Jaký váš projekt mohou návštěvníci v Liverpoolu vidět?

Jde o klasickou bienálovou výstavu sestávající z prací mnoha mladých i již etablovaných umělců. Někteří představují starší práce, jiní na vyzvání a za podpory bienále vytvářejí nové dílo. Letos jeho podtitul zní Touched, což je možné chápat v celé šíři významů tohoto slova. Vedle emocí, které může v divákovi dílo vyvolat, a různých prostředků, jak je možné se lidí skrze umění dotknout, kurátoři pracovali i se samotnou fyzickou distancí, kterou musí divák v muzeích od umění obvykle udržovat.

Moje práce se jmenuje Stories from the Living Room a jde o vybudovanou platformu, která připomíná členitou divadelní scénu, složenou z pěti segmentů. V Tate, kde mi poskytli velký prostor a s celým projektem neuvěřitelně pomohli, to nazvali social sculpture, protože stavba má na jednu stranu rysy sochy, funguje jako tvar či struktura v prostoru, zároveň je ale v několika částech užitná. Jde o vícevrstevnatou práci, jejímž hlavním tématem je vztah a možné podobnosti mezi starými lidmi a dětmi, a jejich komunikace, která v tomto případě probíhá skrze akt vyprávění.

V obývacím pokoji, který jste v prostoru bienále vybudovala, si své příběhy sdělují děti a starci?

Ano. V rámci instalace, která se skládá z kreseb, objektů, rekonstruovaného pokoje jednoho starého člověka či hory opotřebovaného nábytku je možné sledovat film, ve kterém děti převypravují v první osobě cizí příběhy a osobní historie. Často tak věrohodně, že divákovi dojde až po nějaké chvíli, že životní události v příběhu nesedí s věkem a zkušenostmi dítěte.

Děti tu fungují jako vypravěči a archiváři, pomáhají starým lidem zkonstruovat a uchovat jejich minulost. S odposlouchanými a přivlastněnými příběhy zároveň pracují jako s materiálem, který si dále upravují, některé události vypustí či zapomenou a naopak zdůrazní jiné, třeba i méně podstatné.

Celek ale nepůsobí nikterak optimisticky a nenabízí příliš konstruktivních řešení. Spíš je to taková utopická vize, v níž děti a staří lidé kooperují dohromady coby dvě věkově odlišné skupiny, které stojí na dvou opačných stranách společnosti, mimo hlavní aktivní proud. Přitom jsou si ale možná bližší, než se může zdát.

Musím se přiznat, že když jsem při natáčení filmu slyšela, jak jedno z dětí převypravuje příběh staré paní a popisuje tak své problémy s chůzí, to, jaké to je zůstat sám, když potomci odrostou, to, že ten, kdo vymyslel schody, musel být tyran, který chtěl trestat staré lidi, nebo situaci se ztrátou hůlky či každodenní dívání se z okna jako jedinou činností, která zbyla, říkala jsem si, jestli jsem téma Touched nepojala nevědomky až příliš doslova, protože některé příběhy i jejich následné interpretace mě opravdu dojaly.

Co jako autorka oceníte na uměleckém kusu jiného umělce?

Čím dál tím víc na mě působí práce, které stojí někde na pomezí výtvarného umění a jiné disciplíny a které se snaží aspoň trochu vymanit ze současné výstavnické estetiky. Přitahují mě různé bizarní, okrajové fenomény, které stojí často na hranici umění. Fascinuje mě osobní zápal, obsedantnost v práci a schopnost riskovat a zkoušet pořád nové, což s sebou samozřejmě nese nebezpečí trapnosti, těžkopádnosti nebo totálního selhání. Vážím si ale toho, když tohle riziko někdo podstupuje. Zajímá mě, jestli umělec má vlastní, silné, nezaměnitelné téma, jestli jeho umělecká tvorba má vlastní, osobitou motivaci, důvod a pak samozřejmě, zda je schopný najít dostatečně přesvědčivé prostředky to celé vyjádřit a zprostředkovat. Fascinují mě přístupy či díla, která nabídnou něco, co se vzpírá zažité estetice nebo způsobu vnímání. A musíme si tak k němu budovat novou vlastní cestu.

Z řady vašich projektů vyplývá, že nevznikají v ateliéru, ale v prostředí intimity domova…

Ateliér jsem před několika lety opustila a přestěhovala jsem se i s věcmi zpět domů. Zjistila jsem, že ho vlastně nepotřebuji. Mnoho mých prací se týká této velmi osobní, uzavřené sféry, momentů osamocenosti či izolace a každodenních lidských úkonů. Domácí prostředí se tak ukázalo jako ideální a velmi inspirativní. Samozřejmě to ale může být taky past, protože pak třeba týden vůbec nevyjdu ven a musím si znovu zvykat na společenskou komunikaci. Když pak jdu po delší době na vernisáž, bojím se, zda mi někde nečouhá pyžamo. Taky to znamená, že když se domov stane vaším pracovištěm, nemáte pak v podstatě žádné volno, žádnou hodinu nebo hranici, která by dělila pracovní a volný čas.

Vaše projekty rovněž vypadají na první pohled jako hra: prolézačky, skládačky, bunkry, konstrukce jakoby vypadnuté ze světa dětství…

Myslím a doufám, že nejde jen o hry. Nikdy jsem neusilovala o to, aby moje práce byly zábavné či hravé. Všimla jsem si, že je tak někdy lidi označují, aby se vyhnuli hlubšímu zkoumání a nenarazili na jejich temnější vrstvy, a tak třeba člověka uvězněného hlavou dolů v desce stolu označují jako komického akrobata. Ty práce jsou přitom o něčem jiném. Věnuji se v nich věcem, které mají většinou všeobecnou sdělnost, i přes silně osobní charakter.

Témata, která se v mé práci pořád opakují, jsou role jednotlivce v nejbližších sociálních strukturách jako domov, rodina či škola, vlastní životopis jako past, ve které může být člověk lapen, momenty, kdy nás vlastní tělo zrazuje nebo se proti němu naopak bouří okolní prostředí. Často se zabývám situacemi jako je společenská izolace, neschopnost komunikace, moment nezapadání či deformace, kterou nám může způsobit přísný korzet výchovy.

Stavím často krkolomné konstrukce, abych vyjádřila něco velmi jednoduchého, základního.