Jedním z nich bylo umění pro umění, cool cizími slovy l'art pour l'art. Když si Stéphane Mallarmé ždímal mozek nad souzvuky dvouzvuků, rozhodně přitom nepřemítal, jak moc to pomůže světovému odborovému hnutí. Když Igor Stravinskij skládal Svěcení jara, kašlal na zrovnoprávnění plžů s mlži. Proti tomuhle do sebe zahleděnému kumštu stálo umění angažované, služebné. Mělo vysoké společenské cíle, tak jako socialistický realismus nebo nadšené veršování českých vlastenců v první půlce 19. století.

Dnes, v pokročilé post-postmoderní skutečnosti, se rozdíly mezi oběma druhy setřely. Umění zůstalo angažované, ale jaksi hlavně samo pro sebe. Aspoň u nás. Tak se čeští představitelé filmového průmyslu zasazují především o to, aby bylo dost peněz pro filmový průmysl. Tak režisér Sedláček natočil film o tom, jak nemohl natočit film. Tak je nejsilnějším společenským angažmá našich výtvarníků boj pro nebo proti Milanu Knížákovi, který kupuje či nekupuje jejich díla do Národní galerie. Tak divadla a literární časopisy burcují národ a vypovídají občanskou poslušnost hlavně tehdy, když nejsou dotace pro divadla a literární časopisy.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Jistě, jde často o boje sebezáchovné. Umění je v Česku podfinancované, ve srovnání s vyspělým světem obludně. Vysněného „procenta z rozpočtu na kulturu“, považovaného za měřítko vyspělosti národa, nedosáhneme nejspíš ani v příštích dvaceti letech. Ale stejně. Kdykoliv se umění zapojí do boje za něco jiného než za sebe, má ohlas. Když si Jan Cempírek udělá svou vietnamskou mystifikací legraci z multikulturního přehánění, když se Tvar vysloví proti nové písmové předloze ve školách, když výtvarníci zparodují pražskou olympijskou kampaň Všichni jsme v národním týmu Radovanem Krejčířem, když Jaromír Nohavica natočí píseň o Czech-Teku, tak najde i víceméně blbé umění společenskou odezvu. Začne konečně zajímat i někoho jiného než samo sebe. A začne třeba i někomu chybět – což je první stupeň k tomu, aby na něj někdo začal dávat peníze.