Pak mi vysvětlovali, že když se vyfotím v černém tričku s nápisem DOBÝVÁME VEŘEJNÝ PROSTOR, pomůžu umělcům. Ti vyrážejí s mikrofony a malými šik kamerkami do ulic, ptají se lidu na jeho názory na politiku, hrají divadlo, píší poezii – a mají mentální hendikep.

A já si říkala, že je to skvělý nápad, a taky jsem si představila, že za pár dní nebudu v Praze, ale zpátky v Buenos Aires. Prožiju další z absurdit hrůzostrašně rozmanitého světa. A uvidím podobné umělce s mentálním hendikepem, kteří veřejný prostor nemusejí dobývat, protože do něj byli svým postižením nemilosrdně vykázáni. Jsou ve všech vagónech, ve všech chodbách metra, hrají na bubínky, rozladěné kytary, vyprávějí příběhy, rozdávají obrázky, píší do časopisu, který taky rozdávají, jsou nemilosrdně veřejní, nazí se svým uměním, se svým hendikepem. Musí si vynutit, vyhrát a vyumět kus chleba a trochu drobných.

V Meet Factory mi lidé, kteří vymysleli sdružení Inventura, jež pomáhá umělcům s mentálním hendikepem, vysvětlovali, že to všechno dělají taky proto, aby se Češi třeba ve veřejné dopravě neodvraceli. Aby zkrátka neuhýbali rozpačitě očima. A tady se argentinský paradox hrůzy obrací k lepšímu. Totiž díky dávnému obydlení veřejného prostoru jsou lidé s mentálním hendikepem jeho všední součástí. Nikdo cudně neodvrací zraky. Všichni pěkně klopí drobné, zapředou rozhovor, usmějí se, poslechnou si neposlouchatelnou píseň, prohlédnou obrázek a vroucně zatleskají.

Vědí, že k těmhle umělcům nikdy nedorazí podpora, ani grant z Evropské unie. Nemyslí si, že člověk s mentálním hendikepem patří do ústavu, aby na veřejném prostoru moc nezacláněl. Prostě proto, že člověk s mentálním hendikepem spí většinou ve slumu nebo pod mostem. Nic jiného než veřejný prostor nemá.