A to přesto, že málokterý výraz je tak jasně všeobecný, bez dalších nutných či poťouchlých adjektiv. Nemluvě o tom, že hra na levou a pravou má čím dál tím víc nejasnější pravidla.

Definic veřejného prostoru existuje mnoho, záleží na tom, s jakým stupněm zobecnění pracujeme. Jednou z možných variant je, že jde o prostor s nejmenším vyloučením, tedy s nejmenším počtem omezení. Z toho samozřejmě snadno odvodíme, jak je náchylný k okupaci jakéhokoli druhu (hospodářské, ideologické, umělecké atd.).

Co mají společného stavba speciálního obydlí pro reklamu (co jiného jsou kovová monstra s vlastním elektrickým vedením), billboard odpovědného politika (už minutu po oznámení výsledků voleb se stává jeho optimistický pohled a heslo směšnými karikaturami druhu homo sapiens) či pětimetrové graffiti (pro většinu populace vandalismus)? Bohuslav Blažek napsal v textu Výtvarné umění a veřejné prostory mj.: Hrozivý zážitek nečitelnosti světa v celé škále od přírody po civilizaci vzniká ve chvíli, kdy se na jeho jedné straně explicitní znakové kódy stávají nepřehledně mnohovrstevné a stále více sdělení je pociťováno jako potenciální účelová desinformace a kdy na druhé straně tělesnost a příroda přestávají být čitelné proto, že nižší implicitní kódy vyhasínají. Shrnuto do formulky: umělý svět lže, přirozený svět je němý. (Kritický sborník 1/1997)

První víkend letošního září se na pražském Palackého náměstí objevila skupina dělníků, kteří před Suchardovou sochou Františka Palackého zabrali 49 metrů čtverečních veřejného prostoru a ohradili je festovným plotem. Ohrada, kterou chodci obcházeli, aniž by uvažovali o její smysluplnosti, zde vydržela několik týdnů, než byla odstraněna. Zopakujme si: Umělý svět lže, přirozený svět je němý.