich byl keramický potkan, kterého kdysi vzdorně vyrobil můj syn ve školním keramickém kroužku. Bylo to za normalizace, kdy kolem bujel reálný socialismus a pro mě byla za mé amatérské divadelní aktivity k mání jenom práce uklízečky v divadle. Můj nejstarší syn ve třetí třídě vyrobil potkana, dostal čtyřku, a tím se mu potvrdilo, že udělal správnou věc. Já jsem z potkaního vzdoru začala dálkově studovat divadelní dramaturgii. Tentokrát mě vzali, protože už jsem se jmenovala jinak.

Potkan si s Vojanem kupodivu docela rozuměli – vlastně jediná bytost, s níž si potkan v té době rozuměl, byl Mistr Vojan.

Než jsem se nastěhovala do bytu po tetě, chodila tam máma pořádat její pozůstalost. Myslím, že se tak chodila loučit, a nejen se sestrou, ale i s babičkou a celou rodinou, z níž zbyla už poslední. Když jsem se konečně odhodlala upořádat byt podle svého a Mistru Vojanovi vyhradila místo na knihovně, v komoře jsem ho nenašla. Nebyl tam ani potkan. Jediné vysvětlení bylo, že máma je oba vyhodila jako sentimentální tetiny krámy. Nezeptala jsem se, protože by to nemělo žádný význam. Potkan i Mistr Vojan jsou někde na skládce.

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková

FOTO: Archív Aleny Zemančíkové

Copak potkan, ten se na smetišti zorientuje, ale Mistr? Pevně doufám, že ho potkan chrání a že mu v složitostech života vyhozených a zavržených, které sám tak dobře zná, pomáhá se orientovat.