Článek
Chyba je vždycky v komunikaci. O co si neřekneš, nedostaneš, případně ti strčí něco, o co vůbec nestojíš, ale každému je to ukradené, protože jsi udělal(a) chybu v komunikaci, a tak si to vypij. O čemž v případě medvědího mléka vážně pochybuji, přestože mi kavárenská slečna nabízí medík a velice výrazně artikuluje. Vládne komunikační teror. Na koni jsou komunikační agentury, píáristi a učitelé jazyků. Jinak se přece nedomluvíme!
Jen jestli ten jazyk náhodou nepřeceňujeme.
Bylo to na ostrově Koh Chang u východního pobřeží Thajska. Hned po příjezdu jsem si ošklivě pořezala nárt o nové sandály a dobelhala se poprosit o pomoc Belgičana, se kterým jsem se den předtím seznámila na trajektu. Mrzí mě, že jsem zapomněla jeho jméno. Provozoval bar na pláži v místní vesnici, vařil, rozléval kořalku Mekong a z ostrova se nehodlal hnout.
Koh Chang přitom už dlouho nebyl opuštěným rájem na zemi. Z Bangkoku sem jezdily klimatizované autobusy a na severním cípu ostrova Rusové vystavěli luxusní rezort. Jako delegátka v něm pracovala jeho holka. Narodila se pod Kavkazem a mluvila rusky. Jenom. Belgičan zas uměl jen mizerně anglicky, a tak se protínali na pár desítkách slov. Většinu odpoledne polehávali na rohožce a žmoulali si ruce. A ona byla ošklivá! Dřepěla jsem na terásce, držela si na ráně čerstvou aloe vera a myslela si svoje o ostrovním vysokohorském snižování laťky.
Večer se konal mejdan. Zaujala jsem invalidní místo v hamace s výhledem na hořící louče na pláži a na taneční parket. Byl nadupán mládeží na cestách a na útěku. Přepadla mě sebelítost přežraných – z normálu se dostáváme příliš často a lehce na to, aby z toho nakonec byla jen další přímořská tancovačka. Zčistajasna se vlny rozestoupily. Uprostřed parketu stála Kavkazanka. Brala dech.
Zářila jako čerstvě zamilovaní anebo jako ženy první týdny po porodu, když užasle hledí na novorozeně. Vzpažila, prohnula se v pase. Orientální zatřesení boků. Kolem kotníků chřestí stříbrné řetízky. Z pupíku stéká blýskavá kapka kamínku, pak pot. Bosýma nohama vykročila ke svému muži. I hudba se jí podřizuje. Tančí stále rychleji a stále blíž k němu. Nikomu jinému nehodí ani pohled. Když je na dotek, přetočí se a jde nahými zády do mostu. Kráčí po něm k němu. On je už v pravěku. Skáče kolem ní v půlkruhu jak opičák, jako samčí bytost z Ur-zeitu, kdy co mělo jít zevnitř, šlo zevnitř, ne přes hlavu. Čekala jsem, kdy se začne bušit do prsou předníma tlapama. Zažila jsem máloco erotičtějšího.
Pak začala hrát jiná muzika, ti dva zmizeli za barem, já šla spát na pláž a za svítání stopla první motorku do jiného rezortu. Už jsem je nikdy neviděla. Možná už spolu nechodí. Ale řekli si všechno, co měli na srdci.