Ve společnosti, ve které neúprosně působí řada až nepříjemně determinujících mechanismů, bývá postmoderna definována jako svět, v němž lidé mají absolutní volnost činit jakákoliv rozhodnutí a vpravdě neomezené množství možností volby. Snad proto přitahuje přemítání o postmoderně tolik společenskovědních badatelů s hrubým příjmem kolem pětadvaceti tisíc měsíčně.

Abychom se v tomto myšlenkovém bludišti aspoň trochu vyznali, je účelné pojednat odděleně o údajné postmoderní sociální realitě a o skutečné a nefalšované postmoderní mentalitě.

 

Postmoderní realita včetně té sociální bývá líčena jako něco, co je vyloženě nesystémové, krajně roztříštěné, natolik komplexní a vnitřně protikladné, že to připouští množství těch nejrůznějších výkladů. Postmoderní svět je zmatený, složitý, objevují se v něm protichůdné jevy, které není možné popsat či pochopit, aniž bychom zabředli do těch největších absurdit. Je to svět nespojitý, mnohoznačný, je naprosto běžné, že v něm platí zároveň teze protikladné, ba neslučitelné. Jedno v něm přechází ve druhé, nic nemá pevné tvary, vše je naprosto nahodilé, cokoliv může přejít v cokoliv jiného. Právě v takovém světě je prý možné dojít naplnění jakéhokoliv přání.

Nechci ani v nejmenším upírat postmoderním myslitelům neobyčejnou originalitu. Je však nutno připomenout, že přesně tytéž vlastnosti, které přičítají dnešní realitě, považovaly všechny velké mytologie za prapůvodní stav světa, za stav primordiálního chaosu, kdy vše bylo možné, nic ještě nemělo své pevné tvary a obrysy, vše bylo propleteno se vším a každé, jakkoliv pošetilé přání bylo okamžitě splnitelné. Teprve časem, pokračují mytologie, vytvořili bohové z této nepředstavitelné změti pevný řád a uvedli do něho první lidi.

Postmoderní myslitelé, jak vidno, nejsou s řešením bohů spokojeni a vše vracejí pro jistotu do stavu původního chaosu. Snad proto, aby dali bohům, s nimiž ve své kreativitě žárlivě soupeří, novou šanci.

V popisech prvotního chaosu, které nám podávají mytologie, i v popisech postmoderního světa těch badatelů, kteří v jeho existenci uvěřili, se často vyskytuje motiv velkého, nikdy nekončícího karnevalu. Mnoho prastarých kultur a kmenů takový karneval periodicky napodobovalo s přesvědčením, že se tím symbolicky navracejí k prapůvodní vitalitě, z níž mohou čerpat mladistvou sílu. To, jakou záhadnou sílu čerpají postmoderní filosofové a sociologové ze svého osobního, leckdy až intimního spojení s naprosto dokonalým myšlenkovým chaosem, nebylo zatím probádáno.

 

Zatímco dlouhé promluvy o neuchopitelnosti postmoderní společnosti jsou osvědčeným tématem lidí, kterým se z různých důvodů nechce studovat snad až příliš suchopárné vztahy kauzality, hovořit o postmoderní mentalitě je legitimní. Tedy přinejmenším napůl.

Dnešní lidé (alespoň ti mladí, zdraví a bez závazků) mají nápadnou zálibu v rychlém střídání produktů, mód, výrobků na jedno použití, ale i vztahů ke druhým – někdy včetně partnerů a partnerek, hodnot, idejí a postojů. Snad proto tak spontánně volí konzervativní politické strany. Dnešní postmoderně konzervativní strany je totiž učí, že pružnost a flexibilita jsou nadevše a že krátkodobý, dočasný kontrakt je po všech stránkách výhodnější než smlouvy trvalé. Být konzervativní znamená v postmoderně být schopen adaptovat se bez potíží na stále novější, stále rychlejší a převratnější změny. Postmoderního konzervativce poznáme zcela spolehlivě podle toho, že je bytostí v jádru revoluční.

Vlivem této osvěty a tohoto příkladu i mnoho normálních lidí rázně odvrhuje vše dlouhodobé, neboť to zavání nedostatkem invence a stagnací. Nejen věci, ale též vztahy ke druhým lidem se v tomto hodnotovém víru snadno stávají záležitostí na jedno použití. Poté, co byly vychutnány, jsou přímo za chodu odhozeny a nahrazeny něčím ještě mnohem a mnohem postmodernějším.

Rysy postmoderní mentality byly mnohokrát popsány. Jedná se o mentalitu člověka, který dychtí po nových a neobyčejných zážitcích. Neustále těká od jednoho předmětu ke druhému. Každým je okouzlen, jeho okouzlení však nemá dlouhého trvání a již se rozhlíží po něčem zajímavějším a více vzrušujícím. Žije jen krátkodobým horizontem, zážitky jsou prchavé a ihned uvolňují místo dalším, ještě prchavějším. Takový člověk se neváže na jednu osobu či místo, objekty své touhy pružně střídá, vždy však v každém z nich dokáže na okamžik vidět ten nejsprávnější, naprosto zaručený, odedávna vytoužený cíl.

Postmoderní badatelé s oblibou tvrdí, že vše, s čím se můžeme v lidské společnosti setkat, je sociální konstrukcí. Vše existuje prý jen díky tomu, že si to lidé právě takto představují. Pokud bychom si něco představovali jinak, bylo by to úplně jiné. A pokud bychom si nic nezkonstruovali, prostě by vůbec nic neexistovalo.

Pročítat konstruktivistické úvahy na téma ekologické krize, chudoby, bídy či krize sociální integrity je prostě neopakovatelný zážitek, je to postmoderně vzrušující.

Pro tento typ badatelů musí být velkým zklamáním zjištění, že samotná postmoderní mentalita není žádný libovolný konstrukt. Je to docela všední sociální fakt ve smyslu Durkheimově. Postmoderní mentalita má prostě tu drzost, že existuje nezávisle na tom, zda si ji postmoderní myslitel právě takto zkonstruoval, ba dokonce zda si o ní vůbec něco myslí.

 

Jediná potíž s údajně postmoderní mentalitou spočívá v tom, že ji můžeme bez větších potíží nalézt hluboko v klasické modernitě. Stačí sáhnout po Flaubertově románu Madame Bovary (česky vyšel pod názvem Paní Bovaryová – pozn. red.), abychom zjistili, že stoprocentně postmoderní bytosti se nám v Evropě pohybovaly už v polovině 19. století.

Zjištění, že postmoderna nepřichází teprve až po moderně, sice postmoderního badatele myšlenkově nejspíš hluboce uspokojí, obyčejný zdravý rozum však uvede do tím větších rozpaků.

Gustav Flaubert napsal svůj román podle skutečných událostí, jež se odehrály v letech 1851 až 1856. Byly dramatické, avšak nepříliš důležité. Podstatné je, že autor naplnil nitro nebohé Emy Bovary až po okraj typicky postmoderními prvky.

Ema, žena praktického, avšak poněkud přízemního lékaře bez fantazie, je zmítána nudou v zapadlé vesničce Tostes a poté v neméně zapadlém městečku Yonville nedaleko Rouenu. Jako dcera venkovského statkáře vyrostla v prostředí středních vrstev, aby při vcelku náhodné návštěvě na zámku Vaubyessard zjistila, že by se jí líbilo ve vyšší společnosti a hodila by se do ní. Od tohoto okamžiku si nové zážitky, které hledá v milostných vztazích, spojuje s životním stylem vyšších vrstev. Jde to o to snadněji, že jejím prvým skutečným milencem se stává poměrně zámožný venkovský šlechtic Rudolf.

Životní styl vyšších vrstev se snaží Ema napodobit i v dalším milostném románku s mladým advokátem Leonem v luxusním pokojíku zastrčeného hotelu přímo v Rouenu. Právě její nápodoba životního stylu vyšších vrstev celou domácnost postupně ruinuje, neboť manžel, venkovský lékař, který je zosobněním středostavovských vysoce nudných a poměrně málo vynášejících ctností, není schopen manželčin rafinovaný životní styl dlouhodobě sponzorovat.

Když pod hrozbou exekuce Ema zoufale oslovuje postupně oba své milence, konečně pochopí naprostou iluzornost jejich lásky. Svou deziluzi vyřeší požitím jedu na krysy. Manžel nepřežije informaci o tom, co vlastně sponzoroval. Osiřelá dcera matky, která vášnivě toužila po zážitcích horních vrstev, se jako sirotek sociálně hluboce propadá a na živobytí si odchází vydělávat ještě coby dítě do prádelny.

Byla by chyba vidět v chování Emy něco prostopášného. Její hledání ideálních milenců je projevem touhy po neustávajícím toku stále nových a stále silnějších zážitků. Co jiného měla dělat ve věku bez televize, kdy jedinou dostupnou drogou byl jed na krysy?

Ema je vzorně postmoderní také v tom, jak výhradně je orientována jen na svou vlastní osobu. Její lhostejnost vůči dítěti je právě tak naprostá jako její indiferentnost vůči manželovi. Kdyby žila o sto let později, byla by ovšem chytřejší. Zbytečné dítě by si nepořídila a žila by zcela svobodně v single domácnosti.

 

Střední vrstvy si dodnes pěstují naprostou stejnou iluzi, jaké se oddávala Ema Bovary.

 

I když Ema asi nikdy nečetla knihy filosofa Gillese Lipovského, více než sto let před ním přesně věděla, jak se má chovat postmoderní konzument. Nepořizuje si věci a milence proto, aby s nimi zacházela jako s pozičními statky, tedy aby se jimi vyvyšovala nad druhé. Vůbec nestojí o to, být všem na obdiv. Věci i zážitky si pořizuje jedině kvůli sobě samé, kvůli svému vysněnému světu, který se s tím reálným nestýká ani v jediném bodě. Ostatně už svou víru během výchovy v klášteře přijímala především jako konzum estetických zážitků. Otevřela tím cestu celé generaci vyloženě postmoderních hledačů boha. Také charitu (dává svých posledních pět franků slepému žebrákovi) pojímá jako svého druhu konzum – jako požitek z pocitu své vlastní šlechetnosti. Naprostá sebestřednost při honbě za zážitky ji spolehlivě chrání před pocity viny vůči manželovi, kterého systematicky podvádí, i vůči dceři, které se nevěnuje.

Ema je neukojitelná nikoliv proto, že by byla zkažená a neřestná, nýbrž proto, že je každým coulem postmoderní. Chce žít ve světě, kde touha může být stupňována za jakoukoliv dosaženou mez. Chce překonat stav obyčejné reality, kdy „za každým úsměvem se skrývá zívnutí nudy, za každou radostí prokletí, za každou rozkoší znechucení a i ty nejlepší polibky nám zanechají na rtech jen neuskutečnitelnou touhu po slasti ještě vyšší“. Svým postmoderním následovníkům a dědicům zcela jednoznačně ukazuje, že cestou k takovému stavu může být jen cesta do virtuální reality. Už od mládí, kdy během výchovy v klášteře hltala laciné romantické spisky, byla zvyklá považovat právě virtuálno za svět ze všech světů nejreálnější. Za její představy o trvalém objetí na břehu věčně šumícího moře ve světle věčně zapadajícího slunce by se nemusela ani dnes stydět žádná cestovní agentura. Snění o virtuálních milencích zabíralo největší část jejího volného času a působilo jako jediný spolehlivý protilék proti návalům migrény a nechutenství.

Je pravda, že oba milenci brali Emu jen jako nadstandardní prostředek pro naplnění svých tužeb v době, než se začnou věnovat serióznímu životu. Ona jim však v tomto ohledu nezůstávala nic dlužna. Láska byla pro ni jen symbolem něčeho neskonale vzrušujícího a oba partneři, do kterých se dokázala hluboce zamilovat během několika vteřin, pro ni byli naprosto zaměnitelní. Nešlo jí o ně a patrně ani o tělesnou lásku. Byli jen vhodným nástrojem pro začátek cesty za nikdy nekončícím vzrušením, které tak kontrastuje s nudnou pracovitostí milujícího manžela a ještě nudnější uřvaností vlastního děcka.

 

Madame Bovary se nemohla od nikoho dozvědět, ani nikde dočíst, že v postmoderně mají lidé absolutní volnost ve svých rozhodnutích a neomezené množství voleb. Přesto to věděla, dokonce bez internetu. Zároveň však – na rozdíl od postmoderních sociologů – tušila, že takto báječný svět je dostupný právě jen pro příslušníky nejvyšších společenských vrstev.

Nezničila ji její záletnost. O té by se manžel stejně nedozvěděl, ani kdyby kniha měla pět anebo sedm dílů. Sám by Emě při své prostotě a dobrých mravech nevědomky až domů přiváděl stále další a další milence.

Zničila ji zoufalá snaha napodobit ty, kteří mohou volání svých tužeb po libosti vyslyšet. Proto, jak říká Gustave Flaubert, „toužila po lásce knížat“. A jak autor vzápětí upřesňuje: „Emu její vášně plně zaměstnávaly a o peníze se starala tak málo jako nějaká arcivévodkyně.“ Tak, jako ji nezajímaly city jejího manžela a potřeby jejího dítěte, tak málo ji zajímaly i materiální poměry jejich domácnosti. Pan Lheureux, obchodník, překupník a lichvář v jedné osobě, dokázal znamenitě využít její sklon obklopovat se cennostmi i tretkami a finanční krach domácnosti Bovaryových se stal součástí jeho podnikatelského záměru. To je existenčně zničilo.

A právě existenčním a přízemně materiálním otázkám se postmoderně orientovaní badatelé úzkostlivě vyhýbají. Nemají k nim co říci. V postmoderní mnohosti, různosti, nejednoznačnosti, nekonečné nahodilosti a chaosu není prostě místo pro žádnou pevnější strukturu, a už vůbec ne pro strukturu sociální. Její tlaky a danosti by nevyzpytatelným aktérům bránily v rozletu. Postmoderní myslitelé jsou natolik fascinováni pestrostí a údajnou neohraničeností výběru, že nemají žádné pochopení pro otázky typu: Kde vezmu peníze na uspokojování svých neomezených tužeb? Kdo za mne zaplatí, když je nebudu mít? Jak si uchovám svou autonomii jako nemajetný? A jak si ji uchovám tváří v tvář reklamě, která mými touhami může manipulovat, aniž jsem si toho vědom? Podobné dotěrné otázky jen zcela výjimečně proklouznou do postmoderního krámu.

 

Britští sociologové Scott Lash a John Urry se v práci Konec organizovaného kapitalismu snaží postmodernu sociálně identifikovat. Domnívají se, že výlučným nositelem postmoderní mentality je takzvaná servisní třída. Jedná se o vzdělané profesionály, kteří nejčastěji působí při řízení velkých organizací. Kontrolují jejich zaměstnance, aniž by byli sami vlastníky. Ekonomicky je obtížné je zařadit, nejsou ani podnikateli, ani dělníky. Jsou podřízeni (majitelům a akcionářům firem) a zároveň kontrolují své vlastní podřízené. Stojí ve službách vlastníků firem, ale mají určitou autonomii při výkonu svých služeb. Jejich ambivalentní postavení živí v této části nových středních vrstev postmoderní mentalitu, pro kterou je hluboká nejednoznačnost jedním ze základních rysů. Nesamostatnost a závislost v oblasti práce si tyto relativně zajištěné vrstvy kompenzují postmoderní nezávazností a volností v oblasti spotřeby.

Ema neměla zajisté nic společného se servisní třídou, pominemeli její románek s mladým a nadějným advokátem Leonem. Byla typickou představitelkou starých středních vrstev, drobné venkovské a městské buržoazie. Svou touhou po výjimečnosti chtěla uniknout z ubíjející rutiny a z četných omezení maloměsta.

Něco ji však přece jen s dnešními novými středními vrstvami spojuje: byla (alespoň zpočátku) relativně dobře zabezpečená. Poměrně zajištěné postavení v ní živilo touhy, jejichž uspokojování ji sice nijak zvlášť vnitřně neobohacovalo, zato však majetkově postupně ruinovalo. Její snaha přiblížit se těm nahoře a uspokojovat neomezené touhy tak jako oni v ní živila ty nejvelkolepější iluze. Právě díky Emě a také trochu díky Gustavu Flaubertovi dodnes označujeme termínem bovarismus tragickou snahu o útěk z prostředí reality do světa velkých iluzí. Tato touha ji zabila a její dlouhé a bolestné umírání, které je jakousi alegorií celého jejího marného života, patří k tomu nejpůsobivějšímu z celého díla.

Jan Keller

Jan Keller

FOTO: archiv, Právo

Bovarismus je fikce rozehrávaná v rovině individuální psychologie. Postmodernismus je fikce velmi podobná, udržovaná však tentokrát v rovině celých sociálních vrstev. Střední vrstvy si dodnes pěstují naprosto stejnou iluzi, jaké se oddávala madame Bovary. Věří, že se příhodnou shodou okolností mohou dostat někam mnohem výše, někam, kam se naprostá většina z nich v životě nepodívá. Všechny dnešní požitky a zážitky, za kterými se tak neúnavně pídí, berou jen jako zálohu na své budoucí obrovské štěstí. Tato velká iluze, která dělá ze středních vrstev až neskutečně trpělivé čekatele na privilegia a možnosti těch horních, tvoří skutečný obsah vyprávění o postmoderně.

Román Gustava Flauberta končí konstatováním, že dcera Emy byla po úmrtí obou rodičů předána na výchovu tetě, která ovšem hned následujícího roku zemřela. Dítě dcery venkovského sedláka a maloměstského lékaře si pak vydělávalo na nuzné živobytí v prádelně. Nelze vyloučit, že nejeden potomek servisní třídy živící se prozatím ještě barvitými iluzemi postmoderny o absolutní volnosti a o ničím neomezených možnostech svých voleb bude srovnatelně teplé místečko bez dobrých konexí jen těžko shánět.