V Jihlavě jste mimo jiné představil film Vzpomínky K. Z. (Fototerapie č. 1). Je složen pouze z rozpohybovaných záběrů žen, které údajně nasnímal fotograf v Osvětimi. Co jste touto mystifikací sledoval?

Četl jsem o lidech zavřených za války v tomto koncentračním táboře, kteří měli na starosti spalování mrtvol. Byli stejně tak vězni a dobře věděli, že to nemohou přežít, pohybovali se v příšerných pracovních podmínkách, trpěli nemocemi. Přesto se rozhodli zanechat zprávu pro historii. Co se tam dělo, sepsali na papír a ukryli ve svých pryčnách pro budoucnost. Zaujalo mě to. Snažil jsem se představit, jaké by asi bylo, kdyby se pokusili tajně nafotit i tvář některé z obětí, odsouzených ke zplynování.

V té době jsem se zajímal o tváře, odjel jsem do Číny natáčet proměny tamní krajiny, v nichž jsem hledal jakési tváře tamní země. Jenže zrovna došlo ke známým studentským protestům na náměstí Nebeského klidu a nikoho můj koncept nezajímal. Tehdy mě poprvé napadlo zrealizovat svou představu fotografování v Osvětimi. Ale celé jsem to natočil až o mnoho let později, kdy jsem zorganizoval velký casting. Nakonec jsem vytvořil malou mystifikaci, předstíral jsem, že ty záběry nafotil můj dědeček v koncentráku.

Jste autor jakýchsi dokumentárních snů. Jak byste vy nazval svou poetiku?

Postupuji velmi intuitivně, bez předpojatosti, pokaždé jinak. Nikdy jsem nedělal skutečné dokumenty, více mě zajímalo ztvárnit stavy našeho vědomí a emocí. Realita mě naopak deprimuje, raději se od ní snažím odpoutat. Co mě zaujme, natočím, třebaže to ve výsledku vypadá jako momentka z raného rockového klipu či skica v diáři. Mám blíže k výtvarnému umění, v němž ještě cítíte vztah tvůrce k jeho materiálu. Kdykoli mě pak zvali na filmové festivaly, vždycky váhali, jak mou tvorbu charakterizovat. Někdy jsou to experimenty, jindy osobní výpovědi, mísím fantazie se skutečností. Prosil jsem, aby bylo mé dílo označováno jednoduše jako SZIRTESFILMY.

Jakou roli má ve vašich experimentálních či avantgardních filmech příběh?

Abych řekl pravdu, příběh není vůbec důležitý. V Americe po vás producenti chtějí, abyste byli s to vylíčit v deseti sekundách, jednou větou, o čem váš film bude. Všichni křečovitě hledají neokoukaný námět a zajímavé dialogy a dopadá to katastrofálně. Když se budete v Hollywoodu učit psaní scénářů, existuje asi čtyřicet prototypů příběhu, které jsou v pozadí filmů, uváděných v kinech. Všechny vycházejí z našich mýtů a legend.

Jak jste objevil deníkovou filmovou estetiku, vzdáleně připomínající tvorbu Jonase Mekase?

V době, kdy jsem natáčel své Deníky, nevěděl jsem nic o Mekasových filmech – měl jsem jen vágní povědomí o newyorské scéně. Sám jsem hledal nové filmové formy, které by nekopírovaly nic z toho, jak se doposud točilo. Četl jsem Joycova Odyssea a chystal jsem se natočit pětadvacet let svého života, jako by šlo o jediný den zrcadlící prožitek lidského osudu. Až poté mě Mekas pozval do New Yorku, kde jsem mohl na konci osmdesátých let poprvé zhlédnout jeho filmy. Uspořádali jsme dvě paralelní projekce našich Deníků vedle sebe, jako by šlo o rozhovor a stali jsme se dobrými přáteli. Nicméně Stan Brakhage či Jonas Mekas zachycovali spíše zajímavé záběry ze života, aniž by pracovali se střihem, vrstvami záběrů či v nich hledali jejich esenci. Naproti tomu já jsem se soustředil na základní emoci obrazu.

Zdá se, že na rozdíl od nich také mísíte intimní prožitky s historickými tématy...

Nevidím v tom velký rozdíl, neboť v druhém plánu Deníků se objevuje i historie. Stejně tak k dějinám přistupuji osobním, řeklo by se intimním způsobem. Hlásím se k odkazu Dzigy Vertova a jeho konceptu divotvorné kamery oka. Zaznamenává náš svět, ačkoliv ji vede ruka kameramana, který do obrazu vnáší emoce i názory. Obraz je otiskem jeho vlastní duše.

Ve filmu Tíže jste došel podle mého názoru nejvíce k abstrakci a zároveň k jakési dekonstrukci obrazu. Tvoří jej záběry různých destrukcí, válečné koláže mrtvých těl, sekvence výstřelů, ale i her se zrcadly a škrábanci na filmový pás…

Původní inspirací byly texty francouzské filosofky Simone Weil. V té době jsem zažíval úspěch Úsvitu, svého prvního a velmi estetického titulu. Uváděli jej na řadě festivalů, dávali mi za něj ceny. Měl jsem toho dost. Rozhodl jsem se natočit něco odlišného, experimentálního a revolučního, co by naopak „nakopalo diváky do prdele“. Chtěl jsem zničit jejich stereotypy teroristickým filmem, v němž bych se s nenávistí obrátil proti filmovému umění. Stal jsem se tím anarchistou, revolucionářem.

Šlo mi o to zachytit okamžik všudypřítomné gravitace, která nás táhne dolů, ukázat, co nás v moderním světě tíží a stahuje do propasti. Co způsobuje náš pád, když se život stává příliš těžkým. Vznikl z toho emocionální film, který nahlíží dovnitř moderního člověka. Musíte svou duši nejdříve vyprázdnit od všeho vzteku, pokud se chcete osvobodit.

 

Realita mě deprimuje, raději se od ní snažím odpoutat.

 

Použité záběry z letecké bitvy jsou šokující, ačkoliv si člověk s hrůzou uvědomí, že jsme si na něco podobného zvykli, že se tím dokonce bavíme. Zůstává otázkou, jestli nám na Západě taková bitva nepřipomíná už jen počítačovou hru, nebo zda počítačové hry neutvářejí naši představu o tom, jak vypadá skutečná válka?

Dovolil jsem si tam udělat jeden vtip. Postavil jsem se před kameru s automatickou puškou. Je to zlý, škodolibý komentář nejen k naší historii, ale i k samotnému filmovému médiu, jak jej zneužíváme. Jal jsem se kreslit rovnou na filmový pás, rozrýt jej, zničit kinematografii.

Zůstalo dnes ještě něco dalšího, co lze zničit?

To je chytrá otázka. Právě přemýšlím nad tím, co bych udělal nového, ale ještě jsem nenašel vhodnou formu. Uvidíme.

Vraťme se k projektu vaší Fototerapie. Co je na něm terapeutického?

Během posledních pěti let mi castingem prošlo asi osm set ženských, mezi nimiž jsem hledal představitelky do Fototerapie. Seděly přede mnou, zatímco jsem je natáčel. S každou jsem strávil asi hodinu a půl povídáním, dokud mi neotevřely svou duši a neodhalily vlastní osobnost.

Vyslechl jsem nejrůznější hrůzy i zpovědi ze života, dozvídal se tajemství. Stával jsem se jejich přítelem a zároveň jakýmsi psychologickým odpadkovým košem. Ve filmu je to stejné jako u doktora. Abyste byl dobrým psychologem, musíte mít své pacienty především rád.

Nabyl jste pocitu, že je naše společnost nemocná? Že se potřebuje léčit?

Motto mého dalšího filmu bylo, že „svět je velkou nemocnicí, ve které je plno pacientů a několik hodných sestřiček“. Zdálo se mi, že jim předávám energii, pomáhám. Byla to silná zkušenost.

Na začátku devadesátých let jste natočil film přibližující život Markýze de Sade. Co by takový člověk revolty proti věku rozumu zmohl dnes?

Víte, nikdy jsem nepřikládal důležitost jeho erotickým fantaziím, nelíbila se mi ani ta pornografie, ani ty filosofické hlouposti. Nicméně jsem se zajímal o mýtus člověka, který musel být zřejmě skutečným deviantem, abych jej uvedl na pravou míru. Dva roky jsem studoval Sadeův život, s pomocí řady historiků a odborníků sestavoval komplexní portrét jeho osobnosti. Nebyl jenom sadista, ale také romantik, aristokrat, stal se revolucionářem a byl nakonec také schizofrenním, ošklivým chlapem.

Působil jste dlouhá léta v rámci maďarského nezávislého filmu, pobýval dva roky na newyorské undergroundové scéně. Věříte, že i šílenstvím se lze přiblížit k umění, k nějakému estetickému uchopení našeho světa?

Kdysi jsem měl tendenci se izolovat, skoro sedm let jsem strávil stranou světa, pracoval jsem jenom na filmu. Jeden dobrý přítel mě nabádal, abych se neuzavíral před ostatními. Že se stanu lepším tvůrcem, pokud budu naopak cestovat po světě a pohybovat se mezi nejrůznějšími kulturními centry. Tehdy jsem s ním nesouhlasil. Dnes říkám, že by si měl člověk udržovat určitou rovnováhu. Potřebujete jak dny samoty, abyste akumuloval energii, tak kontakt se světem, kdy naopak vydáváte své plody.

V Americe jsem byl mezi lety 1987 a 1989, až později jsem pochopil, jak dalece mě změnila. I proto jsem natočil film Po revoluci, který se netýkal změny režimu, ale mé vlastní proměny.

Žijeme v postkapitalistické společnosti, kde se zdá, že už lidé nevěří v tradiční kulturní či společenské autority. Jak lze v takovém světě žít?

Nejsem si jist, jestli vám dovedu dát nějaký recept, jak přežít fucking capitalism. To ale neznamená, že bych měl rád komunismus. Dnes je jedině možná cesta nezávislé tvorby, v níž se odstřihnete od médií, od televize. Nechodíte ve špičce do centra, v době největšího náporu do obchodů. Stanete se nočním chodcem. Není to recept na zbohatnutí, ale uchováte si své bohatství uvnitř. Pro ty, kdo brzo ráno musí vstávat do práce, aby dostali za nějakou dřinu nepatrnou odměnu a uživili tak rodinu, ale žádnou radu nemám. Vedou v podstatě otrocký život. Zdá se, že bychom zase jednou měli změnit celý svět, neboť už zdaleka nežijeme ve šťastném čase pro lidstvo.