V dokumentu Roberta Sedláčka a Radima Procházky Náš první hospodář prezident Václav Klaus řídí kombajn, je vítán chlebem a solí jako „první hospodář“ a jeho žena jako „první selka“, nakonec všichni zpívají Ach synku, synku. Předseda toho, co se dříve nazývalo JZD, šťavná (sloveso Karla Poláčka) o „krásách české země“. První hospodář byl přídomek Klementa Gottwalda, Ach synku synku je naopak odkaz na TGM, kombajn mám spojený se sovětskými lány. Tahle groteskní směska kýče, vlastenectví i ironie vůči vlastenectví (ten film sám) je naše česká politická kultura.

Jiří Voskovec vzpomíná na pana ředitele Šafránka, který „ronil slzy dojetí v tělocvičně (dříve ústavní kapli) gymnasia při hymně československé republiky se stejnou loajalitou, s jakou o týden dříve je ronil při hymně říše rakouské“. A Voskovcovi vrstevníci právě nabírali dech, aby se těm slzám chechtali, stejně jako Hašek se o desetiletí dříve chechtal c. k. „mírnému pokroku“. Pak ale Voskovec dodává: „Jak ale mám teď popsat, že uprostřed všeho toho posměchu a skepse jsme byli zároveň oslněni jakýmsi neuvěřitelným, leč nesporným přízrakem svobody – povědomím volně vanoucího okřídleného větru – jako by se nad námi vznášely chóry mírně podroušených andělů se svatozářemi na stranu…“

Ti „podroušení andělé“ jsou důležití pro naši identitu, cítil jsem například v mé italské emigraci, že v konfrontaci s italskou jižanskou antimoderností je pro mě ten český „chór podroušených andělů“ důležitým dědictvím. Vše, co v naší kultuře bereme vážně, je spojeno s neslýchanými ozvěnami, které k nám tehdy dolehly nejen přes oceán, ale i z bližší Francie. Pak přišel Mnichov, osudové volby roku 1946 a pak Vítězný únor, Pražské jaro, normalizace a nakonec velká sametová listopadová. Myslím si, že Československo byla moderní idea, i když vepsaná do „směšného státu“, jak jej brutálně nazval Goebbels; asi byl opravdu směšný, když jsme ho rozpustili, jakmile se vláda věcí našich k nám zase navrátila. Idea toho státu ale nějak prosakovala našimi moderními dějinami, oživovala je a v různých zmytologizovaných verzích formovala naše vnímání světa.

Idea Československa byla obecně humanistická, spíše sociálně demokratická, trochu liberální, evropská, antiklerikální, západní, ale i prosovětská. A také trochu kýčovitá. Ano, naše státní tradice je slátaná a pospojovaná z haraburdí většinou vymyšlených obrazů minulosti. Přesto nebyla jen Missbildung, jak pohrdavě říkají Rakušané. Slabým, ale zřetelným písmem do něj Masaryk (ten v netatíčkovské verzi) vepsal ideu demokratické modernosti. I přes svou nehistoričnost náš první moderní stát voněl západní škálou hodnot, souzněl s Francií i s USA. Něco jsme v tom směšném státě mohli brát vážně, odkud by jinak přilétlo Pražské jaro?

Politické volby roku 2010 byly zlomové v našich politických dějinách, protože nás poprvé odsekly od tradice československého demokratického státu. Zvítězil v nich jiný duch, než který přinesli „podroušení andělé“ první republiky. Noví hegemoni mluví o státu jen jako o armádě úředníků, maximalizujících svou nelegitimní moc, mají je za obtížné parazity, na nichž je třeba šetřit. Úředníci by chtěli regulovat podnikatelský sektor, zatímco kapitál má být volný jako (dravý) pták. „Víme, že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát.“ – čteme v Programovém prohlášení Vlády ČR. Co je ovšem bohatství? Patří do něj i rudé bahno, které se valí do Dunaje, příval nafty v Mexickém zálivu nebo hroznýš supermarketů? Není například kvalita pracovní síly hodnotou, kterou vytvořil stát péčí o vzdělání, výchovu a pojištění? A co veřejné statky, jako jsou řeky, vzduch? Nezadlužuje nás podnikatelský sektor tím, že z nich čerpá příliš mnoho, a tak ekologická stopa Česka je jednou z nejhorších v EU?

Tisk ve své zavilé pravicovosti, rostoucí klerikálnosti a antievropskosti navazuje spíše na tradici druhé republiky než na „tradici československou“. Jmenováním Romana Jocha zmocněncem pro lidská práva vláda zatemnila pojem, který přes všechnu svou rozpornost byl v základu první republiky (azyl pro německé demokraty, československé občanství pro Thomase Manna), Charty 77 a československého disentu.

Noví hegemoni sejí škrty, aby mohli sklízet strach, který je otcem poslušnosti. Jejich ekonomické i politické ideje nejsou než špatně recyklovaný ideologický odpad let osmdesátých, je třeba jim klást odpor.

 

Prudký odvrat od československé tradice je nejviditelnějším příznakem nebezpečného vývoje, který označím slovem oligarchizace společnosti. Oligarchie vynesená k ekonomické moci různými vlnami privatizace hrozí prolomit hradby ekonomické moci a podřídit si veřejný prostor (nákupem médií), politické strany (výběrovým financováním), stát (podrýváním autority jeho zaměstnanců a škrty) i kulturu (dalšími škrty).

ČSSD má před sebou velký úkol: být nejen v opozici vůči této vládě, ale také bránit naši společnost a stát, s jejich rozpornou, stále přeorávanou demokratickou tradicí před arogancí, s níž se postprivatizační oligarchie snaží vymezovat jako (politický a morální) arbitr celé společnosti. Pohrdavé slogany o státu a jeho zaměstnancích, o sociální solidaritě, o kultuře, o ekologii, rostoucí propojení kapitálu a médií a především financování politických stran podle klíče, o kterém rozhoduje ta oligarchie sama – to vše jsou příznaky oligarchizace celé společnosti.

Četl jsem například v MfD, že společnost, která vlastní sporné byty OKD, odstoupila z arbitráže u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře s prohlášením, že „nevěří ve spravedlivý proces v České republice“. Takto se o České republice vyjadřuje společnost, jejíž kapitál je výsledkem jedinečných možností privatizace v naší zemi. Jako by ji jedna z vln privatizace vynesla nad celou naši společnost, jako by nikdo neměl právo soudit její jednání!

O sporu o byty OKD říká Zdeněk Bakala v rozhovoru pro LN, že si jej vymysleli politici, „zcela smyšlená kauza“, „plky ohledně bytů“ (poslance Zaorálka). Na otázku Nájemníci ale tvrdí, že vy osobně jste jim slíbil byty prodat, a vy zase tvrdíte, že jste nikdy nic takového neřekl… dal Zdeněk Bakala tuto odpověď: Samozřejmě, že jsem nikdy nic takového neřekl. Je to lež, která se stálým opakováním stala pravdou. Slova o prodeji bytů, to je jedna věta vytržená z kontextu, z asi dvacetiminutového výkladu. Totéž opakuje i v celostránkovém inzerátu v deníku Právo (13. 10. 2010, odstavec 04).

Velký liberál Jeremy Bentham chtěl, aby rozsudky i zákony byly vyvěšovány ve veřejném prostoru jako příklady veřejného používání rozumu. Jejich četbou by se občané učili rozumět principu zákonodárství, kterým je „co největší blaho, pro co největší počet lidí“. Myslím si to také. Rozsudky různých instancí by měly být čteny ve školách, argumenty soudců diskutovány jako příklad public use of reason, ve kterém už Kant viděl podmínku spravedlivé společnosti. V rozsudku jménem republiky v kauze Zaorálek versus Bakala u Městského soudu v Praze (6. května 2010, soudce JUDr. Novosad) čtu: „Žalovaný (Zaorálek) prokázal, že žalobce (Bakala) a dále také společnost Karbon Invest, a. s., kterou žalobce u veřejnosti zosobňuje, v únoru roku 2005 opakovaně přislíbili, že v budoucnosti dojde k prodeji bytů OKD jejich nájemcům, a to za cenu mezi 30 000 a 50 000 Kč (…). Na základě těchto opakovaných veřejných slibů (…) nájemci počítali s tím, že se byty OKD stanou v budoucnu jejich vlastnictvím, jiné vlastní bydlení si nepořizovali (…) a naopak investovali významné částky do zvelebení najímaných bytů vlastněných OKD. Po uplynutí tříleté lhůty (…) však žalobce, resp. Karbon Invest sdělili, že byty OKD prodávány nebudou…“

Jsou „plky“ nebo „lži“ i tyto věty z rozsudku jménem republiky? Není konečný, vím, lze se proti němu odvolat a třeba bude zvrácen. Demokracie je ale založena na úctě k argumentům, na nichž stojí soudní výroky v různých fázích své tvorby. Úcta k právnímu státu nám přikazuje nepovažovat v žádné z těch fází argumenty soudu za „plky“nebo „lži“ a nepolemizovat s nimi placenými inzeráty v novinách. Soudní výroky jsou veřejné statky svého druhu, o které musíme pečovat.

„Myslím, že teď (tato země) potřebuje politiky, kteří ctí právní stát. Takovou stranou není ČSSD.“ – říká dále v rozhovoru Zdeněk Bakala, tento významný český kapitalista. Reprezentanti kapitálu jsou legitimními aktéry demokratické společnosti, ale právo dávat patenty demokratičnosti politickým stranám či celé naší republice si přisvojovat nesmějí. Politika je jiná sféra, nevstupuje se do ní mocí peněz. Platí to i o sféře médií. Kapitál si může koupit Právo nebo Respekt, proč ne, je to legální druh podnikání. Důležité ale je, abychom žili ve světě, kde se respekt ani právo koupit nedají. To je „business world we want to live in…“

Naše „příliš brzo unavená demokracie“ (Jacques Rupnik) by měla přece jen nalézt dost síly, aby oligarchizaci české společnosti kladla odpor.

 

Noví hegemoni sejí škrty, aby mohli sklízet strach, který je otcem poslušnosti.

 

V rozhovoru pro LN říká Jiří Schwarz, představitel postkomunistické verze neoklasické ekonomie na VŠE: „Brát stát jako nepřítele je racionální (…). Lidé by měli poměřovat, čeho se musí zříci, aby si mohli dovolit udržovat tak početná, mohutná a málo efektivní ministerstva (…). Politici a státní aparát by měli dokazovat, že stát nepřítelem není, že je naopak institucí zpříjemňující občanům život.“

Nechme nyní stranou, že daňoví poplatníci v Česku doplatili především na výstřelky doby kožené a železné, na sanaci bank a nákladnou nápravu nezamýšlených důsledků privatizace. Přiznejme, že ostražitý postoj ke státu má svou relativní filosofickou i morální legitimnost. Abychom tomu porozuměli, rozliším mezi malou a velkou teorií státu. A hned dodávám, že jedna bez druhé neplatí.

Malou teorii státu vyvodíme pro názornost z alegorie usedlého bandity. Přestavme si teritorium, na kterém lidé pěstují obilí, pečují o svá stáda, dbají o své studny a řeky. Nepředvídaně jako povodeň se ale přes ně čas od času převalí tlupy banditů, oloupí je o plody jejich práce, spoustu jich povraždí, znečistí studně. Jednou ale se jedna z těch tlup musí zdržet déle, je třeba léčit zraněné. Když se vyléčí, banditům se přestane chtít kočovat, usadí se u těch rolníků, chrání je před jinými potulnými bandity, protože jen tato tlupa si vyhrazuje právo je olupovat. Nemůže je ale oloupit o všechno, to by se jim nevyplatilo, sedláci by neměli mnoho chuti pracovat a země by chudla. Usedlý bandita začal být tomu usedlému lidu užitečný, zajišťuje celou řadu veřejných statků, jako jsou bezpečnost či organizace kolektivních akcí. Takovému loupení se začne říkat daně a takovému banditovi kníže. Vzniká stát. Lidé už nechtějí usedlého loupežníka vyhnat, rozhoduje za ně (ale ne proti nim) o společné obraně veřejných statků. Teorie veřejné volby, tedy pokus vyložit politiku z ekonomických východisek jako druh podnikání, domýšlí alegorii usedlého bandity do všech důsledků.

Formulace „brát stát jako nepřítele“ je legitimní v té míře, v níž nám připomíná, že stát sice pečuje o veřejné statky, jako jsou vzdělání, zdraví, životní prostředí, obrana nebo bezpečnost, ale přece jen v něm dřímá bandita, který se může kdykoli probudit. Současná pravice redukuje demagogicky stát jen na dřímajícího banditu, před kterým je třeba se mít na pozoru. Pod heslem škrty kapitál oslabuje svého hlavního protihráče – stát, reprezentující určitý historický démos. Staví malou teorii státu proti velké.

Velká teorie státu má mnoho podob, ale jeden společný rys – váže stát na rozhodnutí o tom, co je v člověku podstatné; z toho rozhodnutí pak vyplývá nejvyšší povinnost státu – to podstatné v člověku bránit proti vnitřnímu i vnějšímu ohrožení.

Připomeňme si Čapkův výklad rozdílu mezi robotem a člověkem v RUR: „Člověk, to je něco, co dejme tomu cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku a vůbec potřebuje dělat spoustu věcí, které jsou vlastně zbytečné (…), když má třeba tkát nebo sčítat. Naftový motor nemá mít střapce a ornamenty (…). A vyrábět umělé dělníky je stejné jako vyrábět naftové motory (…), jaký dělník je prakticky nejlepší? Ten, který má nejmíň potřeb. Mladý Rossum vynalezl dělníka s nejmenším počtem potřeb (…), vyhodil všechno, co neslouží přímo práci. Tím vlastně vyhodil člověka a udělal Robota.“

Ekonomika je sféra, do níž vstupujeme jen jako lidské zdroje, manažeři v nás škrtají, co se jim zde a nyní nehodí. O to, co se jim v nás hodí, pečují a organizují pro nás i čas dovolené, kdy máme právo být zase lidmi a mít „střapce a ornamenty“.

Stát nám naopak nabízí čas v celku (jak říkali filosofové-disidenti), který nám umožňuje rozvinout to, co je zde a nyní ještě neúčelné, co se projeví jen v dlouhém čase rozvoje celku společnosti. Říká se tomu vzdělání, výchova, kultura, péče o zdraví národa nebo také obrana národních hodnot. Stát dává tomu přebytečnému v nás čas růst a přinést (někdy, někde, možná) plody. Jaké budou, nikdo neví předem. Bez času pro růst toho, co v nás není bezprostředně užitečné, který nám zaručuje stát, by svoboda nebyla než propagandistickým sloganem.

Teoretičtěji můžeme říci, že klíčová role státu je v tom, že se snaží smířit dva imperativy moderní společnosti. První imperativ přikazuje maximalizovat výkonnost systému za každou cenu; druhý pak přikazuje zachovat jako rezervní zdroj jistoty v podmínkách nejistoty redundantní kapacity systému, které sice dnes užitečné nejsou, ale zítra se mohou hodit. Slovem výkonnost označme obecně jednání, které dosahuje svých cílů s maximálním využitím informací a minimem energie. Formulí zachování šancí označme pak schopnost systému přizpůsobit se nepředvídatelným změnám tím, že dokáže využívat kapacity, které by bývaly z hlediska maximální výkonnosti mohly být škrtnuty jako přebytečné. Mezi imperativy maximalizace efektivityzachování šancí je ve společnosti globálních rizik a státních škrtů rostoucí napětí.

Jaké formy na sebe bere v postindustriální společnosti konflikt mezi imperativy efektivity a zachování šancí? Rakouský filosof K. P. Liessmann ve své Teorii nevzdělanosti hovoří o tyranii auditu: „Vědění je tu definováno podle externích kriterií, typu očekávání, aplikace a užitkovosti jako vyrobený produkt, tam kde neodpovídá těmto kriteriím, musí být rychle vymazáno jako zastaralé.“ Stát nás musí před tyranií auditů chránit, poskytnout nám dlouhý čas zrání, nutný k tvorbě až možná někdy v neznámém budoucnu užitečných zdrojů. Bránit před tyranií auditů to, co se rozvíjí jen v dlouhém čase růstu celku, je zakládající funkcí státu.

Politika nasazuje ekonomice pouta, která znemožňují maximalizovat efektivitu na úkor zachování šancí, proto je německý sociolog Wolfgang Streeck nazval „blahodárná“. Řekněme totéž jednodušeji, i když trochu kýčovitě: Blahodárná pouta nedovolují udělat z člověka lidský zdroj na úkor toho, co z něj dělá člověka.

Ekonomická racionalita selhává především tam, kde úspěšnost závisí na dostatku redundantních kapacit. Tvorba redundantních kapacit se nedá svěřit trhu, je složité stanovit jejich cenu, dlouho zůstávají nevyužity, pod tlakem auditů jsou proto škrtány jako „plýtvání“. Vznikají v historickém procesu, kterému jen stát může poskytnout dostatek času a prostoru. Veřejné školy a všechny formy vzdělání financované státem nám zajišťují vzdělání, neboli redundantní kapacity, to, co audity odhalují jako „plýtvání ke škrtnutí“. Vzdělání ve svém celku není než soubor schopností nepodřízených imperativu bezprostřední užitečnosti, je to bohatství, které nemůže vyprodukovat trh, ale jen stát.

Tato vláda chce stát škrtnout. Musíme ho bránit.

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Aby mohl stát plnit roli, kterou mu připisují malá a velká teorie, musí být byrokracií. Je to instituce, strukturována tak, aby byla co možná nejvíce nezávislá na změnách a zájmech prostředí, v němž funguje. Úředník nezávisí na libovůli svého šéfa ani na náladách prostředí. Řídí se zákonem, je nezávislý v rámci své role a kompetence.

Tato vláda oslabuje byrokracii tím, že snižuje tarifní platy a umožňuje daleko vyšší osobní ohodnocení „pilných“ pracovníků. Takové opatření ve skutečnosti ohrožuje nezávislost úředníků nejen na libovůli nadřízených, ale také na rozporných zájmech prostředí, které byrokracie reguluje. Přesně to postihl dopis dětského psychologa Miroslava Hudce, v LN z 23. srpna 2010. Má varující název: Hodnocení nebo bič na nepohodlné?

„Těžko se ubránit skepsi, když zároveň roste tlak na oslabení zákonů, které alespoň jakžtakž chrání veřejný zájem před bezohlednou dravostí některých takypodnikatelů (…). Dovedu si představit úředníka, který například odmítne vydat územní rozhodnutí pro stavbu, která by zničila unikátní archeologické naleziště (…). Opravdu se někdo domnívá, že takový úředník dostane za odměnu trojnásobek základního platu? (…) Sám jsem něco podobného zažil na vlastní kůži, když jsem odmítl falšovat výsledky odborných vyšetření a posílat do školy nezralé děti jen proto, že byl nedostatek míst v mateřských školách a že můj šéf dostal za úkol stůj co stůj ta místa zajistit. (Římané) pokládali za bezpečnější, aby lidem vládla (…) společně dohodnutá pravidla, kontrolovatelná a vynutitelná, než aby byli vystaveni vrtkavosti lidské povahy a nejrůznějším vlivům a zájmům, které navíc ne vždy snesou denní světlo (…), to platí pro všechny zákony. Tedy i pro ty platové.“

K tomu není co dodat. Před touto vládou musíme bránit i nikým nemilovanou byrokracii jako důležitou záruku našich svobod a práv.