Článek
Tento thriller, nebo román či detektivka je o jedné ženě a několika vraždách. Hlavní hrdinka, která příběh vypráví v první osobě (aniž by její vyprávění upadlo do příliš monotematického vnitřního monologu), je bývalá inženýrka, vášnivá astroložka a ochránkyně zvířat a přírody. Je také vegetariánka a zavilá nepřítelkyně všech myslivců. Tato inteligentní, stárnoucí, osamělá bytost žije na česko-polském pomezí, obklopená tupostí, malostí a machistickou přezíravostí místních pijanů. Všichni, včetně místního pátera, jsou myslivci.
A tihle myslivci chodí na hony, chovají bílé lišky na kožešiny, pořádají bály, opíjejí se, jistě mlátí své ustrašené ženy, kšeftují s kde čím a k smrti rádi oslavují den Svatého Huberta, svého patrona. Paní Jana Dušejková, která kdysi stavěla mosty na Blízkém východě, svého povolání pro nemoc musela zanechat a hlídá teď chalupy ve větrném pohraničí a učí děti angličtinu v zapadlém městečku. Pozoruje a miluje přírodu, moc doma neuklízí, ale studuje pohyby planet a jejich vliv na lidské osudy a občas prohodí pár slov se svým mlčenlivým nerudným sousedem.
Když tu náhle se kolorit horské vísky začne zabarvovat krví. Myslivce někdo pěkně popořádku likviduje. Astroložka Jana Dušejková marně na policii vysvětluje, že osudy obětí byly vepsány do hvězdných znamení a taky že by se mohlo jednat o pomstu někdejších obětí myslivců – samotných zvířat. Trpělivě všechny přesvědčuje o tom, že zvířata nejen že mají duši (což její polští katoličtí sousedé – stejně jako jejich víra – rezolutně odmítají), ale dokonce také o tom, že jsou natolik bystrá, aby mohla promýšlet vraždu. Dosud si všichni o paní Dušejkové mysleli, že je prostě trochu otravná a divná. Teď už ji mají za obecní šílenkyni.
Celou knihu prostupují morální imperativy, přesto je zde jeden z nich naprosto postavený na hlavu. Křesťanské přikázání nezabiješ. Ten, kdo zabíjí, má totiž ušlechtilé pohnutky. Asi tak v první třetině knihy začne být pomalu jasné, kdo jím je. Přesto však jsou jeho činy nejen sympatické, dokonce si občas můžete přát, aby přitlačil na pilu. Zvlášť když jsou jeho oběti naprosto nízké bytosti, jež by se, pokud platí reinkarnace, musely znova narodit jako bakterie, nebo přinejlepším prvoci.
Kniha Svůj pluh veď přes kosti mrtvých pojednává o velmi komplikovaných věcech jako mystická poezie, otázky dobra, zla, hříchu, rovnosti či nerovnosti zvířat a lidí, ekologie či život vzácných brouků. Přesto se dá přečíst na jeden zátah. Zbude po ní ale jedna zvláštní obava. Obava, zda se teď Olga Tokarczuk může procházet po lese. Myslivci tuto ženu zcela jistě považují za škodnou. Pokud čtou romány.